Anglický sen 8.kapitola - Dovolená

Asi dva týdny před odjezdem do Čech jsme Edwardovi nahlásili termín našeho odjezdu a po jeho souhlasu jsme koupili přes internet lodní lístky, které jsou daleko levnejší, když se koupí on-line.
Noční spoj nás prišel na 20 liber. Počítali jsme že odjedeme v pátek večer, s dostatečným předstihem, abychom nezmeškali trajekt ve dvě ráno.

Odjezd se ale poněkud zkomplikoval, protože Edward jaksi na naši dovolenou zapomněl a v pondělí večer prišla od něj SMSka, že mám přijet ve čtvrtek do Londýna a hlídat jim až do soboty Yasmine. Edward je často nedostupný a tak jsem mu poslala SMS, že už máme koupené lístky. Edward nám odpověděl až ve středu. Chtěl, abych tedy přijela do Londýna ve čtvrtek, Yasmine odvedla v pátek do školy, jela hned potom do Bedfordu, kde bychom si zatím zabalili naše auto a jeli hned zpět do Londýna, vyzvedli Yasmine ze školy a hlídali ji do sedmi večer, kdy nás přijde vystrídat jejich baby-sitter.
Tento super program se mi vubec před tak dlouhou cestou nelíbil a tak jsme navrhli, že do Londýna pojedeme společně. Souhlasili. To ovšem znamenalo, že si ješte ten večer musíme vše zabalit. No a protože jsme už meli rozmarů této rodinky opravdu dost a také jsme vědeli, že auto už v Čechách bude muset zůstat a my bychom tudíž nebyli schopni odstěhovat všechny naše věci, rozhodli jsme se vzít co nejvíce věcí, které nebudeme potřebovat: zimní bundy, stan, spacáky, mou novou sadu nádobí a monitor. Kufr byl brzy plný a my se ráno vydali do Londýna. Honza se ale rozhodl, že se vecer ješte vrátí, aby pořádne uklidil.

V Londýně si na nás čekal papír plný povinností, včetně procházky v parku. Ten den si i Honza vyzkoušel, jak je težké před Yasmine neříct něco, co se jí nelíbí. Po celodenní práci a procházce se Honza vydal do Bedfordu uklízet a přijel až druhý den večer.
V sedm prišla baby-sitter zrovna ve chvíli kdy jsem domývala poslední kusy nádobí. Potom jsme pro jistotu ješte jednou vytřela podlahu v kuchyni a vyrazili jsme směr Dover. Před pulnocí jsme dorazili do přístavu a ve dvě loď odplula. Brzy ráno jsme se vylodili ve Francii a pokračovali přes Belgii do Německa. Bez jediného zabloudění jsme dorazili okolo deváté hodiny na česko-německé hranice. Honza byl už opravdu unavený, protože jsme spali jen asi tři hodiny ve Francii. Zaskočil nás jen první kruhák ve Francii, protože se objíždí opačne než v Anglii a to nám po každodenním ježdení v Anglii prišlo divné!!! Já si na jízdu po pravé vubec nějak odvykla a prišlo mi to stejně divné jako jízda vlevo, když člověk přijede do země, kde se tak jezdí. Na benzínce za hranicemi jsme oba zavolali rodičům, že budeme za chvíli doma, Honza si koupil Red Bull a rozjeli jsme se. V tu chvíli na nás dopadla česká realita: neosvětlené a špatně značené dálnice, na kterých najdete místo dálničního značení osvětlené billboardy. A ty díry v napojovacím pruhu u benzínky! Až do Prahy všechno probíhalo dobře. V Praze jsme se ale napojili na D1, o které byl Honza přesvědčen, že vede přes Nymburk, kde jsme z ní chtěli sjet. Byla už půlnoc, měli jsme toho všeho už dost, a v autě byla tma, tak jsem se nepřesvědčila v mapě. Razili jsme si to po dálnici na Brno už pěkně dlouho, ale nepoznávali jsme žádné názvy měst na ukazovatelích. Nakonec jsme sjeli z dálnice, když jsme uviděli ceduli na Kutnou Horu. Jenže ouha, sjezd byl špatně značen a my nevěděli, kam na križovatce zahnout. Skončili jsme kdesi v lese. Po několika pokusech jsme se vrátili na dálnici a zeptali se na benzínce. Taky jsme zjistili, že jsme trochu píchli. Tam nám sice poradili, ale zase chybělo na rozcestí značení. Takhle jsme bloudili snad 2 hodiny a nakonec jsme se pomocí mapy dostali do Kácova, pak do Uhlírských Janovic a do Kolína. Do Kolína jsme dorazili ve tři ráno. Už jsme nikdy nic takového nechtěli zažít.

Po tom, co jsme se vyspali, jsme si konečně začali užívat dovolenou.
Návštěvy příbuzných a známých, levné hospody, znáte to… Asi tři dny po příjezdu jsem se dostala k internetu abych si přečetla poštu. A co nenajdu…e-mail od Anahity. Prý jsme u ní v Londýně nechali nepořádek, skoro neuklidili a ješte ke všemu si dovolili nechat u ní v lednicce hamburgry (napsali jsme omluvný vzkaz, co máme dělat, když nám nedává u ní najíst) Prý si to s náma bezohlednýma nevychovancema vyríká až se vrátíme. Byla jsem v šoku, tohle jsem totiž přeci jenom nečekala. Později jsem si promluvila s Honzou a po několika dnech jsme byli napevno rozhodnutí, že se do Anglie vrátíme už jen kvuli daním a mé maturite z Business Studies.
Nechtěli jsme vyhodit plno peněz za cestu se psem a bát se, že až se vrátíme, tak nás vyhodí. Rozhodli jsme se, že pojedeme autobusem.
Naštestí jsme už plno věcí právě přivezli autem. Užili jsme si 14 dní volna a nasedli do autobusu Eurolines. Nebyla to jízda nic moc, spoléhali jsme na to, že budou mít více časopisů a nikdo nám neřekl, že budeme muset přesedat v Bruselu. To jsme se dozvěděli až tam, 5 minut před příjezdem. V Bruselu byly velké zmatky a dlouhé zpoždění. Do Londýna jsme dojeli s několikahodinovým zpoždením.
Vydali jsme se metrem na vlak do Bedfordu. Dorazili jsme okolo pulnoci a to nás ješte čekala cesta dlouhá alespoň 8 km, z velké části po neosvětlené silnici bez krajnic. No a protože byla sobota, vracelo se ze společnosti plno aut. Každých pět minut něco jelo a to byl povel k tomu, že je čas zalézt do příkopu. Byla to svým způsobem legrace, ale na tu už jsme byli unaveni. Po jedné ráno jsme dorazili domu. I když byl víkend, nikdo tam nebyl, což jsme se dozvěděli, když jsme jim poslali SMS, že prijíždíme. Když jsme dorazili do karavanu, bylo mi smutno. Najednou mi všechno připadalo cizí a nejvíc ze všeho mi začalo docházet, že budu muset žít mesíc bez psa. To ti milý Edwarde nikdy nezapomenu!

Napsala: Kamila