Anglický sen 9.kapitola - Poslední měsíc

První ráno v Bedfordu bylo nádherné. Svítilo slunce a bylo teplo.
Sluneční paprsky vnikaly okny do karavanu a nám to hned trochu vylepšilo náladu. Zajeli jsme do města nakoupit a mysleli jsme na to, že si musíme svůj poslední měsíc na Anglickém venkově pořádně užít.
Měli jsme radost, že Anahita ani Edward nepřijeli a tím pádem máme ještě čas na to vymyslet si, jak vysvětlíme, že nemáme psa. Jsem totiž opravdu špatný lhář a proto se snažím nelhat. Báli jsme se ovšem zbytečně. Za celý ten následující měsíc si nikdo ničeho nevšiml. Následující čtvrtek jsme jeli s Honzou do Londýna uklízet naposledy, protože si Anahita našla do Londýna aupair. Na nic se mě neptala a tak jsme jí jen řekla, že my jsme před odjezdem uklidili jako vždy a za tím si stojím. V pátek přijel Edward a dal nám za dovolenou 100 liber. Po mých námitkách přidal dalších 50. Opět jsme mu připomněla P60 a zase ho neměl.

Poté, co jsme opět nedostali své P60 a byl začátek června, jsem se rozhodla zeptat se na místním Inland Revenue a na Citizen Advise Bureau jak postupovat dále. No, po této zkušenosti s anglickými úřady Vám mohu jen říct, že jsou opravdu nanic. Ano, máme tu poradnu Citizen Advice Bureau zdarma, ale pokoušeli jste se tam někdy dovolat? Mě se to zázračně podařilo kdysi dávno, když jsme je žádala o radu. Tenkrát v červnu jsem ale to štěstí neměla ani po několika dnech zkoušení. Nakonec jsem se tam dostavila osobně.
Bylo něco málo před polednem a paní v okýnku mi řekla, ať počkám pár minut, že prý budou rozdávat čísla na pořadí odpoledne.
Prý si tu pak celé odpoledne počkám. A takhle je to prý každý den. Nečekala jsem a vydala se místo toho na Inland Revenue. Sdělila jsme pánovi u dveří svůj problém a tem mě poslal k příjemné paní u stolu. I té jsme vyprávěla svůj příběh. Řekla, že se můj šéf chová protizákonně a bylo vidět, že je jí to líto.
Sjednala mi schůzku s další paní o hodinu později. No a ta paní mi řekla, že musím P60 dále vymáhat a teprve za nějaký čas při neúspěchu se vrátit a pak budou vymáhat oni. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Jdu jim nahlásit menší daňový únik a nevhodné zacházení se zaměstnanci a oni nic neudělají? Nemyslím si, že by tak jednali z nezájmu, protože zájem by byl, spíš mi přišlo, že se tím jejich úřad prostě nezabývá. Edward příští týden stejně P60 přinesl, my vše vyplnili a odevzdali na Inland Revenue. Teď už zbývalo jen čekat až peníze přijdou.

Maturita se blížila a já se musela začít opravdu učit. Zkouška byla rozložena na tři hodinové etapy. První část ve čtvrtek, druhá v úterý a třetí následující čtvrtek. Asi půl hodiny před začátkem každé zkoušky jsme se dostavila do školy a čekala, až mi ukážou, do které učebny si mám sednout. Na první zkoušku nás bylo jen pár, na poslední plná tělocvična. Posadili jsme se a byli jsme upozorněni, že si máme odložit všechny své věci na stůl u stěny nebo na zem. Dolů musely i tlusté svetry a mikiny.
Řekli nám, že pokud u nás najdou i nepoužitý tahák, budeme diskvalifikováni.
Nesmělo se ani šeptnout. Testy byly zalisovány v tmavé folii, učitelé je otevřeli a dali nám je. Podepsali jsme se a čekali, až nám řeknou, že můžeme začít. Přesně po uplynutí doby jsme test museli odevzdat. Testy měly formu delších písemných odpovědí na různé otázky. Vždy bylo třeba přečíst si nějaké údaje o firmě a pak odpovídat na otázky ohledně tématu, jmenovat výhody a nevýhody určitého rozhodnutí a podobně. Testy jsou pak odeslány do centra, kde se bodují a poté známkují. Druhá část zkoušky byla jedna dlouhá esej týkající se fiktivní firmy. Tento způsob maturit se mi zamlouvá daleko víc než ten český a hlavní důvod je spravedlnost.
Tady nemůže váš život ovlivnit jeden jediný učitel jen proto, že je na vás zasedlý. Maturity jsou v Anglii stejné pro každého a v centru, kde se známkují nikoho nemohou ovlivnit sympatie nebo nesympatie k vám. Další výhoda je v tom, že si můžete učebnici půjčit nebo koupit, naučit se vše doma a pak přijít jen ke zkouškám.
Zkouška mě stála i s administračním poplatkem asi 35 liber. Ted už se můžu pochlubit s tím, že jsem ji udělala. Na vyhodnocení jsme si ale musela počkat až do 22.srpna.

Po zkouškách už jsme neměli důvod v Bedfordu zůstat. O daně jsme měli požádáno a mohli jsme odjet. Bylo nám líto odjíždět uprostřed léta. Komu by se chtělo, s tenisovým kurtem a bazénem přímo na zahradě. Přece jen se mi ale stýskalo po mém psovi. Během týdne se nám do Čech vůbec nechtělo, stačilo ale, aby přijel Edward s Anahitou a hned jsme změnili názor. A ten poslední týden s nimi nás jen utvrdil v tom, že je nejvyšší čas odjet. Poslední dobou s nima komunikoval už jen Honza, protože já nejsem takový kliďas jako je on. Tento víkend byl ale jiný v tom, že přijela jejich nová au-pair z Londýna. Jen co s ní Anahita přijela, už si volala Honzu, aby mu vytkla že neumyl vanu (umyl) a kvůli nějakým dalším drobnostem.
Nová au-pair byla také Češka a hned jak dostala příležitost, tak se stavila u nás v karavanu. Moc dlouho ale nezůstala, protože Anahita pro ni měla jinou práci. Později, když Anahita a Edward odjeli na nějakou oslavu, se u nás stavila a řekla, že ji zakázali se s námi bavit ale že je jí to fuk. Ten večer jsme si vyměnili spoustu informací o jejich drobných lžích a podvodech. Příští den jsem ráno zarezervovala jízdenky do Prahy na úterý. S Honzou jsme si ale nechali vše pro sebe. Báli jsme se odejít s tím, že dáme Edwardovi výpověď, protože by nám pak nejspíš zabavil auto a my bychom se museli dopravit do Bedfordu taxíkem a to by se prodražilo.
Jo, není to asi moc čestné, ale co, oni si čestné jednání nezasloužili.
V sobotu odpoledne Edward s Anahitou odjeli někam na svatbu a oznámili au-pair, že se vrátí až v neděli. No a tak jsme si ten poslední víkend v Bedfordu celkem užili, protože s Luckou byla celkem legrace.
V neděli, když všichni odjeli, se nám ulevilo. Bylo to naposled, co jsme je viděli.
V pondělí na nás čekalo spousta práce. Musela jsme odeslat dopis na dopravní inspektorát s vysvětlením, že chci aby bylo auto přepsáno na svého majitele, Edwarda. Také jsme potřebovala poslat formuláře
E301 (nutný dodat na pracovním úřadě, pokud budete žádat o podporu a doklad kvůli penzi) a P85 (vyplňuje se pro Inland Revenue při odjezdu z Británie) Ten den nám bylo opravdu smutno, protože jsme se loučili s Anglií a s tím dobrým co jsme v ní našli. Pak jsme se vrátili domů a začali balit. Po několikahodinovém balení jsme všechny své věci nacpali do tří obrovských tašek a dvou batohů. Naložili jsme auto a všechny věci, co nám zbyly jsme vyhodili. Po půlnoci jsme byli hotovi a šli jsme si lehnout. Moc jsme toho ale nenaspali, oba jsme měli dost velkou cestovní horečku.Vstávali jsme už kolem čtvrté, udělali si poslední kafe a odjeli.Bylo nám smutno, mysleli jsme si přece jenom, že náš pobyt v Anglii takhle neskončí. Naposledy jsme projížděli nádhernou přírodou Bedfordshire a pomalu se loučili s Anglií. Věděli jsme ale, že děláme dobře a říkali si, že se možná jednou vrátíme. Po hodině cesty jsme dorazili na Golders Green, auto tam zaparkovali a klíče hodili do kufru. Své zavazadla jsme odvlekli na autobus a autobusem dojeli na Victoria Station. Z autobusové zastávky na autobusové nádraží to bylo dál, než jsme čekali.
Stěží jsme na něj naše zavazadla odvlekli. Cesta autobusem byla dlouhá a úmorná, zvlášť když všude kolem nás seděla jedna ohromná rodina s křičícími a pobíhajícími dětmi. Na Florenc jsme dorazili druhý den brzy ráno a za dvě hodiny jsme byli doma.

V Čechách nás čekalo vyřizování dalších byrokratických záležitostí jako je evidence na pracovním úřadě. A o tom vám chci napsat teď.
Na pracovní úřad jsem si zašla hned v den mého příjezdu, protože toto místo není mým oblíbeným a chtěla jsem to mít za sebou.
Oni Vás normálně zaevidují a budou po vás chtít doložit E301.
Mě přišla až po měsíci. V tu dobu už jsem ale trochu pochybovala jestli vůbec přijde a sehnala si brigádu v továrně. No a tady jsem udělala chybu. Proč, to napíšu později. Pokud si myslíte, že Vám podporu vyměří podle toho, jaký byl váš průměrný příjem, pletete se. To bych potom při svém příjmu 30ti liber týdně dostala minimum a nazdar. Jenže oni to tak neudělali, ani se na příjem nepodívali.
Místo toho to vypočítali podle nějakých tabulek, které na to mají podle profese. No a já měla v E301 napsanou pozici General Asistant.
Byla mi vyměřena podpora 7600 Kč měsíčně. Tu jsem ale dostala pouze za 5 týdnů, protože jsem zrovna našla tu práci v továrně za asi 8200 měsíčně. To jsme si teda zase naběhla, co? Byla to hrozná fuška a po měsíci jsem si našla práci na recepci v hotelu, kde jsem doteď a kde se mi líbí. No a za trest že jsem si našla něco lepšího, mi ta firma, přes kterou jsem v té továrně byla, strhla 800 Kč za boty které jsem nedostala, 400 Kč za lékařskou prohlídku a ještě mi nezapočítali asi 9 hodin. No a tak jsem si za měsíc práce (bez jedné směny) odnesla 6200 Kč. Na podpoře by mi bylo líp!!!

A co daně? Nemám je doteď. Dopisujeme a telefonujeme si s Inland revenue.
Teď chtějí po mě ještě P45 z mého posledního zaměstnání.
Po odjezdu jsme Edwardovi napsali, že jsme odjeli a kde je auto a klíče. Teď jsem mu psala mail kvůli E45, nejdřív řekl, že nám formulář nedá ani náhodou, pak zase že nám ho pošle. Nakonec obrátil a poslal ho. Na Inland revenue mi řekli, že pokud se to nepodaří nám, vymůžou ho oni. Já se rozhodla, že jestli mi daně příjdou, půjdu za ně do školy, kam jsem byla přijata. Chci si udělat Cambridge CELTA , certifikát pro učitele angličtiny.

Honza byl na dva týdny na brigádě v Tescu a pak ho vzali zpět do práce, v které pracoval před odjezdem do Anglie a kde je to opravdu v pohodě. A když budeme mít štěstí, tak se tento měsíc moje sestra konečně odstěhuje z mého bytu a my budeme bydlet zase spolu.
Naši krizi v Anglii jsme totiž už dávno překlenuli, máme se pořád rádi a to je pro mě to nejdůležitější.

A po čem se nám stýská? Anglická slušnost a ochota, na tom se oba shodneme. Obchody a kvalita výrobků, které se tam prodávají. Jednoduché reklamace. Slušné silnice a dobré dopravní značení. Slušní řidiči.
Brambůrky s octem, Nandu omáčky a slanina. Crackers a anglický chléb.

Ani jeden z nás nelitujeme ten rok strávený v Anglii. Určitě nám něco dal, pro Honzu to byla první cesta na Západ, naučil se anglicky a dozvěděl se spoustu věcí. Já jsem poznala zemi, jejíž jazyk znám už dlouho, aniž bych v ní kdy předtím byla. Pochopila jsem, že Anglie není Jižní Afrika bez černochů a že Angličani v Anglii a v Jižní Africe nejsou to samé. Dá se říct, že jsem přišla o své ideály, když jsem uviděla anglické pracovní podmínky. Možná jsem i zmoudřela, protože momentálně mě to nikam do zahraničí zatím netáhne. Nebo už jsem prostě jen unavená a potřebuji si na chvíli od věčného stěhování odpočinout. Najednou mi můj sen o trvalém přesídlení do JAR přijde jako utopie a začala jsem přemýšlet JEN o dovolené.

Tak tímto se s Vámi loučím. Svůj anglický příběh jsem už dopověděla.
Dám vám vědět, jestli ty daně dostanu. Pokud Vás zajímá, jak se žije v jižní Africe, navštivte mé stránky: http://lisatka.sitesled.com

Myslím si, že mou nejúčinnější zbraní je má klávesnice. V dnešní době internetu můžete napsat krátký článek který je během minuty dosažitelný celému světu. Jak říká Jarda Uher, pojďme bojovat.
Proč nezaložit webovou stránku s černou listinou zaměstnavatelů, kteří nás tak často berou na hůl. Kdybyste někdo měl chuť do toho se mnou jít, napište. Potřebovala bych totiž pomoc, hlavně s PHP. Klidně mi taky pište své názory, ty pro i proti. Ráda se je dozvím.

Hodně štěstí,

Kamila