Anglický sen 7.kapitola - Bedford

Zatímco jsme oba pracovali pres agenturu, hledali jsme si i nadále trvalou práci mimo Londýn. Ne že by se nám Londýn nelíbil, ale vidina toho, že bychom nemuseli denne trávit nekolik hodin v autobuse byla lákavá. Navíc jsme toužili poznat tu pravou Anglii a tou Londýn urcite není.
Po asi šesti pohovorech jsme to ale skoro vzdali. Když jsem tehdy domluvila další schuzku, mému príteli se vubec nechtelo jet. Pohovor byl až v Bedfordu, asi 100 km od místa, kde jsme bydleli a Honza byl unavený z každodenního chození do práce. Navíc mel strach, aby se auto, které nebylo od bouracky porádne prohlídnuté a obcas v nem neco vrzalo, neporouchalo. Dokonce prohlásil, že se mu nechce den volna trávit nekde v zácpe na M25 a že jestli o naši návštevu náš budoucí zamestnavatel tak stojí, at se s námi složí na lístky na vlak. Abych rekla pravdu, ani jsem se mu nedivila a tak jsem jim to navrhla. Oni kupodivu souhlasili a tak jsme se do Bedfordu rozjeli. Na první pohled to bylo moc hezké a upravené mesto, my ale nemeli cas si ho prohlížet. Hned po príjezdu jsme rodine zavolali a oni si pro nás prijeli.
Byli na nás moc milí, možná až moc, ríkali jsme si, když nás pri odjezdu objímali jakoby nás znali už léta. Všechno se zdálo být ideální. Meli jsme se starat o dum na samote asi 10 km od Bedfordu. Práce by byla na 30 hodin týdne a bylo by jedno, jak se o ni rozdelíme. Rodina prý bydlí v Londýne a prijíždí jen o víkendech a ve stredu vecer. My budeme bydlet v mobilním domove, velkém karavanu, který nám ukázali a slíbili, že opraví kuchyn.
To vše za 90 liber týdne. To sice není moc, ale práce také moc nebylo, zkrátka nám to docela vyhovovalo. K dispozici budeme mít služební auto, nejspíš to naše, které oni nechají projít technickou a prihlásí v Anglii (to se nám moc hodilo, protože v auto s cizí SPZ mužete mít v Anglii pouze 6 mesícu z jednoho roku, potom už ho tam máte nacerno. Pokoušela jsem se zjistit podrobnosti a nekde se docetla, že se to dokazuje lodním lístkem, který si máte uschovat.
Jaké jsou postihy nevím. Když jsme brali auto zpet do Cech, byli jsme z této prošlé lhuty trochu nervózní, na hranicích to ale naštestí nikdo nekontroloval a asi jim to bylo jedno) Také nás seznámili s tím, že požadují, abych jezdila každý ctvrtek do Londýna uklízet jejich dum, prespala tam a v pátek tam pomáhala v kancelári. Za to bych dostala zaplaceno zvlášt. Bohužel jsme se neptala kolik, usuzovala jsem totiž, že za minimální mzdu. Vše melo být legálne a tudíž bychom odvádeli nízké dane. V okolí Bedfordu je prý mnoho práce a není tudíž problém najít si ješte nejakou práci navíc. Rodina se skládala z otce, Edwarda, Anglicana, matky, Anahity, která byla židovka z Íránu. Oba byli rozvedení a žili spolu. Anahita má sedmiletou dceru Yasmine a Edward dva kluky, dvanáctiletého Jerome a trináctiletého lehce postiženého Joshe, kterí ale bydleli u matky a otec je mel v péci každou stredu a každý druhý víkend. Dum mel velkou zahradu s bazénem a tenisovým kurtem. Všechno vypadalo skvele a my byli prijati. Vecer jsme se vraceli do Londýna s tím, že za 14 dní se stehujeme do Bedfordu.
Uprostred následujícího týdne nám Anahita ješte jednou volala, aby se zeptala jaké že to máme vybavení do kuchyne a co by bylo dobré ješte sehnat. Meli jsme pocit, že je vše na dobré ceste.
V Londýne jsem agenture oznámila, že se budu stehovat a Honza odjel na týden do Cech. Když se vrátil, nastal cas stehování. Do auta se málem všechno nevešlo. Když jsme opustili Londýn, dali jsme Anahite vedet, že už jsme na ceste.

Když jsme dorazili na místo, privítal nás otec Edwarda, který byl zrovna u nich na návšteve. Rekl, že Anahita jela nekam na nákup a že brzy prijede. Prý si zatím máme jít vybalit. Karavan byl v takovém stavu jako posledne, to znamená všude plno prachu, nefungoval sporák ani voda a elektrina. Zatímco Honza byl z toho trochu zaskocen, já byla ješte plná optimismu…asi opravdu nemeli cas…Honza mel ale presto ten názor, že at je to jakkoli, v takovém stavu se byt nepredává. No a tak jsme se pustili do úklidu a když se Anahita za nekolik hodin ukázala, už jsme meli uklizeno i vybaleno.
I tentokrát byla príjemná, pozvala nás na veceri a v byte zatím Edwarduv otec zapnul elektrinu. Vodu opravili príští den, bylo pouze potreba opravit díru v trubce u karmy. Zjistili jsme také, že jak karma tak sporák jen tak nepujdou a dohodli se, že nám koupí místo toho malou troubu s dvema plotýnkami. Na karmu pozvou radeji opraváre a proto se s teplou vodou mužeme na cas rozloucit. Sprchu jsme meli k dispozici i tak v prístavku u domu a teplou vodu bylo potreba jen na nádobí. Dali nám také nejaké nádobí a televizi.
Ta ovšem skoro nešla, chybel príjem. Slíbili že zavolají nekoho, aby nainstaloval anténu. Ten den nám ješte ukázali, kam máme jezdit nakupovat, dali mi služební auto, Suzuki Vitara se super plátenou strechou. Dali nám seznam toho, co máme za úkol každý týden delat a odjeli do Londýna. Když odjíždeli, pripadali jsme si oba jako pubertáci kterým práve odjeli rodice na dovolenou. Byli jsme jen sami dva na samote, naši nejbližší sousedi byli od nás asi tri kilometry.
Príští dny jsme trávili pohodlne. Ráno jsme uklízeli dum a odpoledne prozkoumávali nové mesto. Já, která nejsem vyježdená ridicka, jsem se musela rychle zdokonalit, abych mohla jezdit do Londýna autem.
K mému prekvapení se mi ale rízení Vitary vubec nezamlouvalo.
Její velká sportovní kola nesedí na silnici moc dobre a na pri zvýšení rychlosti musí být opravdu clovek stále ve strehu, aby mu to neujelo do druhého pruhu. Je to opravdu pekné auto, to je ale bohužel asi všechno. Aspon to je muj názor.
Bedford je moc hezké asi 80ti tisícové mesto, kterým protéká reka na jejichž brezích je rozsáhlý velmi dobre udržovaný park. Deti z místních škol na rece závodne veslují. Centrum mesta je plné obchodu a na okraji mesta je retail park, kde najdete všechny ty nezbytné obchody jako jsou Argos, Sports World, T-K-Max atd… Naše pohoda bohužel netrvala moc dlouho, protože ve ctvrtek jsem musela do Londýna uklízet. Moc se mi nechtelo, ale co se dalo delat.
V Londýne me cekal úklid celého domu, dojít pro Yasmine do školy, odvézt ji na doucování, ohrát veceri, udelat s ní domácí úkoly a uložit ji do postele. Druhý den ji odvézt do školy, douklidit a privézt ji ze školy. To vše me od ted cekalo každý týden a to za neuveritelných 35 liber, jak jsem se dozvedela.
Anahita už prestala být tak prátelská jako drív, možná i proto, že vycítila, že mi tolik práce za tak málo penez nevoní. Zacala jsem nesnášet ctvrtky a doufat, že Anahita nebude casto jezdit na služební cesty. Na pohovoru jsem jí totiž slíbila, že pokud ona nekam bude potrebovat nekam odjet, v Londýne zustanu i delší dobu. Pokud ale vím, domluvili jsme se na tom, že tam se mnou bude i muj prítel a muj pes. Dlouho jsem premýšlela, jestli jsem si to jen sama nenamluvila, pozdeji jsem ale dospela k názoru, že Anahita je porádná lhárka a tohle si jen primyslela. Honza se psem prý musí zustat v Bedfordu, aby hlídal dum.
V pátek jsem se vrátila radostí celá bez sebe do Bedfordu, stýskalo se mi. S Honzou jsme si mysleli, jak dobre jsme neuklidili dum. Když si nás zavolali, aby nám zacali vytýkat chyby, stáli jsme jak oparení.
Vypadli naštvaní, že jsme nevymyli koš a nevytreli za postelemi.
I když byla sobota, museli jsme nedostatky napravit. Už nám zacínalo být jasné, že pro tyhle lidi jsme jen obycejná levná pracovní síla a nemají žádný zájem se s námi prátelit.
Slib, že naše auto bude používáno jako služební, se rozplynul, protože potom, co jsme v místním servisu zjistili, že STK (MOT) by stála 500 liber, se Edward rozhodl, že nám koupí radeji jiné auto. Anahita byla príští týdny nabroušená, že jsem odmítala jezdit Vitarou do Londýna. Jenže potom, co jsme si s ní vyzkoušela jezdit po dálnici a ona mi nekolikrát ujela do strany, jsem se opravdu bála a žádná Anahita mi nestojí za to prožít bouracku znovu.
Proto nám brzy koupili Ford Focus. Vzali nás s sebou jedno odpoledne do autosalonu, kde jsem se s ním mohla zkušebne projet. V Anahite se ukázal její asijský puvod, když zacala tvrde smlouvat. Ano, cenu usmlouvala z 5500 na 4500 liber, ale i my zamestnanci jsme se za ní stydeli. Edward se jen nelibe tváril. Auto hned na míste koupili a príští stredu už na nás cekalo pripraveno. Jezdilo opravdu dobre, to je pravda. Nejlepší na nem ale bylo to, že mel jako jediné auto, které znám, držák na opravdový hrnícek. Takže ráno, když jsem vyjela, tak jsem si do nej dala svuj hrnícek s kafem, fakt super vec.
Auto prihlásili na mé jméno, což me moc udivilo. Nakonec jsem se od jednoho Anglicana dozvedela jak to vlastne funguje. Auto je vždy majetkem toho, kdo ho koupí a má doklad o jeho koupi. Poté se prihlásí na DVLA na toho, kdo ho nejcasteji používá. Ten dostane doklad o zaplacení silnicních daní a doklad o tom, že je uživatel. Tento clovek je zodpovedný za veškeré užívání tohoto auta a tudíž i za všechny pokuty!!! Toho prý zamestnavatelé casto využívají a zríkají se tím zodpovednosti za rízení svých zamestnancu.
Edward byl opravdu nezodpovedný ridic, který casto rídil podnapilý a kterému navíc chodilo plno pokut za špatné parkování, takže když si auto jednou zacas pujcil, tak jsem trnula strachy. Nejlevnejší pojistku jsem musela vyhledat také sama. Po nekolikahodinovém obvolávání jsem zjistila, že nejlevneji vyjde pojistka od Tesca za asi 650 liber rocne.
Edward už dávno zjistil, že Honza je dobrý ridic a zacal toho dost využívat. Každý týden nekam letel na služební cestu a parkování na letištích je drahé. No a tak potom vyžadoval po Honzovi, aby ho na letište vozil. A to v kteroukoli hodinu, víkendy, svátky…Dával nám sice každý týden tak o 10 liber víc, no ale co to je za ty hodiny strávené na dálnicích. Na to, abychom si hledali vedlejšák jsme mohli zapomenout, protože jsme porád na telefonu cekali, co si zase vymyslí. Ani jeden z nás jsme nemeli dny, kdy budeme mít zarucene volno. Já cekala kdy me Anahita bude potrebovat v Londýne až pojede na služební cestu a Honza kdy Edward bude chtít odvézt na letište. A veci se stále menily každým dnem. Já s Honzou jsme z toho zacínali být pekne vedle. Casto jsme se hádali kvuli tomu, co je nejlepší jak uklidit a udelat.
A pak prišel den, kdy jsem mela jet z Londýna poprvé sama do Bedfordu.
Protože jsem toho v živote moc nenajezdila, mela jsem docela strach z dálnic. Edward nám rekl, že potrebuje hodit z Londýna na letište Luton a at tedy prijedeme oba do Londýna a pak odvezeme obe auta do Bedforu. Ted mi došlo, že jsem vám zapomnela ríct, že jsme zjistili, že i když se Edward a Anahita snaží nekdy tvárit jako manželé a Anahita se obcas predstavovala jeho príjmením, zjistili jsme, že spolu ani nežijí a mají oba vlastní bydlení. Edward u Anahity nekdy prespával, ovšem své prádlo mel ve svém byte v Hammersmith. Tentokrát jsme meli dojet do Hammersmith, kde já byla poprvé. Honza cestu již znal, protože už ho odtud na letište jednou vezl. Myslela jsem si, že Edward bude rídit své auto až na Luton, a Honza tam se mnou dorazí Fordem. Odtud vezmu Ford a pojedu do Bedfordu.
To se dá zvládnout. Veci však dopadly jinak. Edward mi rekl at vezmu Ford domu už z Londýna. Nechtela jsem z toho delat vedu a se strachem vyjela, i když jsem nevedela presne jak se domu dostat. Když se clovek dostane na M1 nebo na A1, není to težké a myslela jsem si, že se to dá zvládnout. Dojela jsem na první velkou križovatku a hledala nejakou ceduli, které by se dalo chytit. Bohužel na cedulích nebylo nic co bych znala a tak jsem jela rovne. No a to byla chyba. Projíždela jsem okolo Zoo, a za chvíli se dostala na okruh centrem. Došlo mi, že bych se mela nekde otocit, ale nešlo to. Bud tam byl zákaz odbocení, nebo zase nápis Congestion charge (musíte mít predem zaplaceno za vjezd, jinak vaši SPZ sejme kamera a prijde vám tucná pokuta) Projíždela jsem okolo Kings Cross a byla jsem celá vynervovaná. Po delší dobe se mi prece jen podarilo zahnout do nejaké ulice, odkud jsem se dostala na ulici, která vedla opacným smerem. Po chvíli jsme narazila na ceduli smer východní Londýn. Východní Londýn jsem znala a tak mi to pripadalo jako nejlepší volba. Poté jsem zamírila smer Acton, dostala se na Hanger Lane, dále se pustila smer M1 a poté sjela na A1. Odtud už byla hracka dojet do Bedfordu. Tato cesta mi trvala celkem 3 hodiny nepretržité jízdy. Do Bedfordu jsem prijela úplne hotová. Ackoli bežne se napiji doma jen zrídka, a to vecer, tentokrát jsem vypila dve cider. Ani pak se mi ale neulevilo. Protože me bolela hlava, dala jsem si Ibuprofen, ale ani to nepomohlo a tak jsem si šla lehnout.
Teprve potom se mi ulevilo. Edwardovi tuhle jízdu nikdy nezapomenu.
Moc dobre vedel, že se mužu ztratit, že nejsem moc vyježdená a že se bojím. Na druhou stranu jsem ale na sebe pyšná, že jsem tohle zvládla.
Jak jsem již psala, Edward nám slíbil, že budeme pracovat legálne.
O administrativu se ale príliš nezajímal. Jednoduchou smlouvu jsem si musela sesmolit sama a dala mu ji k podpisu, abychom meli alespon neco pro Home Office. Výplatnice jsem nedostávali. Když jsem se ho vyptávala na to, jak to bude, bylo cítit jak moc ho s tím obtežuji.
Pozdeji jsem zjistila, že ackoli jsme meli smlouvu od 1.2., na Inland Revenue jsme byli zaregistrováni až od 1.3. Tím nám samozrejme pokazil ten požadovaný odpracovaný rok bez prestávky delší než
1 mesíc, pokud chcete požádat o podporu v nezamestnanosti. No a v tu chvíli už jsme meli jasno, že v této práci zustat nechceme.
Zatímco s teplou vodou v karavanu jsme se už úplne rozloucili, protože by se musel koupit nový boiler, dockali jsme se antény. Opravári jsem nahlásila, že chceme Free View, tedy anténu na digitální prenos.
A Edward nám dal starý SetUp box. Takto jsme se mohli dívat na alespon
15 kanálu. Protože odpoledne dávali každý den dva díly Prátel, Honzova anglictina se zacala rapidne zlepšovat. Je to opravdu radost, dívat se na to, jak se smeje vtipným scénám, kterým by pred casem ješte nerozumel. Nastavil si na Teletextu anglické titulky a nevynechal ani den.
Nikdy jsme se nedozvedeli presne, co Anahita s Edwardem vlastne delají. Edward jezdil casto na služební cesty do zahranicí, hlavne do Recka a Francie. Proste melo to neco spolecného s nemovitostmi.
Na Internetu jsme také zjistili, že je spoluvlastníkem v nekolika firmách. Anahita se sice tvárila, že také neco delá, ale casem nám docházelo, že to asi nebude moc. Když jsem byla v Londýne, ráno vždycky proležela v posteli a odpoledne šla na nákup nebo k doktorovi. Jednou prohlásila, že jede na pracovní schuzku. Zajímalo me, co je to za duležitou schuzku, když se na ni oblékla jako kdyby šla do supermarketu. Pozdeji jsem zjistila, že ani neví co je to pravý úhel a nechápe ucebnici pro deti do deseti let (ne Yasmine ale Anahita!!!) Yasmine mela ve škole viditelné problémy, neumela ve svých osmi letech pocítat od sta do jedné a odecítat nad 20. Ctení jí taky moc nešlo. Sice chodila na doucování, ale nic nepomáhalo. Anahita nechtela, abychom ji nejak usmernovali v jejím chování nebo vychovávali, a tak si Yasmine delala co chce a vecne vyhrožovala, že bude žalovat (že do ni strkám, nebo jsem na ni ošklivá) Yasmine vadilo i to, když jí nekdo rekl, že má špinavou pusu a tak byly ctvrtky a pátky pro me dny, kdy jsem musela zvážit každé slovo. Anahite vadila dokonce i má Anglictina, protože casto ríkám „man“ (clovece) což je v Jižní Africe zvykem.

Cas plynul, zacalo se oteplovat a dny se prodlužovaly. V Bedfordu bylo nádherne a všechno kvetlo. Dny jsme trávili hraním tenisu na našem perfektním hrišti a clovek by si mohl ríci, že vlastne máme perfektní život. Až na ty nervy v práci.

Rozhodli jsme se, že se zaregistrujeme u pracovní agentury, abychom si privydelali. Po dvou nocních jsme to ovšem vzdali. Do práce nás vezl minibusem asi 30km clovek, který byl tak opilý, že se ani neudržel v pruhu. Agentura se jmenovala Quest a musela jsem jim nekolikrát volat, aby vubec zaplatili. Za dopravu si ješte strhávali nejaké peníze. V nedeli ráno jsme roznášeli noviny, ale za to jsme dostali dohromady asi osm liber.

No a pak prišel den, kdy jsme se dozvedeli, že Edward dum prodává.
Edward nám rekl, že se u nás behem týdne zastaví realitní agent, aby si dum okoukl a nafotil. Prý jen chce prehodnotit hypotéku.
Když prišel ale ješte jednou, zeptali jsme se Edwarda co zamýšlí.
Ne, prodávat se urcite nebude. Když ovšem o týden pozdeji prijela realitka i s klienty, bylo vše jasné. Edward prohlásil, že se nás to stejne moc netýká, protože chce koupit jiný dum nedaleko místa, kde bydlí jeho otec a my se tam prestehujeme. Jenže v tu dobu jsme mu ale už nic neverili. Nevedeli jsme, co vlastne chceme delat.
Prestehovat se do Bedfordu, bydlet v housesharu a najít si novou práci? Nebo si hledat radeji novou práci s ubytováním. Byli jsme ze všeho tak rozcarováni, že jsme nemeli chut ani na jedno. A nabídek na práci s ubytováním pro páry stejne moc nebylo. Já se zatím pripravovala na zkoušku GCSE Business Studies, která me cekala koncem cervna. Byl konec dubna a byl cas požádat o vrácení daní. Edward si ale dával s formulárem P60 porádne nacas a tak jsme si o dane ješte nepožádali.

Navíc nám 20. kvetna procházela u auta technická a my jsme nutne potrebovali odvézt našeho Citroena do Cech. Proto jsme požádali Edwarda o placenou dovolenou. Edward souhlasil a my se pomalu na cestu zacali pripravovat. Auto jsme zavezli do servisu, protože jsme byli minule informováni, že je potreba vymenit nejaký šroub na náprave.
Plánovali jsme, že v Cechách zustaneme 14 dní. Pak se vrátíme, užijeme si léta na anglickém venkove a potom uvidíme, bud najdeme nejakou dobrou práci nebo to sbalíme a vrátíme se do Cech, ale o tom až někdy příště.


Tak se mej hezky a ahoj,
Kamila