Horymír 34.kapitola - Psycho

Dnes je tak trochu speciální den. Proč ? No, nejenom proto, že je konec července, ale hlavně proto, že zítra to bude přesně dva roky, co jsme se s Eulálií jednoho letního dopoledne vykutáleli na Gatwicku z letadla a ze všech sil přepadli Velkou Británii. Poslední dobou jsme už párkrát společně meditovali na téma, jak ten čas letí a jak všichni stárneme. Opět jsem si vzpomněl na spolubydlící z prvního squatu. Jak jsem žasnul nad jejich šesti týdny pobytu a připadalo mi to jako strašně dlouhá doba. Vím, že jsou tady lidé i mnohem delší dobu. Ale pro nás dva s Eulálií je to fakt dlouhá doba a hlavně jedno z nejzajímavějších životních období vůbec. Musím se vám, milí čtenáři, přiznat k jednomu malému podvůdku, který jsem na vás uchystal. Ačkoli se snažím předstírat, že tuhle kapitolu píšu v neděli 30.července 2006, není tomu tak. Píšu ji o týden dřív, ale předstírám, že je to o týden později. Důvodem této fabulace je výlet, který máme s Eulálií naplánovaný už skoro půl roku. V sobotu 29.července se totiž pronajatým autem přesouváme na západ do městečka jménem Middle Wallop, abychom na místním letišti shlédli koncert vážné hudby pod širým nebem spojený s ukázkami letecké techniky ze současnosti i minulosti. A nakonec bude ohňostroj. Pro mě to bude piknik v trávě s krásnou ženou, nádhernou hudbou a letadly. Tři životní vášně na jednom místě. Tři v jednom. Lepší než šampon proti lupům. No a protože se vrátíme v sobotu pozdě v noci a v neděli ráno budu vracet auto a pak dospávat zameškané hodiny, je jen malá pravděpodobnost, že se přinutím ke psaní, a proto pro jistotu píšu dneska, abych měl náskok.

Dva roky v Londýně. Uteklo to jako voda a události se řítily jako uragán. Za ty dva roky jsme toho prožili málem víc, jak za pět let doma. Přišli jsme o iluze, získali nové přátele, poznali jsme, jak důležité jsou drobné radosti a byli jsme v televizi. To taky byla tenkrát dobrá story. Když se na Pohybech objevila informace o dokumentu České televize věnovaném emigrantům v Anglii, tak mě to rozesmálo. Když mě v zápětí kontaktoval režisér Karel Koula a začali jsme si dopisovat, abychom zjistili, že jsme spolužáci z FAMU a že jsme se dokonce oba spolupodíleli na jednom studentském filmu režiséra Radima Špačka, smích mě přešel. Filmaři přijeli jednoho nedělního večera. Strávili u nás pět, myslím, že oboustranně příjemných hodin a zase odjeli. Dokument vysílala Česká televize v dubnu a viděla ho celá rodina. Když jsem před patnácti lety poprvé přijel do Londýna, bylo mi šestnáct let, byl to můj první výlet na Západ a Londýn byl pro mě láska na první pohled. A nebylo to jenom proto, že jsem tenkrát brouzdal trávou Hyde Parku a vedle mě se bosá a přítulná, má tehdejší gymnaziální láska, nechávala oblbovat mým vykládáním. Bylo nám tam tenkrát hrozně krásně a i když mě Klokan, jak jsem jí přezdíval, díky její oblibě v džínách s laclem, nechala kvůli borcovi s motorkou skoro vzápětí po návratu z Londýna, přesto pro mě Londýn zůstal místem se zvláštním kouzlem. Já a tohle město byla láska na první pohled a už tenkrát jsem prohlásil, že tady bych chtěl jednou žít. Od té doby jsem Londýn navštívil ještě mnohokrát, bohužel už jenom pracovně, a procházka v Hyde Parku s milovanou osobou musela počkat až do roku 2004, kdy to bylo to první, co jsme tady s Eulálií hned po příjezdu spáchali.

Ale proč o tom mluvím ? No, po dvou letech života v Londýně kajícně přiznávám, že i když si pořád myslím, že Londýn je jedno z nejzajímavějších měst na světě, začíná mi trošku zalézat za nehty, a čím dál tím víc přemýšlím o útěku na venkov. A nebo úplně z Anglie pryč, konečně na ten náš vysněný tropický ostrov uprostřed nějakého vlídně teplého oceánu. Ale to bude ještě chvilku trvat. Před námi je mnoho úkolů, které je potřeba splnit a cílů, kterých je potřeba dosáhnout. Jo a když mám někdy opravdu hodně silnou depku, tak se mi i trošinku stýská po Čechách. Ale jenom malinko, trošililinku. Utekly dva roky a já jsem úplně jiný člověk, než jsem býval doma v Čechách. Akorát trochu moudřejší a trochu víc unavený. Ale za to schopen radovat se i z maličkostí a užívám si každou minutu každého dne. A to byl vlastně smysl mé emigrace z Čech. Takže tohoto cíle už bylo dosaženo. A to je úspěch. Takže je vlastně všechno v pohodě a život je nádhera. No nemám pravdu ?

Jenže v květnu 2005 život zas taková nádhera nebyl. Ano, skoro po dvou měsících jsem nastoupil do práce. Za osm liber na hodinu, což se mi zdálo jako neuvěřitelná suma, do autoservisu jako pracovník zákaznického servisu. V čem vlastně spočívala moje práce ? Můj zaměstnavatel, C.T. Motors, byl smluvním autoservisem pro několik pojišťoven, které mu přidělovaly opravy aut z pojistných událostí spadajících do oblasti, kterou C.T. Motors pokrývalo. Klient nahlásil pojistnou událost (nehodu) pojišťovně a ta kontaktovala C.T. Motors, které převzalo havarovaný vůz od klienta, provedlo odhad nákladů na opravu, pojišťovna náklady schválila nebo odmítla, v případě schválení C.T. Motors provedlo opravu a vůz se vracel zpět klientovi. Po dobu opravy se ve většině případů klientovi poskytovalo náhradní vozidlo. Můj úkol bylo převzít od klienta havarovaný vůz a případně mu předat zapůjčené náhradní vozidlo. Vždy se vyplňoval předávací protokol a souhlas s provedením opravy. Havarované vozidlo od klienta jsem dopravil zpět do firmy, označil všechna poškození a vady, vyfotografoval, přidělil autu pořadové číslo, připravil pro dílnu (igelity na volant a sedačky, papírové rohože na podlahu) a zanesl data o autu do evidence. A tak pořád dokola.

Na první pohled pohodová práce, a taky to pohodová práce byla, za ty prachy naprosto bez diskuse. A taky mě to celkem dost bavilo. Vadou na kráse byl dva kolegové, kteří, bohužel, byli oba v podstatě moji nadřízení. První byl človíček jménem John. John byl bratranec Chrise, majitele firmy. Malý drobný, černovlasý Řek, narozený už v Anglii, který byl jakýmsi výkonným ředitelem. V reálu to znamenalo, že na něm ležela veškerá organizace práce a dohled nad všemi detaily chodu firmy o téměř dvaceti zaměstnancích. Ten člověk byl naprostý chaotik. Nejenom, že nebyl absolutně schopen zorganizovat sám sebe, ale jeho zmatené, protichůdné rozkazy a hysterický cval od ničeho k ničemu, měly velmi destruktivní vliv na produktivitu celého servisu. Já jsem metodická a organizovaná osobnost a jeho roztěkanost a nesoustředění mě strašlivým způsobem iritovaly. Svou zběsilou hysterií dokázal i z banálního problému udělat záležitost pro mírové sbory OSN. Možná namítnete, že jsem nemohl vědět jaké to je řídit a organizovat takovýto kolektiv. Možná máte pravdu, možná ne. Mimochodem ve své kariéře jsem už řídil a motivoval kolektiv téměř čtyřiceti lidí a dokázal jsem je udržet v dobré náladě a motivované během sedmi naprosto hektických dnů, kdy jsme stavěli a posléze provozovali jeden z největších a jednoznačně nejnavštěvovanější stánků v Brně na INVEXu. Kdo tenhle blázinec zná, ví o čem mluvím. Dvanáct hodin práce a dvanáct hodin pařby, mezi něž se musí každý den vtěsnat i pár hodin spánku. Proto mě John tak strašně iritoval, protože řeknu-li to bez použití sprostých slov: Tato nestabilní entita používala pro svůj model řízení koncepci, která působila spíše jako antikoncepce. Pravdu však nakonec měla stejně Eulálie, která tvrdí, že můj problém je ten, že se snažím hned každému vnucovat svoje vnímaní toho, co je podle mě správné. No a bez ohledu na to jestli pravdu mám nebo nemám si musím uvědomit, že jsou to jejich firmy a jejich peníze a já jsem jenom zaměstnanec, jehož názory mohou, ale také nemusí být relevantní. Ale stejně to byl magor.

Druhou postavou byl Michael. Michael byl opravdu případ. Byl to člověk, který mě měl zaučovat a jehož práci jsem měl postupem času převzít, zatímco on byl povýšen. Michael byl velmi pitoreskní osobnost. Vím, že slovo pitoreskní se používá spíše při popisu geografických veličin, ale v jeho případě byla pitoresknost naprosto neoddiskutovatelná. Michael byl bílý Angličan se základním vzděláním, který patři do té sorty mladých Angličanů, kterým já říkám osoba s migrační poruchou identity. Jednoduše řečeno Michael byl jeden z těch mladých bílých Angličanů, který měl mindrák z toho, že není černý, protože dospěl k názoru, že černoši jsou strašně cool. Tyhle lidi znáte všichni, ať už z filmů, kde si z nich občas dělají srandu, občas je berou strašně vážně, nebo je denně potkáváte na ulici. Oblékají se jako černoši, snaží se mluvit jako černoši, pohybují se jako černoši, ale v žádném případě nejsou cool jako černoši. Jenže jim to zjevně nevadí. Pořád ještě nevíte o čem mluvím ? Tak dobře. Obtloustlá postava z přemíry koly a čipsů, tepláková souprava s kapucí, bejsbolka s kšiltem na stranu a kalhoty na půl žerdi, které si musí přidržovat, aby mu nespadly, což ho nutí chodit velmi specifickým způsobem, který, když jsem byl na vojně, nutil naše velitele družstev lakonickým hlasem nám oznámit, že pochodujeme jako „parta napr.aných skautů“. Tak to byl, prosím pěkně, Michael. Samčí exemplář speciálního poddruhu Homo sapiens, který se vyznačuje jedním specifickým znakem, podle kterého ho bezpečně rozpoznáte v davu. Jeho ego je vyšší, než jeho IQ.

Michael byl hrdým majitelem obstarožního Fiatu Uno. Toho, co měl páčku na ovládání stěračů na palubní desce. Jenže Michaelovo Uno byla jeho chlouba. Bylo na něm víc umělé hmoty a latexu než ve snu šíleného masochisty a tahle ospojlerovaná příšera, která nadělala víc smradu a kraválu, než rozchrlaný T-34, který „prodělal několik sovětských frontových operací“, byla pravděpodobně funkční substituent v případě Michaelovy podvědomé sexuální nedostatečnosti. I když soudě podle mozolů na jeho dlaních, jeho noci zcela jistě nebyly zas tak úplně osamělé. Michaelovi jsem velmi brzy přidělil přezdívku Psycho. Bylo to hned druhý den, kdy jsme společně jeli předávat auto a z místa doručení jsme měli už jet rovnou domů. Proto jsme si nebrali firemní auto, ale Psycho vzal svoje s tím, že mě potom hodí na zastávku autobusu. Cesta s Psychem v jeho sexuálním Unu byla zážitek, která mohla u slabší povahy mít silně destruktivní vliv na psychickou rovnováhu a sekundárně tím i na zdravý pohlavní život. Dominantou palubní desky byly dva velké ciferníky ukazující tlak v turbodmychadle. Interiérem otřásaly nízkofrekvenční vibrace obrovského výfuku a vše přehlušovaly decibely příšerné muziky hraničící s prahem bolesti. Celá cesta byla sprintem mezi jednotlivými zpomalovacími hrby, kterých je v londýnských ulicích více než je zdrávo. Psycho si zvrhle liboval v prudké akceleraci za každým hrbem a prudkém brzdění před každým hrbem. Takže jste se vlastně celou doby zmítali v bezpečnostních pásech a potají jste doufali, že když už začnete zvracet, tak se vám podaří alespoň toho debila ohodit umělecky vyvedenou elegantní šavlí. Jenže zlatý hřeb večera měl teprve přijít. Zničehonic Psycho stiskl tlačítko na rádiu a z jeho předku se vysunul asi tak pěti nebo šestipalcový displej s ovládáním celého rádia. Psycho si profesionálně pohrál s nastavením ekvalizéru a displej pomalu zajel zpět do vnitřku rádia. Když tuto šarádu doprovodil ještě významným pohledem mým směrem, už jsem se neudržel a začal jsem se nahlas smát. To Psycho vyvedlo z míry, protože to nespadalo do jeho scénáře a tak ho to konsternovalo, že dokonce i jeho způsob jízdy přestal připomínat zhuleného šimpanze a začal se podobat o něco snesitelnějšímu stylu nazývanému občas jako „Číňanka v autoškole“. Naštěstí zastávka mého autobusu už byla na dohled, takže jsem se s Psychem rozloučil a poděkoval mu za životní zážitek. To ho zcela jistě uklidnilo a vzhledem k tomu, že druhý den ráno měl na pravé dlani čerstvý mozol, zcela jistě se má zdvořilost pozitivně odrazila i na jeho sexuálním životě. Psycho byl magor, kterého jsem v životě ještě nepotkal a doufám, že už nikdy nepotkám.