Horymír 35.kapitola - Oslava výročí

Už dva týdny mám strašnou, hroznou, neukojitelnou, příšernou chuť na domácí bábovku. Ne na ten průmyslovej humus z Lidlu, ale na opravdovou poctivou bábovku, kterou uměla moje babička a umí moje mamka. Už dávno Eulálie dostala od mamky recept a podrobné instrukce, jak docílit jemně mazlavého vnitřku a tvrdé kůrky. Jenže problém je v tom, že nemáme formu. Sice mi Eulálie nabízela, že ji upeče na plechu, ale to není řešení. To by byla obyčejná buchta a ne krásná, voňavoučká bábovka. Stačí zavřít oči a mám ji před sebou jako na dlani. Čerstvě upečená, vonící. Už ji někdo vykrojil jeden dílek. Měkoučké a líbezně vonící strmé svahy, které jakoby se chvěly touhou. Něžné laviny moučkového cukru, které se řítí do hlubokých údolí porcelánového talíře. Vykrojený klín chybějícího dílku, který přímo láká k přivonění. Ta svůdná štěrbina plná lásky a kakaového vzrušení, která vás pohltí a sevře svými plnými stehny sladké rozkoše. A z lehce navlhlých hlubin této čisté extáze se line tiché volání, které sílí a sílí až se promění v uragán touhy: kousni si, kousni si, KOUSNI SI !

No, já si jdu dát studenou sprchu a vy zatím nikam nechoďte, protože až se vrátím, tak vám budu vyprávět, jak jsme s Eulálií prožili minulý víkend, který byl ve znamení dvouletého výročí naší invaze do Velké Británie.

Tak, už je to v pohodě, už jsem se uklidnil, ale chuť na bábovku mám pořád. Už je jasné, co je potřeba připsat na shopping list, až zase někdy pojedeme do Čech. Ne, nejsou to bromové tablety, je to forma na bábovku, Vonásek, nikdo není na ty vaše hloupé poznámky zvědavej. Jak už jistě víte, měli jsme v rámci oslav našeho londýnského bienále naplánovány výlet do Hampshire a byla to paráda. Náš víkend plný oslav začal v pátek večer tím, že Eulálii píchla vosa do jazyka, a skončil v neděli odpoledne, kdy mi Eulálie tahala z hlavy půlcentimetrový trn. Jo, my s Eulálií zas tak moc neslavíme, ale když už se do toho opřeme, tak to stojí za to.

Takže to vezmeme pěkně od začátku. Možná už jsem vám to říkal, možná to ještě nevíte, ale páteční večery jsou u nás ve znamení pizzy a filmů. Vyvalíme se s Eulálií na náš gauč v obývákokuchyni, pustíme si nějaký pěkný film z DVD a k tomu pojídáme pizzu od Pákistánců. Patnáct palců plných dobrot a s krustou plněnou zapečeným sýrem. Je to náš rituál a hlavně taková příjemná tečka za pracovním týdnem. Stejně tomu bylo i minulý pátek v předvečer významného víkendu. Vychutnáváme si naší pizzu a koukáme přitom na Snatch s Bradem Pittem (v Čechách spíše známo pod podivným názvem Podfu(c)k), když v tom, z ničeho nic, Eulálie vykřikne a začne naříkat. V prvním okamžiku jsem nevěděl, co se děje, ale pak jsem se to dozvěděl z Euláliina naříkání. Spolu s kouskem voňavé pizzy se Eulálie zakousla i do jedné zatoulané vosy, která se usmyslela usadit se na spodní straně Euláliina sousta. Výsledkem bylo žihadlo do přední části Euláliina jazyka a příšerná bolest, která jindy statečnou Eulálii doslova stáčela do klubíčka. Nejsem příliš chladnokrevný tváří v tvář Euláliiné bolesti, ale snažil jsem se nepanikařit. „Co mám dělat, když omdlíš ? Co mám dělat, když se začneš dusit ?" Snažil jsem se připravit na nejhorší, zatímco Euláliie měla slzičky v očích a jazyk jí pomalu, ale jistě začal opuchat. Okamžité řešení byla cibule, rozříznutá na půl, kterou si Eulálie přitiskla na místo bodnutí. Začínal jsem tušit, že tohle bude chtít doktora. Naštěstí není Eulálie alergická na vosí bodnutí, takže průběh otékaní nebyl dramaticky rychlý. Využil jsem toho, že běžel počítač, který mám propojený s televizí a slouží nám také jako DVD přehrávač. Zadal jsem do vyhledávače „vosí bodnutí" a začal jsem se probírat informacemi. Musel jsem být rychlý, protože šlo o minuty. Většina stránek obsahovala spoustu neužitečných informací a vzácně se shodovaly v jednom: v případě bodnutí do ústní dutiny vyhledejte okamžitě pomoc lékaře. Otok na Euláliině jazyku už byl velký jako třešeň a Eulálie začala mít problémy s artikulací. Dneska už se tomu smějeme, ale když jsem za svými zády uslyšel: „Ta boule fe pobad zvetfuje a ja nemufu dejchat.", běhal mi mráz po zádech. Věděl jsem, že čas se krátí. A pak jsem narazil na jednu stránku, kde kromě obvyklé hromady keců, byla i perlička vzácně užitečné informace: „v případě alergické reakce podávejte antihistaminika." Halelujá. Otok po vosím bodnutí je svým způsobem alergická reakce i v případě člověka, který normálně alergií netrpí. A protože já jsem dlouholetý alergik, v naší lékárničce nechybí věrný kamarád jménem Zyrtek. Nacpal jsem do Eulálie koňskou dávku tohohle zázračného prášku. K tomu jsem ještě přidal jednu pilulku proti bolesti a otok začal ustupovat. Problémy s dýcháním ustaly taky. Co zůstalo, byla bolest, ale ta už nebyla životu nebezpečná. Když potom ještě začala Eulálie olizovat kapesník namočený v octě, krize byla zcela zažehnána. Hezky nám to začínalo, ten slavnostní víkend.

V sobotu brzo ráno jsem vstal a vyrazil na stanstedské letiště vyzvednout rezervované auto, kterým jsme měli vyrazit na výlet do Hampshire. Tím autem nebyl nikdo jiný, než Smart 42 (nebo chcete-li ForTwo). Úžasné autíčko. Za 11.80 liber včetně pojištění od soboty 8.00 ráno do neděle 9.00 ráno. V tom 150 mil limit, každá další míle za 0,15 libry. S motorem o objemu cca 700 ccm spotřeba benzínu minimální, takže nás výlet do Hampshire vyšel levněji, než vlak, byli jsme pány vlastního času a ještě jsme si v sobotu dopoledne stačili nakoupit a odvézt nákup domů. Smart 42 je parádní vynález. Je naprosto miniaturní, jak jeho název napovídá pouze pro dva lidi a nákup. Má víkendová zkušenost stačila k rozhodnutí, že pokud si budeme někdy kupovat auto, tohle bude jasná volba. Není sice úplně nejlevnější, taková jetá Kia nebo Daewoo určitě vyjde levněji, ale je to naprosto stylová záležitost. Nádherně se to řídí. Sice jsem ze začátku zápasil s řazením, ale když jsem použil mozek a začal přemýšlet, tak problémy zmizely. Ono to je totiž tak. Když nasednete do Smartu, tak zjistíte, že má jenom dva pedály: brzdu a plyn. Aha, řeknete si, automatická převodovka. Pak se ale podíváte na řadící páku a místo obvyklých: P,N,D,R,3,2 a 1, tam najdete akorát +, -, R a N. A sakra, tohle vypadá na čistě sekvenční převodovku s automatickou spojkou. No řeknu vám, že od kanceláře půjčovny jsem nikoli odjel, ale odskákal. Když jsem se trochu srovnal s řazením ve stylu formule 1 a pochopil, že zběsile blikající šipka na palubní desce, je vlastně pokyn k řazení buď směrem nahoru nebo směrem dolů, začínala jízda nabírat na plynulosti. No a pak jsem na boku řadící páky našel malé tlačítko. Když jsem jej stiskl, zběsile blikající šipka se proměnila v trvale svítící A a ze sekvenční převodovky se stala automatická. Pohodička, vyvalil jsem se v sedačce, levou nohu jsem si pohodlně opřel o středový panel a vychutnával jsem si jízdu tímhle úžasným vozítkem. Je sice pravda, že jeho motor není úplně nejsvižnější, ale pokud jste rozhodnuti dodržovat rychlostní limity, jeho kapacita je víc než dostatečná. Další kapitolou je parkování. Nejenom že je Smart malinký, takže ho doslova zaparkujete v myší díře, ale hlavně díky předním kolům umístěným hned pod předním převisem karosérie, má tohle autíčko nevěřitelný rejd a otočí se doslova na pětikoruně. No, dost už chvály. Jedinou vadou na kráse je to, že se svými 187 centimetry jsem si chvilku hledal pohodlnou polohu v interiéru, ale nakonec jsem ji našel a téměř čtyřhodinové řízení bez přestávky mě nechalo jen s drobně brnícím zadkem a ztuhlým kolenem.

Do Hampshire, konkrétně na leteckou základnu Middle Wallop jsem vyrazili něco po poledni. Piknikovou tašku narvanou jídlem a pitím, k tomu deku, jeden polštář pod zadek pro Eulálii, pláštěnku, dvě teplé bundy a svetr. Middle Wallop je staré polní letiště z Bitvy o Anglii v roce 1940 a už deset let je tradičním místem oslav výročí této historické události. V areálu základny je také letecké museum. Akce, na kterou jsme přijeli, se jmenuje Music in The Air a jedná se vlastně o leteckou show spojenou s koncertem vážné hudby. Začalo to předehrou z Lazebníka sevillského, kdy se na obloze přímo před námi předváděly dvě historické helikoptéry (ty co znáte ze seriálu MASH, jak tam převáží raněné) a průzkumné letadlo Scout, a skončilo to nádherným ohňostrojem doprovázeným hromovými sbory z Carminy Burany. Prostě nádhera. Čistá extáze začala už hned po našem příjezdu, kdy do začátku představení zůstávaly ještě tři hodiny. Byli jsme nasměrováni na obrovské parkoviště, kde jsme odstavili prcka, vyndali tašku a deku a vydali se asi na míli dlouhý pochod směrem k ploše určené pro diváky. Očekávaná návštěva byla ve výši 10.000 lidí, takže parkoviště i plocha samotná, byly obrovské. Jak jsme tak ťapali obtěžkáni naším nákladem, v čele menšího houfu návštěvníků, kteří dorazili spolu s námi, uslyšel jsem charakteristické bublání dvanáctiválce Rolls - Royce v nízkých otáčkách. Začal jsem se rozhlížet na všechny strany a pak jsem HO uviděl. Asi dvacet metrů po mé levé ruce, těsně po přistání pojížděl směrem ke stojánce. Supermarine Spitfire Mk.IV. Viděl jsem tohle éro mockrát, ale vždycky jenom zaparkované v muzeu nebo v televizi. Nikdy ne na živo, v pohybu, v akci. Zůstal jsem stát a zíral jak malé děcko na neskutečnou nádheru. Elipsovitá křídla s kraji do jemné špičky, typická kamufláž a nezaměnitelná silueta bublinovité kabiny. V muzeu v Duxfordu prý mají dvousedadlovou tréninkovou verzi a když máte hodně dobré kontakty, tak vás v ní svezou. Je to můj sen, který čeká na své splnění. Sednout si za knipl Spitfiru a zažít to, čemu většina pilotů, téhle legendy říká, neskutečný zážitek. Mé vytržení způsobilo menší dopravní zácpu v úzkém koridoru vymezeném páskami, takže mě brzy musela Eulálie taháním za rukáv přimět k opětovnému pohybu. Když jsem ještě koutkem oka zahlédl, že Spitfire zaparkoval hned vedle amerického Mustangu (P-51) v invazní kamufláži s černobílými pruhy, začínal jsem tušit, že tohle bude extra akce.

A byla. Kromě již zmíněných historických helikoptér a závěrečného ohňostroje jsme viděli akrobatickou skupinu Aerostars, která předvedla řadu klasických kousků, ale naprosto nás dostali, když dvě letadla vykreslila na obloze kouřové srdce a třetí letadlo jej proklálo kouřovým šípem. Viděli jsme proudové Tornádo, které si to přihasilo lehce podzvukovou rychlostí ze základny v severním Yorkshire, předvedlo pár kousků, pak vystřelilo kolmo vzhůru a zmizelo v mracích. Viděli jsme B-17 Flying Fortress legendu amerického strategického letectva z druhé světové války, jak se nám předvedla ze všech stran, viděli jsme Fokkery, Camely a Nieuporty z první světové války, viděli jsme Spitfire a Mustanga, viděli jsme hrozivě vypadající přiblížení 16 helikoptér za zvuků Sibeliovy Finlandie, kdy přímo nad našimi hlavami visely dvě Cobry (moderní útočný vrtulník). Viděli jsme motorové rogalo doprovázené třemi cvičenými labutěmi, které letěly v dokonalé formaci a spoustu další věcí. Byla to nádhera, životní zážitek a příští rok přijedeme znovu. Už jenom kvůli tomu, abychom viděli, jestli bude zase pršet a nebo jak to vypadá, když si 10.000 lidí udělá piknik.

Ve 22.30 jsme vyrazili směrem k domovu a do Walthamstow jsme dorazili okolo 1.00 v neděli ráno. Padli jsme do postele a já musel v neděli vstávat, abych stačil do 9.00 vrátit auto. A jak to bylo s tím trnem, který mi Eulálie tahala z hlavy, aby tím udělala symbolickou tečku na vzrušujícím víkendem ? Tak se pohodlně posaďte, protože to fakt stojí za to. Když jsme se v noci vraceli z Middle Wallop, přišlo na mě v autě nutkání na malou stranu. Nebyli jsme ještě na dálnici, takže jsem si zastavil u kraje, že si skočím do křoví. Byla tma jako v ranci a já jsem si chytře zapomněl nechat rozsvícená světla, abych viděl kam lezu. Takže v naprosté tmě jsem vytušil křoví a naklonil jsem se směrem k němu. Co jsem díky tmě přehlédl, byla hlohová větev ve výši mé hlavy. Jak jsem se předklonil, mohutně jsem si hlavu poškrábal o tu hlohovou větev. Vyteklo trochu krve a bolelo to jako sviňa. Bolelo to cestou domů, bolelo to celou noc, bolelo to ráno a bolelo to odpoledne. To už bylo Eulálii podezřelé, protože odřenina nemůže bolet takhle dlouho. Vzala si brýle, posadila si mě na světlo a začala s průzkumem mého zranění. Bolelo to fakt příšerně a když mi pinzetou z hlavy vyškubla hlohový trn, který trčel zaražený pod kůží, myslel jsem si, že se fakt potento. Ale bolest skončila a slavnostní víkend taky. Byl to rušný, náročný a úžasný víkend. No a za 707 dnů začíná ve Farnborough největší aerosalón (výstava letadel) na světě. Takže už určitě víte, co budeme v roce 2008 touhle dobou dělat. Buďto se budeme slunit před naším bungalovem na pláži ve stínu kokosové plamy v tropickém ráji a nebo budeme moknout ve Farnborough. Obojí bude naprostá paráda.