Horymír 38.kapitola - První týdny v nové práci

Tloustnu. A může za to Eulálie, protože mi zakazuje jíst sladké, tím pádem je mé tělo psychicky traumatizováno a pokaždé, když se dostane k něčemu sladkému, snaží se to maximálně využít a hned si začne tvořit zásoby. Sice je pravda, že pořád ještě nevypadám tak, jako jsem vypadal při nástupu na vojnu, kdy jsem během šesti týdnů přijímače shodil 25 kilo a po vojně jsem se domů vracel celkem o 30 kilo lehčí. Od té doby už jsem se držel více méně v mezích normy, akorát Vánoce a dovolené mi vždycky trošku pokazily figuru. Tady v Anglii jsem začal pomalinku polehoučku nabírat. Eulálie tvrdí, že je to proto, protože celý den v podstatě nic nejím a večer se naperu jak žok, ale já si myslím, že je to jenom krycí manévr, jak mě týrat odpíráním sladkého potěšení. Asi je načase zatáhnout za záchrannou brzdu a trochu o sebe zase začít pečovat, protože vypadat jako oteklá jitrnice se mi fakt nechce. Když teď tak uvažuju nad Eulálií, mám pocit, že jí poslední dobou trochu narostl hřebínek. A můžete za to vy, drazí čtenáři. V polovině srpna rozjela s Hostinou za hubičku svůj vlastní projekt na Pohybech a během tří týdnů od první publikace první díl nastřádal přes 700 hitů. To je zatím rekord v historii Pohybů a také skutečnost, která nedělá ani trochu dobře mému egu. Ne že bych Eulálii její úspěch nepřál to ne, ať je klidně úspěšná až do alelujá, ale ... Tady je naprosto zřetelně vidět, že jídlo zabírá víc, než příběhy ze života. Ale dost už sebelítosti a hurá zpátky do června roku 2005.

Dne 13. června, v pondělí, jsem nastoupil do Parcelforce Worldwide jako delivery driver. První týden měl být ve znamení tréninku a start ostré práce byl naplánován na příští týden. Trénink byl rozdělený na dvě části, část teoretickou a část praktickou. Během dvoudenní teoretické přípravy jsme si vyslechli několik přednášek na téma, jak je Parcelforce Worldwide, respektive Royal Mail skvělý zaměstnavatel, jaká ohromná perspektiva nás čeká, jaké Parcelforce nabízí služby, jaké jsou kvalitativní standardy služeb, jaké jsou produkty, se kterými se budeme během práce potkávat, jaké pracovní nástroje budeme používat (mám na mysli auto a potom takový elektronický skener, do kterého pípáme čárové kódy a nutíme lidi s technofobií, aby se nám ně podepisovali, mimochodem výbornou vlastností těchto elektronických podpisů je, že skoro pokaždé to vypadá, jako by balík přebíralo pětileté dítě). Když říkám my, mám na mysli skupinu čtyř nováčků, kteří jsme nastupovali. Uvážím-li, že jenom na mém kole vstupního testu bylo zhruba 50 lidí a do finále jsem se dostál já jediný, protože ti tři ostatní finalisté tam se mnou nebyli, jsem na sebe opravdu pyšný. Již zmínění finalisté byla celkem pestrá směsice. Jednak jsem to byl já, tedy Čech, pak to byl Dariusz, Polák, Sanjel, Nepálec a Sami, blonďatý (!) Syřan s modrýma očima. Kupodivu žádný čistokrevný Angličan, i když v mém základním kole jich byla mezi uchazeči většina. Teď nedávno se na Pohybech objevil velmi sympatický, vtipně napsaný a trefný článek na téma, kde potkat čistokrevného Angličana. Autor tam vyslovil závěr, že je to velmi těžké. No mám pro něj jednu radu. Skoč se podívat na sociálku, když se rozdávají benefity, tam jich najdeš fakt hafo. Když před měsícem zasáhla Londýn vlna veder a já se večer vracel z práce lehčí o deset litrů potu, které jsem vypotil v rozpálené dodávce, která se za teplého počasí chová jako mikrovlnná trouba, rozveselovala mě Eulálie otázkou, jestlipak vím, co dělal náš soused z přízemí, kterého jsem nikdy neviděl jít do práce. Odpověď zněla: slunil se na zahradě. Aspoň vím, proč každý měsíc musím vysolit přes 600 liber na dani z příjmu a na Council Tax. No přece, aby se můj čistokrevný anglický soused mohl ve všední den slunit na zahradě.

Teoretický trénink v Parcelforce byla zábava. Posloužil především k tomu, že jsme se celkem dobře sblížili v rámci naší finalistické čtyřky a držíme spolu vlastně dodnes, kdy až na Samiho děláme všichni v sousedních sektorech, a tak máme ráno naše dodávky zaparkované v podstatě vedle sebe. V rámci teoretického tréninku jsem zažil i školení, které mě naprosto uchvátilo, a které několikanásobně překonalo i čtyřtýdenní pobyt ve Slovinsku u jezera Bled ve stejnojmenném městečku v rámci vstupního školení když jsem kdysi dávno nastupoval do IBM. Toto školení mě naprosto uchvátilo. Jmenovalo se „Diversity in Royal Mail workplace" a hlavní myšlenkou bylo, že je špatné říkat našim afrokaribským kolegům „Línej negře." a pakistánským kolegyním v čádorech „Přehoz na gauč".Uchvátilo mě to v tom smyslu, že v organizační struktuře Royal Mail je židle a kancelář na níž a v níž sedí človíček, který pobírá nemalý plat za to, že objíždí vstupní tréninky a říká: „Rasism is bad, mmmkay." To, že je tento človíček bývalý delivery driver, mě naplnilo optimismem, že i tady se dá udělat super kariéra. Sečteno a podtrženo, byla to bžunda. Středa a čtvrtek byly ve znamení praktického tréninku.

Každý z nás byl přidělen k jednomu zkušenému řidiči, s nímž jsme měli strávit následující dva dny, pomáhat mu s doručováním a vidět v praxi, jak to chodí. Já jsem vyfasoval postavičku jménem Ralph. Ralph byl fakt boží, Ralph byl a pořád ještě je mladý černoch, který trpí chorobou jménem hyperaktivita. Neustále v pohybu, neustále něco vykládal. Ze všeho nejvíc mi připomínal svými trhavými pohyby veverku. Ale dva dny strávené s ním mě nadchly. Slušně se s ním vykládalo a zasvětil mě do mnoha vnitřních tajemství actonského depa. Zejména s tím, jak se co nejmíň nadřít. Ralph se v půl deváté ráno dostavil na pracoviště, vyzvedl si klíče od auta a knihu jízd, Převzal skener (kterému podle jména výrobce říkáme Symbol) a manifest, což je vlastně seznam adres, na které bude ten daný den doručovat. Pak se Ralph dostavil k autu, nahlédl do nákladového prostoru a vydal se najít svého manažera, aby ho seřval, že je přetížený. Jeho rajónem byl Kensington a tudíž oblast s vysokým provozem, což má zpomalující efekt na produktivitu, z toho důvodu jsem se domníval, že Ralphova nechuť odjíždět s více než 60 balíky byla oprávněná. Když si Ralph podle manifestu naplánoval trasu a roztřídil zásilky, vydali jsme se na cestu. Bylo čtvrt na deset. Po deseti minutách jízdy jsme zastavili u jednoho Cafe, kde si Ralph koupil kelímek čaje a do 11.00 snídal. Pak jsme se vydali doručovat a doručovali jsme bez přestávky až do půl třetí. Od půl třetí do tří jsme sbírali kolekce, pravidelné a nepravidelné a ve tři hodiny už jsme seděli na Hammersmith zaparkovaní za Tescem, kde si Ralph v čínském take-away koupil oběd a v klidu ho konzumoval až do čtyř hodin, kdy jsme se vydali nazpět do depa, vyložit kolekce, odevzdat papíry, předat auto a v pět hodin už stál Ralph na Park Royal a čekal na metro. Z osmi a půl hodiny pracovní doby Ralph pracoval necelých pět. Byl jsem naplněn optimismem, že tahle práce bude fakt zívačka. Až o něco později jsme pochopil, že to je tzv. „actonský paradox", kdy v jednom depu jsou řidiči, kteří jsou těžce vyzívaní a řidiči, kteří během deseti hodin nemají čas si ani dojít na záchod a ještě musí bojovat o každý balík, kterého se můžou ráno zbavit a mít čas se aspoň nadechnout. Bohužel jsem do budoucna měl patřit do té druhé skupiny.

Po středě a čtvrtku stráveném se zkušeným řidičem, přišel pátek, kdy jsme byli zpátky v učebně a vykládali si dojmy z předchozích dnů. Kupodivu zkušenosti podobné a kupodivu tři z nás čtyř jsme nakonec skončili v té méně šťastné skupině řidičů. Drobný Sanjel se dokonce o pět měsíců fyzicky zhroutil z náporu, který na něj spadl A věřte nebo ne, Sanjel není zrovna panenka, která by neuměla vzít za práci. Pátek byl závěrečným dnem tréninku a posloužil k sumarizaci celého týdne a popřání hodně štěstí do nové práce. Jo a taky se na účtu objevila první výplata. Tehdy nás ještě vypláceli týdně. Ve čtvrtek přišla výplatní páska a v pátek byly peníze na účtu. Týden tak nějak rychleji utíkal a bylo to fajn. V květnu 2006 se v rámci racionalizace nákladů přešlo na měsíční výplatu. Krok zcela jistě ekonomicky rozumný, ale týdny se zpomalily a přestala to být sranda.

Náš víkend po prvním pracovním týdnu byl naplněn radostí a oslavami. Eulálie i já jsme si konečně mohli oddychnout a věděli jsme, že z nejhoršího jsme venku. Přišlo pondělí 20.června a přede mnou byl můj první ostrý pracovní den. Byl ve znamení zmatků. Přišel jsem do depa a vyhledal jsem manažera, pro kterého jsem měl údajně pracovat, ten mi sdělil, že mě nepotřebuje a že budu dělat pro Kennyho, což je jiný manažer, který má na starosti jiný sektor. Vyhledal jsem tedy Kennyho a ten mi oznámil, že se mám na chvíli posadit, že mi něco najde. Vzápětí mě odchytil Gary, což byl Operation Manager actonského depa, vrazil mi do ruky klíče od jedné dodávky a klec v níž byly dvě bedny, které měly být doručeny na příslušnou adresu před desátou hodinou dopoledne. Ať je prý doručím a vrátím se zpátky. Oukej. Naložil jsem milé bedny do dodávky, zapojil satelitní navigaci, která byla mou vzpomínkou na dny strávené za volantem minicabu, a slavnostně jsem doručil své první dvě zásilky. Za hodinu jsem byl zpátky, vyhledal Garyho, který řekl: „Well done" a ať prý vyhledám Kennyho, že mi řekne co mám dělat. Kenny mi řekl ať se posadím do kanceláře a že mi práci dá během minuty. A šel na oběd. Seděl jsem v kanceláři až do dvou hodin odpoledne, kdy mi předal klíče od dodávky a tzv. collection manifest, což je seznam adres, ze kterých je třeba posbírat zásilky, které budou přeposlány v rámci sítě Parcelforce. Opět jsem zapojil a navigaci a v pět už jsem seděl v metru směr domov.

Doufal jsem, že úterý už bude o něco koherentnější. Bylo. Na dalších několik týdnů jsem byl přidělen jako rezervní řidič na routu číslo 143, která obsluhovala adresy v Richmondu a Hamu (postcody TW9 1, TW10 5, TW10 6 a TW10 7) Pravidelný řidič, který jezdil tuhle trasu byl dlouhodobě nemocný, a tak ji rozdělili mezi dva nováčky, konkrétně mezi mě a Dariusze. Já doručoval do TW10 5 a TW10 6 a Dariusz dělat ten zbytek. Já měl také na starosti kolekce. Richmond je příjemná, klidná část jihozápadního Londýna. Poměrně drahá a poměrně nóbl. Bydlí tam pár slavných lidí a tak se mi jednou v půl desáté dopoledne povedlo vytáhnout z postele Geri Hallovou, což je bývalá manželka Micka Jaggera a poznal jsem paní Attenboroughovou, manželku sira Attenborougha, slavného režiséra a představitele pana Hammonda z Jurského parku. Bylo to fajn a jako pomalé bezšokové ponoření se do víru práce v Parcelforce velmi vyhovující. Když už jsem začínal věřit, že to tak bude napořád, vrátil se do práce z dlouhodobé nemocenské právoplatný majitel routy 143, Jimmy. Jimmy je trouba, který byl nedávno povýšen na manažera, ale tenkrát před rokem jsem měl pocit, že je to fajn chlap. Protože důvodem jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti byly bolavá záda, bylo rozhodnuto, že s Jimmym první dva týdny budu jezdit jako závozník. Dělba práce. On řídil, já jsem tahal balíky. Po dvou dnech jsme se celkem sblížili a ve středu večer jsem jako obvykle odcházel domů a těšil se na čtvrtek, kdy měla opět přijít výplatní páska. Ve středu v noci jsem usínal s úsměvem na tváři přitulený k voňavému tělu Eulálie. To jsem ještě netušil, a se mnou to netušil celý svět, že ten nadcházející čtvrtek změní historii. Byla středa 6.července a já spokojeně usínal v předvečer dne, kdy historie opět už poněkolikáté ztratila svou nevinnost a v Londýně vybuchly čtyři bomby, které zabily spoustu lidí a změnily svět.