Ze zápisků řidiče londýnské dopravy: Pomsta bývá sladká.

To byl zase večer. Opět Crickelwood.

Ulici před West Hampstead School obývá  londýnská většinová  africká menšina v desítkách řadových domků které s naší linkou C11 míjím nejradši co nejrychleji. Dnes v podvečer  to ale moc rychle nešlo. V autobuse se vezlo několik málo lidiček. Na zastávce tu frajersky nastupovali  tři přežvykující náctiletí black male s otevřenými plechovkami limonád v ruce  a chtěli se svézt. Čtvrtý ještě asi doma dojídal večeři a tak mu kamarádi drželi nohou dveře ať na něj počkám, že hned přijde.

 Doběhl za chvíli a hned začalo handlování o lístky. Nejdříve si šli sednout jakože nic. Tak jsem si je zavolal že je třeba přeci zaplatit lístky. Tomu se hrozně divili jejich oblíbenou frází „what’s wrong with you driver?“.

Když viděli, že to skutečně myslím vážně začali se mezi sebou dohadovat. Podali mi jednu dvojku a nechávali si vysvětlovat  že to stačí jenom na jeden lístek a oni jsou tři. Když viděli že to stále myslím ještě vážněji  jeden začal mávat dvacetilibrovkou. Dvacka je oblíbený trik všech neplatičů protože většinou spoléhají na to, že řidič nemá drobné zpátky a nechá je být.

Jenomže já drobné měl.

Když to viděli tak dvacku zase schovali  a  já na to, že: „tak nic nebude“. 

Začalo mezi nimi  teď už naštvané dohadování a několik pokusů mě psychicky ovlivnit.  Když poznali,  že mé stanovisko je stále „no way“ dvacka opět vyplula  až na pultík k placení.

Začal jsem jim opatrně vracet drobné hezky z ručky do ručky  poslouchajíc  jejich vzteklé hudrání. Když obchod proběhl šli si sednout na zadní sedadla s naplno puštěným přehrávačem a hlasitým se bavením.  Potud všechno jakž takž  OK.

Asi po 5 minutách jízdy jsem viděl, že se na zastávce zvedají k vystupování. Říkal jsem si „no hurá jsou pryč, bude klid“.  Jak vystoupili zadními dveřmi v tom jeden z nich přiběhl k předním dveřím a začal si je z venku otvírat tlačítkem aniž jsem stihnul cokoli udělat. Další přiběhl odkudsi zezadu vnitřkem a začali své nedopité drinky lít a stříkat na kabinu a na mne.

Přestože je řidič londýnských autobusů chráněn v kabině proti napadení průhlednou plastovou stěnou od podlahy až ke stropu i tak se jim podařilo mezerami kolem  uštědřit mi nepříjemné zásahy a nalít dostatek sladké pomsty dovnitř. Dovršily to údery limonád rozprsknuvší se na plastové stěně doprovázené halasným povykem a smíchem.

Nestačil jsem v tu chvíli vůbec nic udělat a cítil jsem se  bezmocný. Všude tekla a kapala lepkavá limonáda dokonce i ze stropu. Na pultě pro peníze bylo bublinkové jezírko, volant byl jako mucholapka, moje vlasy coby pouťová cukrová vata a uniforma jako kandované ovoce.

 Chvíli jsem seděl sice jako zkoprnělý ale dlouho jsem  nepřemýšlel.  

Zbytek cestujících jsem nechal vystoupit, zavřel za nimi  dveře a odjel  na konečnou. Volat policii a čekat ještě 15 minut až někdo přijede byl nesmysl. Navíc hrozilo že by se ještě pacholci vrátili. Měl jsem však už jiný plán. Nebylo to poprvé co se mi to přihodilo.

Nahlásil jsem vše rádiem dispečerovi a hned dostal svolení  k návratu do garáže místo pokračování ve službě.

Zalepený jako vyplivnutý bonbón jsem odřídil cestu  zpátky a tam jsem vše znovu dispečerovi vysvětlil a sepsal hlášení. Pokud byly kamery v autobuse funkční, vyberou z nich záznam a zřejmě se někdo při vyšetřování pobaví   Já však tím získal dvě věci.  

Za prvé skoro dvě hodiny kratší práci a za druhé pádný argument proti kontrolování lístků.

Vždyť proč musí  řidič autobusu v Londýně kontrolovat všem pasažérům při nastupování  lístky a když někdo nechce zaplatit handrkovat se s ním a riskovat tím třeba i napadení ? Byli i tací řidiči kteří byli přitom dokonce postřeleni zbraní.  Já to však být nechci.