Ze zápisků řidiče londýnské dopravy: Kdo je bastard?

Je krátce po poledni.Pomalu jedu po velmi rušné londýnské ulici dejme tomu Oxford Street. Na ulici tisícihlavý lidský mumraj a automobilový chaos.  Oči na šťopkách, noha skoro stále na brzdě. V autobuse kolem dvacet pasažérů. Bočním pohledem zachytávám všechny nenadálé pohyby blízkých chodců. Ostražitost, ostražitost a ještě ostražitost. A najednou mladá dlouhovláska v černých brýlích s telefonem na uchu. Jak jinak.

Šla po chodníku a v jeden okamžik mluvíc s někým v telefonu uhýbá prudce z chodníku přímo pod autobus. Sice na přechodu ale na červenou. Šlápnu na brzdu. Autobusem cukne. Naštěstí si to nešťastnice v posledním zlomku vteřiny uvědomila a podívala se kam se řítí. Dabldekr dva metry před ní. Těsně uhnula a nebylo třeba autobus zastavit. Pasažéři pozvedli zrak od novin. Nemohli postřehnout ten okamžik. Ze zádu se ozve mumlavý komentář a zabručení. Dívka s telefonem odplula v davu za dalším nákupem. Mě poskočilo srdce a rozproudilo v žilách adrenalin s krví. Možná bych i něco vykřikl ale zvykl jsem si nekomentovat podobné situace. O to víc se mi vybavili velmi živé představy.

Ta první byla o tom co všechno se mohlo stát. Rychle jsem ji vymazal.

Ta druhá byla však velmi lákavá a je snad i dodnes“ „Což takhle zastavit autobus, vystoupit a přede všemi milé dámě švitořící do telefonu uštědřit pořádný kopanec do pozadí?“ Zasloužila by si to. Byla by asi překvapená ale třeba by si pamatovala že když ji nepřejel autobus že vyvázla jenom s modřinou na zadku.

Třetí představa byla vize kolemjdoucích chodců a kritiků: „Řidič vyskočil z autobusu a bezdůvodně napadl bezbranného chodce. A dokonce dámu. Jak příšerné. Jak otřesné. Takový bastard. Zavolejte policii“.

Doteď ve mě stále zůstává jedna vážná a věřím že láskyplná představa. Ta dáma kdyby to věděla, tak by mi mohla být opravdu vděčná za ten kopanec. Vždyť co je lepší. Neštěstí a smrt a nebo bolavé ponaučeníčko ?