Ze zápisků řidiče londýnské dopravy: PAST

 Už se vám někdy stalo že jste v nepřehledné situaci když vás následuje víc lidí museli udělat rychlé rozhodnutí a ono nebylo správné?

Předpokládám že snad už každému ano. Asi jste si říkali: „to je ale trapas“.

Tak to bylo i jednou na začátku mé londýnské, autobusácké kariéry.

Jezdil jsem druhý den novou linku a ovládal jsem jí natolik že jsem už bezpečně věděl kudy jet, kde jsou jaké křižovatky a kde jsou zastávky. Všechno se zdálo OK až do doby než přišel večer a s ním i tma. I ta tma by nebyla problém ale problém se ukázal na silnici v něčem jiném.

 Přijížděli jsem k malému kruháčku kde jsem už z dálky viděl podezřelé pohyby a světla. Když jsme přijeli blíž tak ano, nemýlil jsem se. Silničáři právě uzavřeli silnici kterou se chystali  teď frézovat. Musel jsem zastavit. Před autobusem stáli chlapi v montérkách s velikou mašinou jako brontosaurus a cesta ku předu už nevedla.Chvíli jsem tam tak stál a civěl než jsem přišel na to že si nevím rady. Na konečnou ani ne kilometr a teď vlastně kudy kam v té tmě? V autobuse asi sedm pasažérů a za utobusem narůstající kolona světel. Na kruháčku zbýval jediný volný výjezd. Řekl jsem si “asi jediné možné řešení“ a sešlápnul plyn. „Uvidíme kam nás to dovede“.

Cesta se zatočila do tmavé uličky a ve zpětném zrcátku jsem viděl, že rozsvícený had se pohnul za námi. „No to musí nějak skončit, ještě se nikdy nestalo aby to nějak nedopadlo“bleskl mi hlavou burianovský výrok. Myšlankami jsem auta za sebou zaháněl a vysvětloval jim, že to tady vůbec neznám. Nepomohlo to.Tak jsme popojížděli tajemnou uličkou mezi ploty až se autobus dokolébal mezi malé paneláčky na jakési náměstíčko. Tam parkovalo několik desítek aut a dál se nedalo jet ani o metr.

 Zastavil jsem autobus a kolona poslušně za námi taky. Nemělo cenu se skrývat. Vystoupil jsem z autobusu a se zodpovědností kapitána potápějící se lodě přišel k prvnímu autu za autobusem a slušně se zeptal jestli by nevěděli cestu odtuď ven. Pamatuji si že je to asi dobře pobavilo. Smáli se a bavili i ti v dalších autech. Vysvětlil jsem jim že jezdím tuto linku teprve druhý den a tu uzavírku jsem opravdu nečekal.

Jakási paní ochotně prohlásila že až otočím autobus tak ať ji následuji a že mne oklikou dovede na konečnou. Kolona se začala pomalu otáčet a rozjíždět se zpátky odkud jsme přijeli. Taky jsem opatrně otočil autobus mezi zaparkovanými auty a byl pak rád že hodná paní počkala na zbloudilý autobus a mohl jsem bezpečně jet za ní. Na konečnou jsem sice přijel asi o dvacet minut později ale celý šťastný, že to zase nějak dopadlo.