Zase nic...

Klik klik klik...pisu uz asi trinactou SMS, signal je nejaky, takze zpravy chodi a dorucenky naucenym pohybem zase mazu.

Je to zvlastni, jak clovek dokaze byt nekdy netrpelivy, vlastne se to stava vzdycky, kdyz se s nekym domluvim na cas a nic se nedeje. Dalo by se rict, ze se to tady v Londyne stava pravidlem. Cekat na smluvenem miste bez jakekoliv odpovedi na telefon a zpravy, evergreen setkavani dvou do te doby prakticky neznamych lidi...

Kolem preslo dalsich nekolik desitek lidi, tam a zase zpatky proudi zastupy unavenych Londynanu s vaznou tvari, mnozi si telefonuji s nekym jinym, vytrvale zatezuji svoje hands-free sady, dost smutna forma zavislosti na "volnych" minutach, ktere dokazi virtualne prolomit barieru samoty a na druhe strane lidi automaticky odcizuji. Cislice na vterinovce nemilosrdne postupuji smerem vpred, aby se po minute vzdycky zase zmensily, dvojtecka mezi nimi samozrejme taktuje jejich tempo a zpozdeni roste. Na koho ze to vlastne cekam? Otazka recnickeho typu, s jednoslovnou odpovedi, vyvodi spoustu ruznych vnitrnich polemik a tezky boj predstav s pesimistickymi ocekavanimi rozehrava v mysli nebezpecny duel, jehoz vitez se stejne neblizi a neozyva.

 Cekajicich pribyva, ti uspesnejsi cekatele si odvadeji svoje trpelive ziskane protejsky na mista predem urcena anebo se nahodne rozchazeji po okoli. Nikdy bych neveril, kolik lidi se dokaze nervovat nad pozdnim prichodem jinych, prepocet techto nedockavcu by v Londyne vydal asi na zajimave cislo... Nezbedne statistiky se v mysli mnozi a jejich puvod dovadi moje fantazie ad absurdum. Clovek uz dokazal propocitat a vyhodnotit tolika ruznych udaju, ze by si s nima mohl docela dobre vytapetovat svoje obydli a prubezne si tyto vzory menit v case.

 Po dalsim dousku kavy mam jasno. Nema cenu marit cas cekanim na nekoho, kdo ma evidentne pro svoje zpozdeni, eventuelne nepritomnost, tak padny duvod, ze nelze napsat ani zavolat jedno slovo...NEPRIJEDU...

 Vterinovka zdolala dalsi minutu, minuty se pomalu vrsi, aby vytvorily dalsi hodinu a krok za krokem se pomalu vzdaluju od mista, kam prichazi dotycna osoba s telefonem u ucha a usmiva se...

Kolikrat clovek v zivote ceka na to, aby vytouzeny moment prosvihl jenom o par vterin... :-)