Horymír 2.kapitola - Odjezd

Četl jsem tuhle vmetru báseň jedné kurdské básnířky žijící ve Velké Británii. Její jméno jsem, bohužel, zapomněl. Tady je můj překlad jejích veršů:

Slyším je, myslím své děti, mluvit plynnou angličtinou a lámanou kurdštinou.

Slyším je navzájem se utěšovat slovy: O mamku se nebojte, není nemocná, je jen jiná, ona je přece Kurdka.

Nechci být cizincem ve vlastním domě.

Silné poselství obsažené v těchto několika verších mě hodně oslovilo. Nevím přesně proč, ale oslovilo. To jen tak mimochodem…

To pondělí, kdy jsem dal v práci výpověď, jsem nešel rovnou domů. Z kanceláře na horním konci Václaváku jsem se pomalým krokem přesunul přes celou délku náměstí až dolů do Františkánské zahrady. Tam jsem si uprostřed rozkvetlých růží, japonských turistů a dealerů drog zapálil cigaretu a tiše vnímal tu oázu klidu uprostřed chaosu bláznivého města. Cítil jsem se neuvěřitelně svobodný a lehký, jako by stačilo roztáhnout ruce a vznesl bych se nahoru k modré klenbě letní oblohy. V hlavě jsem měl poprvé po dlouhých měsících úplně prázdno. Jen jsem tak seděl a přihlouple se usmíval. Na lidi jsem musel působit jako makléř, kterému definitivně hráblo. Ale nehráblo, naopak. Dnes už vím, že od toho dne můj život zase začal dávat smysl. Někdy jsem míval pocit, že celý můj dosavadní život byla jenom série špatných rozhodnutí a reakcí na ně. Setkání s Eulálií byla první předzvěst změny k lepšímu. Jako Kolumbovi námořníci po nekonečných měsících plavby neznámým oceánem jednou uprostřed noci leželi na horní palubě rozpadající se lodi, znaveni horkem a žízní, a najednou si všimli hejna moskytů obletujících lodní lampu na hlavním stěžni. Což mohlo znamenat jen jedno jediné. Země. Tak i příchod Eulálie zvěstoval počátek nové cesty. Dnes už vím, že toto rozhodnutí bylo počátkem éry, kterou dnes s Eulálií nazýváme Období dobrých rozhodnutí. Začínal jsem tušit, že úkol, pro který jsem se rozhodl, nepatří k nejlehčím, ale dost jsem se těšil na výzvy a problémy, které bude nutno řešit. Když jsem se dosyta pokochal nádherou úsvitu nového života, zvedl jsem se z lavičky a vydal se na cestu k domovu.

Eulálie byla v práci, pracovala tehdy jako vychovatelka malé holčičky v jedné rodině veterinářů, a prázdný byt v pozdním pondělním dopoledni na mě působil zvláštně nezvyklým dojmem. Převlékl jsem se do domácího trička a „sloních“ kalhot – někdy vám možná povím proč, jim říkáme sloní, a jak jsem k nim přišel, ale až někdy jindy, je to dlouhá historie – a zasedl kpočítači. Pojal jsem naší emigraci jako další projekt a každý svůj projekt jsem vždy začínal stejně. Sběr a třídění informací, analýza poznatků a syntéza závěrů. Je jedno jestli se učíte lyžovat, organizujete firemní prezentaci na INVEXu nebo začínáte nový život. Příprava je vždycky stejná. Internet mi poskytl mnoho informací. Našel jsem portál Evropské hospodářské komise zabývající se migrací pracovní síly vrámci členských zemí Evropské unie, našel jsem stránky britského úřadu práce (tzv. Jobcentre) a našel jsem stránky společnosti CZECHIA LTD nabízející služby v souvislosti s přesídlením do Londýna za účelem studia nebo práce. Informací mraky, na první pohled naprosto bez stínu jakékoli pochybnosti.

Avšak věrný své zásadě nikdy neakceptovat první nabídku, hledal jsem dál, až jsem našel stránky společnosti COOLAGENT, která nabízela služby velmi podobné službám agentury CZECHIA LTD. A tak jsem v úterý zašel do sídla COOLAGENTu a s jednou ochotnou a příjemnou slečnou jsem to celé upekl. Věděl jsem ze svého studia jejich stránek, jaký program mě zajímá a co přesně za své peníze dostanu. Vybral jsem pro nás program za cca 16.000 na osobu, který sliboval zprostředkování ubytování, pomoc s vyřízením dokladů a asistenci při hledání práce. Super nabídka. Ne levná, ale zdála se mi super. Už jsem měl z pondělka koupené letenky do Londýna. Odlétali jsme s EasyJetem dopoledne vsobotu 31.července. Slečna v COOLAGENTU mi ochotně znovu vše vysvětlila a dokonce mě přesvědčila, že je zbytečné kupovat pro Eulálii plný program jako pro sebe, že stačí jen ten základní, který stál třetinu mého, protože všechno, co dostanu a dozvím se já, mohu snadno říci a předat Eulálii. No a pak mi také nabídla program téměř srovnatelný s tím, který jsem si původně vybral, jen neposkytoval služby, kterých jsem stejně neměl vúmyslu využít a byl ještě o 3.000 levnější. Výsledkem úspěšného úterka byla úspora skoro 15.000 a zjištění, že CZECHII stejně neuteču, protože COOLAGENT vlastně jenom prodával její služby. Domů jsem si odnášel peněženku lehčí o dost velkou sumu, kopec smluv a barevnou brožuru plnou rozesmátých lidí a optimistických hesel. Dnes, když v ní listuji, působí na mě jako brožura spolku přátel žehu, ale tenkrát to pro mě byla důležitá vzpruha a velmi potřebné ujištění, že dělám opravdu dobře.

Cestou z agentury jsem se zastavil na Perštýně v pobočce VZP, abych zjistil, jak to chodí v partnerském svazku emigrace a zdravotního pojištění. Internetové stránky VZP nebyly v té době ještě příliš sdílné a prudce informativní v souvislosti s touto problematikou. A tak se mi návštěva pobočky zdála jako dobrý nápad. Bylo to plýtvání časem. Děvče za přepážkou nemělo ani šajna, jaké jsou nové předpisy a mlela cosi o formulářích, ve kterých se ani sama nevyznala a pletla si je. Skončilo to tím, že mi vnutila jakýsi formulář. Naštěstí jsem si ho ještě u přepážky přečetl a všiml si, že se vůbec netýká toho, co jsem se sní celou dobu snažil řešit. Se slovy: „Ježišmarjá, já jsem vám dala špatný formulář.“, jsem od ní dostal jiné lejstro a dal se na ústup. Nějak jsem v tu chvíli potřeboval kyslík. Z domova jsem potom zavolal na infolinku VZP a tam jsem konečně od podstatně lépe informované osoby získal ucelený a pochopitelně setříděný soubor informací.

Následovalo další množství telefonátů, kdy jsem měnil adresy na všech důležitých dokumentech a smlouvách, abych zajistil, že příslušná korespondence bude chodit na adresu k mým rodičům do Sokolova. Svého tátu jsem povýšil do funkce osobního Horymírova asistenta a učinil jej zodpovědným za má skromná aktiva. Pro sebe a pro Eulálii jsem vystavil univerzální plné moci, které opravňovaly mého otce a Euláliina syna ke všem právním úkonům týkajících se našich osob. Jak mě učila doktorka Obláčková v přednáškách z občanského práva, jedná se o velmi nebezpečný právní úkon a vždy nás varovala před jeho používáním, ale tak nějak jsem si říkal, že taťka a Bivoj, Euláliin syn, jsou osoby, kterým můžeme věřit. Také jsem oznámil panu domácímu, že se k poslednímu červenci stěhuji z jeho bytu v Podolí a dohodli jsme se na datu předání bytu a klíčů.

Červenec uběhl jako ve snu. Strávili jsme týden s Bivojem a Libuší, jeho přítelkyní, v Euláliině domě v Jeseníku, kdy jsme vyřizovali na úřadech Euláliiny náležitosti a zároveň se psychicky připravovali na odjezd. Následoval týden s mými rodiči na chalupě v jižních Čechách a pak už přišel ten den D. Vsobotu ráno jsme všichni čtyři, já, Eulálie a mamka s taťkou vyrazili zmamčina bytu ve Vysočanech, kde jsme všichni strávili poslední společnou noc, na cestu na letiště. A pak to přišlo. Stáli jsme v odletové hale, mamka brečela a taťka s hrdinským výrazem na tváři bojoval s dojetím, když ho Eulálie objímala. Naposledy jsme se otočili, zamávali našim na rozloučenou a prošli výstupní pasovou kontrolou na cestě k našemu terminálu. Cesta do velkého neznáma začala. Plni optimismu, vyzbrojeni vírou, že tvrdá a zodpovědná příprava nemůže nepřinést kýžený výsledek. Celý svět nám ležel u nohou a Londýn už se nemohl dočkat. Jo, to jsme ještě ani náhodou netušili, do čeho jsme to vlastně přímo po hlavě spadli.