Horymír 1.kapitola - Rozhodnutí

Ahoj, jmenuju se Horymír a tohle jsou moje zápisky. Je mi 30 let, kdysi jsem krátce žil v Praze a ve skutečnosti neexistuju. Všechno, co vám budu vyprávět jsou pravdivé příběhy, které se přihodily reálným osobám, které se rozhodly přesídlit z rodné vísky do velkého neznáma jménem Velká Británie. Mým cílem je vás zaujmout, pobavit a předat i pár zkušeností jinou formou, než pomocí suché teorie. Rád bych také tímto všem, o nichž vám budu vyprávět složil poklonu a vyjádřil svůj obdiv nad jejich odvahou s jakou se perou s problémy všedního dne, aniž by ztráceli smysl pro humor a chuť a vůli pomáhat druhým. Pokud se vám bude zdát, že příhody, které popisuji se přihodily vám, není to náhoda. Znamená to, že píšu o vás. Jak to tedy vlastně všechno začalo ?

Bylo to odpoledne, v pátek 18. června roku 2004, seděl jsem vtramvaji číslo 21, na klíně tradiční páteční pizzu z pizzerie Little Caesar´s vTESCU na Národní třídě a pod nohama tradiční páteční koš čerstvých jahod z tržiště u metra Národní. Směřoval jsem do našeho pronajatého útulného bytečku v Podolí hned vedle podolského bazénu. Říkám-li našeho, myslím tím mého a Euláliina. Seznamte se, prosím. Eulálie je má láska, má inspirace, má pokušitelka a zároveň můj anděl strážný. Je o 29 let starší než já. Poznali jsme se před více než 3 roky a od té doby jsme spolu. Celou svou profesionální kariéru strávila jako ředitelka mateřské školy, a proto náš vztah funguje bez naprostých problémů. Vždyť se říká, že v každém dospělém muži dříme malý chlapec. Pravda je taková, že Eulálie od prvního dne, kdy vstoupila, mimochodem díky naprosto neuvěřitelné shodě náhod, do mého života, obrátila jej celý vzhůru nohama. Svým zjevením odstartovala sérii událostí, které vyústily v to, že tu teď sedím u notebooku v útulném pronajatém bytečku ve Walthamstow, Londýn, Velká Británie a dělím se svámi o tenhle příběh. Znáte tu teorii, která říká, že mávnutí motýlích křídel může vyvolat uragán na druhé straně zeměkoule ? Věřte tomu, je to pravda.

Ale zpátky do tramvaje číslo 21 uhánějící směr Podolí… Ten pátek bylo celkem horko, dost jsem se potil v na míru šitém obleku a hedvábné kravatě. Bylo to přesně 3 týdny poté, co jsem s pozice ředitele marketingu v největší české firmě v jednom velice zajímavém oboru, přešel do pozice ředitele marketingu v největší české firmě v jiném zajímavém oboru. To, co na začátku vypadalo jako ideální krok na cestě vzhůru v dosavadní strmé kariéře kluka z malého města u německých hranic, ukázalo se jako skok do ohnivé propasti čerstvě probuzené sopky. Plat, který měl být zas o něco vyšší, se ukázal jako podstatně nižší, úkoly a pracovní povinnosti, které vypadaly jako úžasná výzva pro fantazii, zkušenosti a sebevědomí zdatného profesionála, se smrskly na dennodenní hádání se o pětistovku s ředitelkou, která byla tak trochu psycho. No a taky jsem se po nepřetržitých šesti letech používání služebního auta i pro soukromé potřeby, učil jezdit zase hromadnou dopravou, protože slíbené služební auto mělo zůstat ještě delší dobu pouze slibem. Měl jsem za sebou přesně tři týdny tohoto pekla a rezervy, jak psychické, tak finanční (pěkný byt, squash, pilotní škola a kino tři dni v týdnu stojí docela slušný balík) se začínaly pomalu, ale s o to větší jistotou vytrácet. Sebevědomý, úspěšný a arogantní yuppie, nám prostě hezky lidově padl na hubu. A dobře mu tak. A tenhle uzlíček nervů, tam tak seděl v tramvaji, pizza ho pálila do klína a po čele mu stékaly čůrky studeného potu. A tehdy jsem se zeptal sám sebe: Stojí mi to za to ? Co vlastně od života očekáváš ? Jak dlouho chceš ještě tohle peklo vydržet ? Kam chceš v tomhle stavu dojít ? Je tohle život, o kterém jsi tam u vás doma tiše snil ? Kde jsou ty exotické kraje, které jsi jako kluk vždycky toužil poznávat a dobývat. Kde je to dobrodružství opravdového života, které jsi tak postrádal v životech svých rodičů a ve své puberťácké ignoranci jsi měl tu drzost je za tuto nepochopitelnou absenci vzrušení v jejich životech hlasitě odsuzovat ? A pak to přišlo. Bylo to jako ve filmu s Mr.Beanem. Znáte to, tu úvodní scénu, kdy kamera zabírá dlažební kostky mokré od deště, pak se objeví kužel bílého světla a do něj se rozplácne Mr. Bean. Tak tohle se přihodilo mě. Bylo to jak ze Star Treku. V kouli bílého světla se rozsvítila 100 wattová žárovka naděje. Tou nadějí bylo poznání, že musím pryč. Dát se do pohybu a utíkat a utíkat, jako Forrest Gump na cestě bez konkrétního cíle, prostě jenom pro ten běh. V tu chvíli jsem věděl, že musím pryč, pryč od všeho, co byl můj dosavadní život. Přetrhat všechno, co mě poutalo k mé minulosti, zbavit se zátěže v podobě starých zvyků, názorů, zkušeností a přátel. Nemilosrdně holýma rukama uškrtit tu hnusnou hydru jménem ctižádost. Vrátit se zpátky k poctivým kořenům. Najít zase toho malého kluka, co si tajně pod peřinou s baterkou četl v dobrodružných románech a snil o mořských příšerách a hrdinských činech. Být tím, čím jsem vždycky chtěl být a nebýt tím, čím chtěly být ambice mé a mého okolí.

Bylo rozhodnuto. Zbytek cesty do Podolí uběhl jako ve snu. Vrazil jsem do bytu, jak velká voda, vlepil pusu překvapené Eulálii, která vždycky bývala doma o něco dřív, než já, a prostě jsem to na ní vybafl:

„Přestěhuješ se se mnou do Anglie ?“

„Ano“, zněla klidná, prostá a dobře promyšlená odpověď.

Bylo to jasné. Skončila další kapitola mého života a přede mnou se objevila další, mnohem zajímavější, vzrušivě neznámá a hlavně plná nových výzev a zkoušek. Během víkendu jsme to moc nerozebírali a věnovali jsme se obvyklému víkendovému programu: nákup jídla do týdne, filmy a pravidelný nedělní bazén vhotelu AXA na Poříčí. V pondělí jsem dal tváří vtvář překvapenému managementu výpověď ve zkušební době, udělal pořádek na stole, smazal všechny soukromé soubory zpočítače a slehkým srdcem vykročil do nového života. Bylo to na začátku léta 2004 a já neměl nejmenší tušení, do čeho vlastně jdu. Ale v tu chvíli mi ke štěstí stačil jenom pocit toho kroku, o kterém jsem 20 let jenom snil a teď jsem konečně našel odvahu ho uskutečnit. A tak to začalo. Horymír a Eulálie vyrazili do světa…