Horymír 6.kapitola - První kroky

Povím vám jeden příběh. Byl jednou jeden človíček. Jmenoval se Martin a před 35 lety se narodil v jedné nemocnici v severozápadním Londýně. Jeho matka byla těžká alkoholička, která si v době těhotenství navíc vypěstovala silnou závislost na heroinu. V důsledku toho si Martin na svět přinesl lehkou mozkovou dysfunkci, která způsobila, že byl od narození slepý. Velmi záhy o něj matka ztratila zájem a Martin skončil v kojeneckém ústavu, který, jak vyrůstal, později zaměnil za ústav pro těžce mentálně postižené, kde zůstal až do své dospělosti. Mohlo by se stát, že jeho život byl předurčen k tomu, aby zůstal prázdný a nenaplněný, aby Martin byl jen hromádka nervů, kostí a masa uzavřená do svého vlastního světa bez tvarů a barev. Avšak Martin měl štěstí. Už jako batolete se ho ujala sestra Marie, jedna z jeptišek řádu Milosrdných sester, spravujících Martinův ústav, která jakoby vycítila skrytý potenciál toho malého nevinného človíčka, kterému se osud rozhodl nepřát. Intenzivní kontakt s milující bytostí plný dotyků, zvuků a vůní nastartoval v Martinově mozku důležité procesy, které pomohly formovat jeho osobnost a rozvíjet jeho přirozenou inteligenci. Martin byl slepý, ale jeho představivost mu pomáhala na základě podnětů, bohatě podporovaných a dodávaných sestrou Marií, vnášet světlo do světa temnoty, ve které se nalézal. Absence zraku umožnila mnohem intenzivnější vývin ostatních smyslů, sluchu, hmatu a čichu. Láskyplná a nezištná péče sestry Marie umožnila Martinovi opustit izolaci vlastního postižení a s nenasytností zvídavého dítěte poznávat svět a učit se způsoby, jak se v tomto světě pohybovat.

Záhy v něm jeho učitelé rozpoznali talent pro hudbu a ještě v předškolním věku začal zpívat ve sboru své lokální farnosti, kde jeho čistý, nádherně modulovaný hlas vnášel mír a pohodu do srdcí hrstky farníků. Když se pomocí svých prstů naučil číst, objevil pro sebe úplně nový svět téměř bez hranic. Knihy. Sestra Marie pro něj sháněla knihy ve slepeckém písmu po celém Londýně a když bylo Martinovi deset let dovedla ho do Britské národní knihovny, kde se Martin stal hrdým majitelem členského průkazu v sekci knih ve slepeckém písmu. Od té doby tam spolu chodívali každou sobotu. Návštěvníkům knihovny se pravidelně naskýtal pohled na malého černovlasého chlapce sedícího u stolu s lampou se zeleným stínítkem, jak s nosem zabořeným hluboko do stránek knih bez písmen prstem letěl z řádku na řádek a hltal napínavá dobrodružství velkých hrdinů. A v křesle proti jeho stolu seděla jeptiška v rouchu svého řádu, ruce sepjaté v klíně se tiše probíraly starodávným růžencem a na tváři měla klidný krásný úsměv plný míru, když pozorovala svou životní lásku, jak navzdory všem překážkám vyrůstá v bytost schopnou cítit, prožívat a milovat. Tato sobotní odpoledne byla jejich soukromými chvílemi naprosté harmonie. Když ruku v ruce opouštěli starodávnou budovu knihovny, Martin se školní kabelou plnou knih, které si půjčil do týdne, vypadali by skoro jako matka a syn, nebýt Mariina řádového oděvu. Avšak pro Marii se Martin synem stal, přijala jej za vlastní dítě, adoptovala jej nikoli úředně a s pomocí papírů, ale vnitřně, díky citům a emocím, které byly určeny výhradně jemu. Se stejnou oddaností, kterou svěřila svou duši do služeb svému Bohu, svěřila své srdce ku prospěchu svého syna. Martin dospěl z chlapce v muže.

Opustil školu s vynikajícími výsledky a dva dny po svých 20. narozeninách získal svou první práci. Nastoupil jako operátor telefonní ústředny v administrativní budově TWU (Odborového svazu pracovníků v dopravě). Jeho sametový hlas a veselá povaha pomáhala rozjasnit nejeden zamračený den, když volající zaslechl ve sluchátku Martinovo: „Tý dabljů jů, pěkný den vám přeje Martin, jak vám mohu pomoci“. Skromný plat, který pro Martina představoval malé bohatství, mu umožnil opustit ústav. S pomocí státního sociálního příspěvku si pronajmout malý byt a žít naprosto nezávisle bez cizí pomoci. Sestra Marie jeho odchod do vlastního života prožívala s velmi silnými emocemi, ale chápala, že pro Martina je to ten nejlepší krok. Svého syna nikdy neztratila a Martin jí chodil navštěvovat pravidelně každý víkend, kdy spolu celé dny proseděli v zahradě ústavu a drželi se za ruce, zatímco Martin vykládal o svých zážitcích i nových známých. Marie byla pro Martina vrbou a poradcem, když začal poznávat skutečnost, že některé osoby opačného pohlaví jej velmi silně přitahují způsobem, který doposud nepoznal. Marie s ním prožívala lásku, když se poprvé zamiloval, vlídným úsměvem přivítala jeho přítelkyni, když ji jednou v sobotu přivedl s sebou, aby se pochlubil, a stejně intenzivně pociťovala Martinův zármutek, když zažil svůj první rozchod. Jeho veselá povaha, smysl pro humor a ne neatraktivní zevnějšek mu výrazně pomáhaly zkracovat období osamělosti na minimum.

Marie před třemi měsíci zemřela na selhání srdce. Pro Martina to byla nová zkušenost, se kterou se do dnes snažil vyrovnat a pochopit ji. V posledních dnech už se pomalu začal opět vracet do svého normálního života. Pouze někdy v noci se probudil a vzpomněl si na Mariin úsměv, hladké teplé ruce, jak dokázaly pohladit. Pak už nikdy neusnul a zíral až do rána do stropu se slzami pomalu zasychajícím na tvářích. A tak to bylo i dnes ráno. V sedm hodin vstal, oči zalepené a s lehkou bolestí hlavy z nevyspání se došoural do kuchyně, postavil na čaj a šel si do koupelny vyčistit zuby. V osm hodin, tak jako každé všední ráno, vyrazil do práce. Pěšky z bytu to měl pár minut chůze na stanici metra Finsbury Park a potom čtyři stanice na Warren Street, odkud to bylo pár kroků po rušné Tottenham Court Road k budově TWU. Stanice metra Warren Street je celkem dost klidná a na to že je prakticky v centru Londýna, nebývá nikdy příliš zalidněná, což slepému muži s bílou hůlkou umožňovalo velmi jednoduchou orientaci v podzemních prostorách i na povrchu. Martin vždy cestoval v třetím vagónu od konce. Věděl přesně kolik kroků musí udělat, od vstupu do stanice, kde zatočit vlevo, pak dvacet kroků pak mírná zatáčka vpravo a pak dalších 12 kroků a stál přesně tam, kde stát potřeboval. Pomáhala mu bílá hůlka, kterou oklepával překážky v okolí svých kroků, pomáhaly mu zvuky vlaků, eskalátorů, ostatních lidí a také směr a síla větru v podzemním průvanu tak typickým pro každé metro. A stejně tak to bylo i při jeho výstupu na stanici Warren Street. Opustit vagón, deset korků vpřed, vpravo v bok, 64 kroků, eskalátor, 37 vteřin, 5 kroků, vlevo v bok, 15 kroků, turniket, 18 kroků, vpravo v bok, pět kroků, 24 schodů a byl na povrchu. Pak už jenom 312 kroků, 3 schody, točité skleněné dveře a byl by v práci. Tam už by jen pozdravil Michaela, mladého černocha, který pracoval jako recepční na hlavní recepci budovy, pak cesta výtahem do dvanáctého patra a tam už to měl jen 13 kroků do svého „telefonního kamrlíku“, jak svému království přezdíval.

Jenže dnes ráno to mělo být všechno jinak. Martin nasedl do vlaku na Finsbury Park a vyrazil směr Warren Street. Probdělá noc a celkové vyčerpání z napětí posledních dnů si vybraly svou daň a Martin ve vagónu usnul. Vzbudil se trhnutím, když vlak opouštěl stanici Warren Street. To nic, řekl si Martin, na příští stanici vystoupím a vrátím se zpátky. Tou příští stanicí byl Oxford Circus, rušná a po ránu přelidněná stanice. Vlak zastavil a Martin vystoupil. Strkající se lidé spěchající do práce snadno přehlédli jeho bílou hůl, ono poznávací znamení všech nevidomých, a Martin bezděky schytal několik strkanců a naražení. Ten poslední strkanec byl tak silný, že nervóznímu a vyděšenému Martinovi vyrazil z ruky jeho hůl, která se odkutálela kamsi daleko a bezohlední nevnímaví lidé jí postupně svými kroky odkopali až kamsi do nenávratna. Martin nikdy předtím na Oxford Circus nebyl a tudíž se zde nedokázal rychle zorientovat. Navíc ztratil své „náhradní oči“, jak svou hůl s úsměvem přezdíval. A tak tam tápal, narážel do lidí a lidé naráželi do něj. V neznámém prostředí, naprosto izolován od důvěrně známého světa, bez známky naděje na záchranu, stál tam nešťastný slepý Martin naprosto sám v moři nevšímavých lidí, kteří si hleděli svých problémů a jeden vyděšený mrzák jim byl naprosto ukradený. Martina se stále více začala zmocňovat panika, najednou pocítil, že tohle je vážná situace, která představuje reálné ohrožení jeho samotné existence, že tady v tom větrném podzemí může umřít, aniž by si ho někdo všimnul, sám bezmocný, neschopen si sám pomoci, prostředky a zkušenosti, kterými disponoval mu v žádném případě nedovolovaly situaci zvládnout a řešit. Martin, tak samostatný a inteligentní ve svém domácím a známém prostředí, se tady nebyl schopen obejít bez cizí pomoci. A tak začal o pomoc žádat, nejdříve křičet, pak prosit, a když jeho volání zůstalo bez odezvy, zhroutil se na kolena a začal žadonit, zlomený, vyděšený, ovládaný hrůzou z neznáma. Lidé si ho začali všímat, ale bez bílé hole, onoho poznávacího znamení, pro ně nebyl slepcem v ohrožení života, ale jen opilým tulákem, který už dokázal být takhle po ránu namol. S ním ať si poradí policie, kterou si platíme z našich těžce vydřených daní.

Nepozorovanými svědky celé události byly i dva mladíci, kteří si všimli Martinovy odkopnuté hole a velmi dobře chápali Martinovu situaci. Avšak s arogancí a sebejistotou svého mládí a moderní výchovy se hlasitě shodli pouze na zaznamenáníhodném výroku: „Co ten blbec tady dělá ? Proč leze do metra, když je slepej ? Proč radši nesedí doma ? Si myslí, že když si to sem přihasí a má nějakej problém, že se z něj všichni potento ? Je slepej a ještě ke všemu blbej. Ať si trhne nohou a táhne si domů.“

Zamrazilo vás z těch dvou mladíků ? Máte pocit, že něco takového se nemůže v reálném životě stát ? Omyl. Velmi snadno se toho můžete stát svědky i vy. Protože právě mezi vámi, čtenáři Pohybů, je velmi velká skupina lidí, která se chová stejně jako ti dva mladíci. Nevěříte ? Tak dávejte pozor. Jaký je rozdíl mezi Martinem, naším slepým hrdinou, inteligentní bytostí schopnou samostatné a nezávislé existence, který v neznámém a pro něj nebezpečném prostředí zpanikařil a prosil o pomoc, a mladým nezkušeným člověkem, který obelhán sliby agentury, zaplatil nemalou částku, vyrazil do světa, aby zjistil, že byl obelhán, okraden, že vše je jinak než bylo slíbeno, že práce není taková, jak byla líčena, ubytování nesplňuje základní standardy a všichni se mu jenom smějí do očí a dál ho bezostyšně okrádají, mladého člověka, který dohnán zoufalstvím a pocitem bezmoci, svěří se se svými pocity vám všem ostatním prostřednictvím stránek Pohybů ? Jaký je rozdíl mezi těmi dvěma mladíky v metru a těmi, kteří pod zoufalý článek plný výkřiků o pomoc dokáží napsat komentář typu: „Jsi úplně blbá, dobře ti tak a táhni si domů.“ Nejenom podvodníci v řadách agentur, ale i ignorantští cynici v řadách čtenářů mě provokují k emocionálním výlevům plných sprostých slov. Neztrácím svou rovnováhu velmi snadno, takže když mě něco vyprovokuje k takové reakci, musí to být už něco pořádného. A ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom jestli se oběť do krizové situace dostala vlastní vinou nebo hloupostí. Jediné, na čem záleží, jsme my, jak dokážeme této oběti pomoci z průšvihu, do kterého spadla. Protože ubezpečit tuto oběť o tom ,že je v průšvihu díky vlastní hlouposti, je jako konejšit oběť brutálního znásilnění slovy: „Kdybys neměla tu minisukni, tak se to nemuselo stát.“ Absurdní ? Ne. Realita přímo tady na Pohybech.

Jo a mimochodem, Martin se z toho dostal, protože se přece jenom našla jedna starší paní, která pochopila, kde je problém, vzala Martina pod paží, pomohla mu najít jeho hůl, doprovodila jej zpět na Warren Street a tam ho s láskyplným potřesením vrátila do jeho normálního života. A já zjišťuji, že dnešní Horymír byl nakonec úplně o něčem jiném, než měl původně být. Tak možná příště…