Horymír 9.kapitola - Král mixérů

Můj první den v práci byl pátek, což bylo příjemné, protože jsem neměl šanci se moc vyčerpat, protože víkend byl za dveřmi. Pracovní doba v Electric Shopping.com byla od 10.00 do 18.30 a ve čtvrtek do 20.30. Od 13.00 do 14.00 byla pauza na oběd. Firma sídlila v jedné zastrčené ulici ve Wood Greenu a byl to vlastně jeden velký sklad s úzkou nudlí kancelářských prostor. Předmětem podnikání byl internetový obchod kuchyňskými spotřebiči. Mixéry, topinkovači, sendvičovači, juicery, kuchyňskými roboty, kafemlejnky, šlehači, fritézami, varnými konvicemi, kávovary, mikrovlnkami, ale i vysavači, žehličkami, holícími strojky, fény a spoustou dalších elektronických nezbytností. Celé to fungovalo jako každý jiný internetový obchod. Zákazník si na webu vybral spotřebič a zaplatil jej. V kanceláři se vytiskla faktura ve dvou kopiích a lejbl s adresou a čárovým kódem pro přepravní společnost. To celé se vložilo do průsvitných plastikových desek a skončilo to na stole u mě v kanceláři. Ano, jak jsem se zuby nehty bránil kanceláři, tak jsem v ní zase skončil. Ale nebojte. To, co nazývám kanceláří byl jen kutloch bez okna s jedním stolem a židlí a stěnami obestavěnými krabicemi s lepenkou, balící fólií, svazky doketů pro zahraniční zásilky, miliardou záručních listů a jedním ochraptělým rádiem. Mým úkolem, když jsem dostal do ruky plastikové desky s fakturou a lejblem, bylo objednané zboží najít ve skladu, zabalit a připravit k odeslání. Zboží se balilo dvěma způsoby. Buď do bublinové fólie a poté do černé smršťovací fólie nebo do tzv. odpadní krabice či standardní krabice. Odpadní krabice byly kartóny, které zbyly od zboží dopraveného od dodavatelů a standardní krabice byly 3 velikosti speciálně nakoupených kartonů, které se používaly pro balení určitých druhů spotřebičů. Když jsem spotřebič zabalil i se zákazníkovou kopií faktury, nalepil jsem na něj lejbl a položil na paletu a druhá kopie faktury skončila přihrádce s nápisem OUT. A tak pořád do kola celý den až do večera, kdy přijel řidič přepravní společnosti, balíky naložil a odvezl. Prosté a jednoduché, mentálně nijak obtížné.

Samozřejmě jsem dostal první den školení. Provedli mě po skladu a ukázali mi jednotlivé sekce s různými druhy spotřebičů. Každý typ měl svůj unikátní kód a podle toho se dal v jednotlivých regálech najít. Byl jsem ubezpečen, že mi bude trvat několik týdnů, než se v tom zorientuji a že je to přirozené a že se tudíž nemám stydět se kdykoli zeptat, kde který daný spotřebič bývá uskladněn. Zorientovat se v prostoru, pochopit logiku číslování a zapamatovat si umístění většiny spotřebičů mi netrvalo několik týdnů, ale zhruba asi 2 hodiny. Což mého zaměstnavatele trochu šokovalo, ale měl to být jenom první z celé řady šoků, které jsem si pro ně přichystal. Postupem času jsem navrhl nový systém zpracování objednávky, nový postup jakým objednávky končily u mě na stole a také jsem trochu přeorganizoval samotnou balírnu a pracovní postupy v balírně. Výsledkem bylo, že se nám z letního průměru 65 zásilek denně povedlo zvládat vánoční blázinec ve výši 600 balíků každý den a to prosím ve dvou lidech s občasnou nekontinuální pomocí dalších dvou brigádníků. Vypadá to jako heroický výkon, ale nebylo to zas tak obtížné. Za dobu, co jsem ve Velké Británii prošel několik zaměstnáními jsem zjistil, že nemusíte být úplný génius, abyste v kolektivu svých kolegů zazářili. Stačí nebýt totální lama a trošku u práce přemýšlet. Přesně v duchu hesla: jednooký mezi slepými králem.

Zajímavé pro mě bylo i setkání s mými budoucími kolegy. Mr. Levyho, majitele společnosti jsem vám představil už minule a i přesto, že měl své chyby, ostatně jako každý z nás, měl jsem ho rád a respektoval jsem ho, i přesto, že mě občas dokázal příšerně rozčílit, ale k tomu se ještě dostaneme. Pak tu byl Rob Levy. Syn Mr. Levyho, který byl zodpovědný za fungování administrativní a prodejní části Electric Shopping.com. Oficiálně byl Managing Director, ale pokud jeho rozhodnutí šlo proti vůli otce, měl smůlu a bylo po tatínkově vůli. Rob byl mladý, snědý, štíhlý, velmi přitažlivý vlastník BMW Z3, takový ten typ co musí od sebe baby odhánět vidlemi. A budiž mu to přáno. Povahově to byl dost příjemný a milý kluk. Postrádal v sobě takovou tu obvyklou agresivitu a aroganci úspěšného, bohatého, mladého muže z dobré rodiny. A navíc byl dost hodně inteligentní a rozumný, takže se s ním dobře spolupracovalo. Pak tu byla Maria, mladičká Robova asistentka, která měla na krku celou administrativu prodejního oddělení, tiskla faktury, zvedala telefony, kontrolovala expediční seznamy, vyřizovala reklamace a stížnosti a spoustu dalších drobností a nezbytností, které jsou spojeny s dennodenním chodem obchodní společnosti. Angličanka řeckého původu, normální holka jakých je v Londýně několik miliónů. Moc jsme se spolu neměli čas bavit a tak o ní v podstatě vůbec nic nevím. Dalším kolegou byl Jusif, pakistánský účetní, kterého jsem si hned první den získal tím, že jsem si byl schopen zapamatovat jeho jméno, což ho strašně překvapilo a od té doby ke mně pociťoval silnou náklonnost. Nebyl nijak výrazná osobnost, ale jeho přátelské chování mi vyhovovalo. No a pak tu byli Barry a Steve. Barry nastoupil v pondělí příští týden po mně a na místo řidiče, na které jsem se původně přihlásil. Barry byl Ir a černoch. Zajímavé že ? Bylo to tak, že jeho táta byl z Jamajky a mamka byla zrzavá Irka. Výsledkem byl Barry, velmi světlý míšenec s irským přízvukem. Trošku splašený, ale jinak normální kluk. No a Steve. Steve byl hvězda. Steve byl vedoucí skladu, služebně nejstarší zaměstnanec, který ve firmě strávil už více než deset let a bylo to jeho první a jedině zaměstnání, co opustil školu. Ze začátku si ode mě držel odstup a oťukával si mě, co jsem vlastně zač. Trvalo to několik týdnů, než jsme k sobě našli cestu, ale pak to stálo za to. Steve byl bezedná studnice vtipů a hlášek. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučil rozumět jeho cockney angličtině, ale je fakt, že už jsem se dlouho tak nenařehtal jako s tím bláznem. Dokázal i naprosto obyčejnou a stupidní situaci okomentovat takových způsobem, že když jsem si to v hlavě přeložil do češtiny, zarovnal do souvislostí a pochopil, svíjel jsem se smíchy na podlaze. A to byla voda na Steveům mlýn. Poprvé se mu dostalo parťáka, který byl stoprocentně naladěný na stejnou vlnu jako on, a protože mu dělalo dobře být za třídního komika, celé ho to motivovalo k ještě větším a lepším výkonům. Ve svém nynějším zaměstnání mám kolegu, který se se Stevem denně stýká a ten mi řekl, že se mu po mně hrozně stýská. Abych řekl pravdu, mně jeho hlášky taky docela chybí.

Můžete vidět sami, že můj první džob ve Velké Británii nebyl ve špatné společnosti, a jak lidé, tak prostředí a práce samotná byla celkem příjemná záležitost. Problém byl v penězích a to byl největší kámen úrazu v případě Mr. Levyho. Tento člověk dokázal v tvrdé konkurenci, která panuje v bílé elektronice, přežít více než dvacet let jenom díky tvrdé kontrole nákladů a maximálním úsporám. A to úsporám i na platech lidí. Já jsem nastoupil za 9.000 liber ročně hrubého. Pracovní doba byla, jak už jsem jednou napsal, od deseti do půl sedmé, ve čtvrtek do půl deváté, což je 44 a půl hodiny týdně. V tom byla hodina na oběd, z čehož půlhodina byla neplacená, takže pracovní doba činila celkem 42 hodin týdně, což bylo 2182 hodin ročně, za což jsem měl dostávat 9000 liber. Výsledkem byla hodinová mzda ve výši 4,13 libry. To bylo méně než státem garantovaná minimální mzda a tudíž ilegální. Je pravda, že si to Levyovci brzy spočítali a když jsem po třech týdnech podepisoval pracovní smlouvu, měl jsem na ní částku 10.500 liber ročně a Rob mi dokonce do očí tvrdil, že jsme se nikdy o žádných 9.000 nebavili a že to 10.500 bylo od začátku. Nehádal jsem se a je pravda, že jsem si dva měsíce na to, vymohl zvýšení platu na těch úplně původních 12.000 za rok. Byla to zajímavá a dobrodružná zkušenost a určitě se o ní s vámi podělím v dalších kapitolách.

Moje první práce ve Velké Británii nebyla nic moc, ale byl jsem v teple, suchu, díky fyzické práci jsem shodil pár přebytečných kil a Eulálie tvrdí, že se mi prý úžasně rozšířily ramena a zpevnil zadek, takže vypadám, cituji, „víc jak chlap a míň jako hromada rosolu“, konec citátu. Upřímně řečeno, pravda je taková, že mi Levyovci hodně pomohli, dali mi práci, umožnili mi se v Londýně stabilizovat. Díky nim jsem si mohl vyřídit všechny potřebné doklady a začít se rozhlížet dál. Neměl jsem v úmyslu zůstávat tam nějak příliš dlouho, protože přece jenom moje ambice šly a stále jdou trochu dále za obzor toho, co mi oni mohli nabídnout. Ale dali mi šanci a celou dobu se ke mně chovali slušně, a proto na ně budu vzpomínat rád a s vděčností. No a o pár zajímavých epizodách z mé balící kariéry a taky o Lumírovi si přečtete příště.