Horymír 10.kapitola - Lumír

Normálně jsem se nedávno v novinách dočetl, že patnáct procent všech emisí metanu do zemské atmosféry mají na svědomí krávy tím, že prdí. Myslete na to, až si příště dáte dobrý stejk nebo maminčinu svíčkovou. Taky jsem četl, že vzhledem k tenčícím se zásobám ropy budeme v budoucnu čelit nutnosti najít alternativu benzínu pro pohon automobilů. Jedním z řešení by mohl být právě metan. A nebyla by to má chorobná fantazie, která pro mě okamžitě načrtla pochmurný obraz takové budoucnosti. Najednou jsem viděl inzerát v novinách: „Nový model Škoda BůBů, nadstandardní výbava – telátko i s mobilním chlívkem, nevyčerpatelný zdroj pohonných hmot.“ Ale představa pokračovala. Najednou jsem viděl to krásně strakaté telátko, klidně přežvykující ve svém karavanu, jak mě svýma velkýma, hnědýma očima zvědavě pozoruje, kterak se k němu blížím se zarputilým výrazem ve tváři a velkou černou hadicí v ruce. To by mě zajímalo, co chce s tou hadicí dělat, říká si v duchu telátko a klidně přežvykuje dál…Eulálie odjela na tři týdny do Čech (a na Moravu) na plastickou operaci…očí, tedy jenom jednoho oka a mně po dvou týdnech samoty už trošku začíná hrabat. Ale to jen tak mimochodem…

První dva týdny v novém zaměstnání utekly jako voda. Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal do rytmu a vymyslel si svou vlastní rutinu balení, takže moje první balíky vypadaly jako hromádky zmačkané fólie, ale s časem přišla zručnost a po pár dnech už jsem balil jako profík. Zvýšila se i rychlost mého balení, takže jsem začal mít i čas na průzkum svého pracoviště a vymýšlení způsobů, jak si svou práci zefektivnit a tím hlavně zjednodušit. Výsledkem bylo několik návrhů, které jsem v průběhu měsíců přednesl Robovi, a které byly promptně akceptovány. Celé to pro mě byla úplně nová zkušenost. Nepočítám-li tříměsíční brigádu na vysoké škole, kdy jsem po nocích vykládal kamióny v jedné přepravní firmě, abych si vydělal na vánoční dárky a vánoční lyžovačku s mou tehdejší přítelkyní, nikdy jsem vlastně dlouhodobě fyzicky nepracoval. Vždycky jsem byl kancelářská krysa, jak říká můj táta. Byl jsem zvyklý na stres, noci prokoukané do stropu, kdy jsem přemýšlel, jak dopadne projekt, co řeknu na zítřejším mítinku, kde seženu další zdroje, abych zalepil díru v překročeném rozpočtu atakdále, atakdále. Jako balič jsem nic podobného nepociťoval.

Zaposlouchán do nádherných tónů vážné hudby z Rádia Classic, balil jsem si svým tempem, zahloubán do svých myšlenek (většinou na Eulálii a její přednosti a i zadnosti), dokonale odpoután od mizérie všedních dnů. Když večer odjel řidič s nákladem denní práce, zametl jsem si balírnu, připravil stůl pro příští den a pak v tichém rozjímání vyčkával úderu půl sedmé, abych mohl zmizet směrem k domovu. Během hodinové cesty autobusem číslo 123 jsem četl knihy zapůjčené ve walthamstowské knihovně. Doma pak s myšlenkami pouze na Eulálii, patřil jsem celý jenom jí, protože nebylo nic, co by odvádělo mé myšlenky od ní, žádný kostlivec ve skříni, žádná nedodělaná práce. Nic. Jenom čistá hlava a vnitřní mír. Neuvěřitelná pohoda sdílená s milovanou bytostí, nerušená žádnými vlivy zvenčí. Samozřejmě, že tu byly drobnosti, které mě rozčilovaly. Drobné nelogičnosti v chování a způsobu řízení, kterými se projevovali Levyovci, nepříjemná a hlučná atmosféra přelidněného housesharu a malý červíček na dně mozku, který hlodal a neustále připomínal, že pořád ještě není vyhráno a naše finanční situace v žádném případě nemůže být považována za stabilní. Přesto jsem v tom období byl šťastný jako málokrát ve svém dosavadním životě.

Cítil jsem, jak se začínám očišťovat od nánosu mentálního balastu, který jsem si přivezl z Prahy. Jak se začínám učit odpoutat se od proudů negativní energie a bránit se jejím útokům na svou duši. Začal jsem svět vnímat jinýma očima. Pomalu, velmi pomalu, jsem se začínal zbavovat své hysterické agresivity, která pro mě byla tak typická v dobách mé manažerské slávy. Drobnými krůčky jsem se začal přibližovat schopnosti mít rád lidi okolo sebe. Pořád jsem a myslím, že už navždycky budu soukromě orientovaná osobnost, pro niž je typická fixace na vnitřní kruh rodiny a nejbližších přátel s ostentativním odmítáním osob z vnějšího okruhu, ale schopnost brát a respektovat ostatní takové jaké jsou, pro mě byla úplně novým zážitkem. Schopnost pozorovat a objektivně ohodnotit druhého člověka bez deformujícího břemene pocitu vlastní dokonalosti, byla pro mě stejně silným zážitkem, jako když mi ve škole poprvé instruktor věcně oznámil: „Pane kolego, tak teď je ta stodvaaštýra celá vaše“, a já, levou ruku křečovitě svírající knipl a pravou ruku na páce plynu cítil, jak mě to letadýlko poslouchá a reaguje na každý můj pohyb. Pravidelné hučení motoru, jemné vibrace od vrtule, drobné údery turbulencí do draku letadla a za plastikovou bublinou kokpitu ta nekonečná krása, kterou pochopíte, až když se na ní díváte z výšky 2000 stop. Není nic krásnějšího, než tohle. Myslím z věcí, které můžete provádět sólo. Samozřejmě existují společenské, hlavně párové aktivity, které jsou emočně mnohem výživnější. I když znám pár pilotů, kteří by vám zapáleně toto tvrzení vyvrátili.

A do této mé soukromé mentální revoluce vstoupilo zjevení. Osobnost rozporuplná a studijně zajímavá, jakou jsem v životě ještě nepotkal. Lumír. Jednoho dne, uprostřed balení, zjevil se v mém království Mr. Levy a představil mi nového kolegu. Jeho jméno trochu zašumloval, takže jsem nezaregistroval, že to bylo české Lumír a spíše jsem ho považoval za Poláka nebo Bulhara. Černovlasý, sporý, neutrální výraz nevzbuzující ani sympatie ani odpor, takový ten typ, co na ulici minete bez povšimnutí. Podal jsem mu ruku a řekl Hi, a tím to pro mě skončilo. Lumírovým úkolem bylo na druhém konci balírny za obrovskou hromadou krabic se spotřebiči předělávat zástrčky, kontrolovat reklamované spotřebiče a provádět drobné jednoduché opravy. Do budoucna, jak měl narůstat objem expedovaných zásilek, byl Lumír též předurčen, pomáhat mi s balením. Tím by to celé skončilo nebýt Barryho a Stevea, kteří se po chvíli na Lumíra vrhli a začali z něj tahat rozumy: odkud je, co dělal, kolik je mu let a jestli má přítelkyni a jak vypadá a podobně. A tehdy jsem zaslechl, jak Lumír, lámanou angličtinou, klukům oznámil, že je z Čech. A helemese ! A tak jsem nelenil a přikvačil do jejich kroužku, abych tedy krajana přivítal do elektrického království. Později mi Lumír řekl, že si také nemyslel na začátku, že jsem Čech a že mě také považoval za Poláka. A tak započalo studium osobnosti, která rozhodně za průzkum stála.

Lumír byl stejně starý jako já. Stejně jako já byl rozvedený, pocházel z Příbrami a prošel několika zaměstnáními. První, co vás na něm upoutalo, byla jeho nepopiratelná inteligence. Lumír nebyl hlupák a uměl si ve věcech udělat pořádek, ale jakoby se v něm hádaly dvě osobnosti. Časem jsem z jeho povídání vydedukoval následující: Pocházel z celkem dobře situované a dobře společensky postavené rodiny. Otec ho odmalička vedl ke studiu a práci. A tak byl Lumír, kromě jiného, talentovaný muzikant a pravděpodobně se od něj očekávala skvělá budoucnost. Jenže pod tím vším byla jakási patologická vzpoura vůči autoritě dominantního otce, která Lumíra přivedla k obdivu drsňáctví a chlapáctví a jeho neuvěřitelné fixaci a obdivu všeho, co souviselo s polosvětem kriminálních živlů. Lumír byl posedlý obdivem postaviček z horních nánosů příbramského podsvětí, drobných násilníků, zlodějíčků a bouchačů. Jeho obdiv a touha přiblížit se těmto charakterům ho svazovala a dělala z něj někdy až nepříjemného mluvku a tragéda. Lumírův problém byl v tom, že trpěl chorobnou prolhaností. Neustále si něco vymýšlel ve snaze udělat na druhého dojem. Hluboko v něm byl zakořeněný komplex méněcennosti, který však byl naprosto zbytečný, protože Lumír byl uvnitř pod nánosem toho všeho zbytečného, velmi zajímavá osobnost s velkým potenciálem. Cosi v jeho minulosti, pravděpodobně právě ona oidipovská revolta vůči vůli vlastního otce ho přivedla na cestu fantazírování a sebeprojekce do pozadí, kam nepatřil. Časem jsem ho prokoukl a naučil se jeho výmysly přecházet mlčením a filtrovat z nich pravdu, která se ukrývala mezi řádky. Lumír si totiž málokdy pamatoval, o čem a jak vám lhal minule, takže pokud jste si dokázali zapamatovat většinu toho, co vám během dne napovídal, a porovnat to s tím o čem vám vykládal později, zjistili jste, že tam, kde se verze od sebe lišily, jednalo se o výplod Lumírovy fantazie, tam kde panovala shoda, ukrývala se pravda. Tvrdil o sobě, že dělal v jednom příbramském baru, kde měl možnost položit prst na tepnu příbramského polosvěta. Dodneška nevím, jestli si toto vymyslel nebo to byla pravda. Hodně dlouhou dobu strávil doma na sociálních dávkách poflakováním se od ničeho k ničemu. Do Velké Británie přišel v červnu 2004 se svou přítelkyní, která tady před tím strávila několik let jako au-pair. Ona pracovala v baru, myslím že v Parlamentu nebo Whitehallu, každopádně nějaká vládní budova to byla a Lumír hledal práci. Nástup k nám byla jeho první pořádná práce od příjezdu. Lumír a jeho přítelkyně využívali pomoci jejích bývalých i současných přátel k tomu, aby v Londýně přežili. Je pravda, že v době, kdy Lumír nastoupil do práce, bydleli oba dva v karavanu zaparkovaném před domem jejího bývalého partnera a stěží dali dohromady peníze na jídlo. Žádné vyřízené britské doklady, ani nejmenší tušení o povinnostech souvisejících s registrací na Home Office a už vůbec ne jakékoli povědomí o tom, jak získat NIN.

Lumír se pro mě stal prototypem mladého československého imigranta ve Velké Británii. Jeho bezstarostný přístup k životu, přežívání ze dne na den, odpor k jakémukoli plánování a vytváření rezervy, flámování a tráva. Netečnost vůči povinnostem a absolutní nevědomí o následcích s touto netečností spojených. Vlastně to byl Lumír, kdo mě vyprovokoval k tomu, abych začal psát o dokladech a bojích s britskou byrokracií. Lumír byl můj první klient, kterého jsem provedl od výměny řidičáku přes NIN až k navrácení přeplatku daně z příjmu. Na něm jsem se učil, co všechno si na sebe duše ztracené v labyrintu byrokracie mohou přichystat a na něm jsem poznal, že i když jsem si myslel, že mám v životě občas trochu nepořádek, jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. V lednu 2005 Lumír odletěl do Glasgowa, kde doufal, že začne znovu, a kde si bude moci splnit svůj sen, vystudovat na zvukaře a živit se prací za mixážním pultem s prsty roztaženými na těch úžasných šavlích a mohutnými sluchátky na uších. Nemám od něj žádné zprávy a ani o ně po pravdě nestojím. Doufám, že se mu daří a přeji mu, ať se mu splní všechno, o čem hluboko ve svém srdci snil, protože vím, že to je naprosto odlišné od toho, o čem celou tu dobu , co jsme spolu strávili, mluvil. Doufám, že stejně jako já dokázal nalézt toho malého kluka, kterým kdysi dávno byl a tím dokázal poznat i svůj vnitřní klid.