Horymír 11.kapitola - NIN

Eulálie se konečně vrátila po třech týdnech z plastické operace a prsa má pořád stejná. Asi to bude tím, že jí operovali oko. Takže jsem se poprvé po třech týdnech pořádně najedl a díky Euláliině frenetické aktivitě od dnešního rána zase začínám bydlet v uklizeném bytě. Samozřejmě, že všichni zcela jasně tušíte, že jsem po dobu Euláliiny nepřítomnosti udržoval naše hnízdečko v zářné čistotě, denně umýval nádobí, každou sobotu jsem vyluxoval a zaléval jsem kytky. Ta jedna chcíplá na terase, ta umrzla, fakt. Jenže Eulálie mi to nevěří. A tak ta zmrzlá kytka pomalu schne. Ale to jen tak mimochodem…

Od prvního dne, kdy jsem v Londýně začal hledat práci, jsem narazil na problém jménem NIN, National Insurance Number. Obdoba našeho rodného čísla, základ normální existence v tomto státě. Když jsem zavolal na jakýkoli inzerát, jedna z prvních otázek byla, jestli jsem majitelem NIN, když jsem řekl, že ne, bylo mi sděleno, že se mi ozvou a nikdy se nikdo neozval. Nevlastnictví NIN zdálo se být jednou z překážek, jak získat práci. Ostatně zkušenost s konkursem na řidiče autobusu, toho byla jasným důkazem. Konzultoval jsem to s pracovníky na JobCentru a ti mi neustále tvrdili to samé, že neexistence NIN nemůže být v žádném případě důvod, proč nemůžete dostat práci a je to diskriminační postup. To mě přivedlo k zajímavé úvaze, že buďto jsou zaměstnanci JobCentra naprosto nekompetentní a neznají ani základní právní normy vymezující rámec jejich aktivit a nebo Stagecoach, společnost, kde jsem se ucházel o místo řidiče, vědomě uplatňuje diskriminační praktiky a tím porušuje zákon. Zajímavá úvaha a nutno s politováním podotknout, že dost typická pro Velkou Británii. Na jedné straně úzkostlivá snaha o politickou korektnost, která vede k tomu, že určité do očí bijící nepravosti jsou přehlíženy, aby náhodou nepoškodily nebo neurazily jemnocit určité sociální, národnostní nebo kulturní menšiny, a na druhé straně porušování práva tak nehorázným způsobem, až to člověka nutí skřípat zuby. Dost mě nazvedlo ze židle, když jsem si v novinách přečetl, že řada velkých firem tady ve Velké Británii, zakázala vánoční výzdobu na pracovištích a tradiční vánoční párty, aby to neuráželo náboženské cítění muslimů a hinduistů také pracujících v těchto firmách. Vzhledem k tomu, že je Velké Británie zemí s křesťanskou tradici starou téměř dva tisíce let, tohle mi připadá jako hodně přitažené za vlasy, ale to je trochu jiná pohádka.

Výsledkem mých nájezdů na JobCentrum a dožadování se NIN, bylo lejstro s telefonním číslem, kam jsem si měl zavolat a domluvit si interview, jehož výsledkem mělo být získání NIN. Asi většina z vás ví, jak se NIN získává. Potřebujete doklad totožnosti, dva doklady o adrese a doklad o zaměstnání nebo doklad o tom, že práci aktivně hledáte. A tady jsem se právě chytil onoho pomyslného stébla. Doklad o tom, že práci aktivně hledám. Nelenil jsem a zavolal na výše zmíněné telefonní číslo, abych si u, naivně jsem předpokládal, kompetentního úředníka zjistil, jak takový důkaz o tom, že aktivně hledám práci vypadá. Kompetentní úřednice mi ochotně sdělila, že to je například dopis od agentury zprostředkovávající zaměstnání, kde je výslovně uvedeno, že jste u ní registrován a tato agentura pro vás shání práci. Bingo ! Hned druhý den jsem se vypravil do agentury Lismore sídlící na King´s Cross, o niž mi řekl jeden spolubydlící z housesharu, že právě tato agentura mu sehnala jeho současnou práci. Mým úmyslem bylo se zaregistrovat a když už by mi práci nesehnali, alespoň mě mohli vybavit dopisem potvrzujícím, že jsem u nich zaregistrován a oni pro mě shání práci. Prosté a elegantní. Cha, naivka Horymírek opět nastavoval svůj solar plexus pevně zatnuté pěsti.
Registrace v agentuře proběhla rychle a bez problémů. Bylo mi sděleno, že bohužel je v tuto chvíli na trhu klid, ale že budou hledat a ozvou se mi. Nelámal jsem si s tím hlavu, protože pro mě bylo v tu danou chvíli důležité lejstro, nikoli vidina práce. Možná bychom se teďka mohli chviličku bavit o tom, jak podobné personální agentury pracují. Moje zkušenost s personálními agenturami je, troufám si říci, široká. Tak široká, že jsem už v Praze jeden čas uvažoval, že si jednu podobnou založím. Každá personální agentura vám namaže okolo pusy hromadu medu v podobě řečí, jak vás budou koučovat, doporučovat a aktivně pro vás hledat práci. Pravda je taková, že většina personálních agentur funguje tím způsobem, že ve chvíli, kdy řeší konkrétní poptávku po zaměstnancích, tak se jí snaží uspokojit okamžitých náborem právě příchozích lidí z ulice. V podstatě málokdy sahají do archivu starých životopisů a volají zaregistrovaným klientům. Samozřejmě, že se tak děje, ale je to vždy až ten poslední krok, který agentura udělá. Důvodem je to, že se jedná a „náročný“ úkon. Pracovník agentury totiž musí aktivně hledat a volat lidem, kteří třeba už dávno mají jinou práci a tudíž nabídku odmítnou.A to je, vážení přátelé, strašná dřina. Je až děsivé, jak často lenost a nekompetence druhých lidí ovlivňují a směrují váš život.Takže,shrnu-li to, pokud přijdete do agentury ucházet se o nějaké místo a oni vám řeknou, že super, že si vás dají do databáze a budou pro vás hledat nějaký džob, hezky jim poděkujte a zapomeňte, protože šance, že o této agentuře ještě někdy uslyšíte je stejná, jako že najdete na ulici peněženku plnou peněz. Stane se, ale zřídka.

Agenturu Lismore jsem opustil s podobným příslibem, ale také s hlavičkovým lejstrem, na kterém stálo, že jsem registrován u této agentury a tato agentura pro mě hledá práci. Hurááá. Ještě téhož dne jsem zavolal to známé číslo, abych si domluvil interview. Vše probíhalo bez problémů. Milá úřednice se mě vyptala na řadu otázek. Jak se jmenuji. Kde bydlím. Kdy jsem dorazil do Velké Británie. Kolikrát jsem Velkou Británii navštívil před tím. A také, samozřejmě, kde pracuji. Na to jsem odpověděl, že nepracuji, ale, že aktivně hledám práci. Máte nějaký doklad o tom, že hledáte práci ? Ano, mám. Dopis od agentury. Výborně, to je v pořádku. Vaše interview bylo naplánováno na 23.srpna na této adrese. Detaily, včetně seznamu dokumentů, které si přinesete s sebou vám přijdou poštou. Děkujeme, na shledanou. 23.srpna bylo sice až za tři týdny, ale byl to krok dopředu. Už všichni víte, že 13.srpna jsem nastoupil jako balič do mixérového království. Během prvního týdne za mnou přišel Rob a řekl mi, že mi vystaví potvrzení o tom, že pro něj pracuji, abych si mohl vyřídit NIN a on si mě mohl řádně a bez komplikací zařadit do evidence zaměstnanců.Tenkrát jsem se dopustil své druhé velké chyby ve Velké Británii. řekl jsem mu, že už mám domluvené interview ohledně NIN a že jsem tam zaregistrován jako aktivně hledající práci a mám na tohle téma potvrzení od agentury a že se bojím tam přijít s jeho lejstrem, aby se to nějak nezkomplikovalo. Rob pokýval hlavou a řekl, že pokud by se vyskytly nějaké komplikace, tak mu mám dát vědět. Ráno 23.srpna s Eulálií jako s medvědem pro štěstí jsem se vypravil na JobCentre na Forest Road naproti Walthamstow College na dohodnuté NIN interview. Když na mě přišla řada, dostal jsem úředníka, kterého jsem si během čekání vytipoval jako pohodáře. Mýlil jsem se. Úředník mě s úsměvem přivítal, požádal mě o pas, doklady o adrese a doklad o zaměstnání. Vše jsem mu dal a řekl jsem mu, že doklad o zaměstnání nemám, ale mám doklad o tom, že aktivně hledám práci. Chvilku zíral do papíru od Lismore, a pak mi s úsměvem oznámil, že je mi ten papír na h…o. On to tedy takhle neřekl, ale význam jeho slov byl naprosto stejný. Začal jsem se bránit, že jsem to konzultoval s jeho kolegy na JobCentru a ti mi řekli, že je to naprosto v pořádku. Marně. To pako se rozhodlo, že dneska prostě budu já ten, kdo NIN nedostane a basta. Zeptal jsem se ho, jak tedy vypadá důkaz o tom, že aktivně hledám práci. On mi na to opáčil, že je to dopis od agentury, že dne toho a toho nastupuji do zaměstnání tam a tam a toto zaměstnání mi sehnala právě tato agentura. To mě vyprovokovalo k odpovědi, že toto není doklad o tom, že hledám zaměstnání, ale jedná se o doklad toho, že zaměstnáním již disponuji. Marnost nad marnost. Ten den jsem si krátkou sirku vytáhl já a měl jsem smůlu. Lenost a nekompetence druhých váš život tady ve Velké Británii komplikuje velmi, řekl bych více, než doma v čechách či na Slovensku. Úředník byl nekompromisní a jednoduše řečeno, po pěti minutách mě prostě vykopl. Tenkrát jsem se poprvé za dobu pobytu v Londýně příšerně rozzuřil a Eulálie měla dost velkou práci mě uklidnit. Má zuřivost mě dokonce vyprovokovala k razantnímu prohlášení: „Já se na to tady můžu v….t, jedu domů. Eulálie se jenom usmála a opáčila: „Ale nejedeš, klídek, broučku.“

Druhý den jsem Roba požádal o dopis potvrzující mé zaměstnání v Electric Shopping.com, zavolal jsem znovu na NIN linku a domluvil si interview, tentokrát na půlku září. Když jsem se tam dostavil, interview trvalo patnáct minut. Úředník, jiný, se mnou vyplnil několikastránkový formulář, já ho podepsal, on mi potřásl rukou, popřál hodně štěstí a bylo. Mé vysněné NIN přišlo na začátku října a v listopadu jsem dostal i plastikovou kartičku s mým jménem a mým National Insurance Number. Celý proces trval bezmála tři měsíce, ale je nutné objektivně podotknout, že to bylo zejména díky mé vlastní hlouposti. Tato zkušenost mě obohatila o několik ponaučení: Dávej si pozor na úředníky a všechno si několikrát ověř z několika nezávislých zdrojů, nikdy se neukvapuj, buď trpělivý a hlavně, nikdy neodmítej pomoc, která se ti sama nabízí. Dneska se tomu už jenom směji, ale tenkrát to byly šoky, že jsem vážně myslel, že mi to zlomí vaz. Nezlomilo, společně s Eulálií jsme to zvládli a další stupínek na cestě za lepším životem ve Velké Británii byl úspěšně překonán.