Horymír 12.kapitola - Byt

V pitevním protokolu ze dne 25.1.2006 se doslova píše: „...je nad veškerou pochybnost, že příčinou skonu uhynulé rostliny bylo dlouhodobé vystavení teplotám hluboko pod bodem mrazu.“ Což jasně dokazuje mou naprostou nevinu v případě uschlé kytky, která prokazatelně umrzla. Takže tímto veřejně žádám Eulálii, aby přestala dělat významné pohledy pokaždé, když mi podává sklenici vody nebo hrnek čaje. Za prvé je to neoprávněné a za druhé mě to trochu děsí. Ale to jen tak mimochodem…

Srpen už si smutně balil kufry a za dveřmi září obtěžkané zavazadly nervózně sledovalo své hodinky na zažloutlém zápěstí. Léto se stále odmítalo vzdát své vlády, dny byly příjemně teplé a noci už trochu studenější. Náš život se začínal zase pomalu usazovat do kolejí harmonického souzvuku a nových drobných rituálů, kterými jsme si zpestřovali společné večery a víkendy. Zjistili jsme, například, že zhruba patnácti- až dvacetiminutová procházka nás zavedla do divokého parku kousek za výjezdem z Walthamstow, kde jsme objevili obrovské shluky křoví obsypaných úžasně sladkými ostružinami. Objevovali jsme s Eulálií různá zákoutí, obdivovali různorodost a barevnost domků, rozdílnost sociální úrovně obyvatel jednotlivých ulic, která se dala snadno rozlišit podle stavu té konkrétní ulice a domů v ní postavených. Pravidelnou součástí našich víkendů se staly sobotní nákupy jídla do příštího pracovního týdne, kdy jsme objevili a do detailu prozkoumali pravidelný trh v centru Walthamstow, kde kromě hromad zbytečného haraburdí prodávají také neskutečně bohatý výběr běžného i exotického ovoce a nejrůznějších druhů zeleniny za ceny, které nám jednoduše vyrazily dech svou nízkou úrovní. Tady jsme pomalu začali chápat obrovskou výhodu Walthamstow jako tavícího kotle všech možných národností imigrantů z celého světa. Každá kultura si s sebou do nového domova přináší nejenom jiný vzhled, odlišné náboženství a zvyky, ale i vlastní a originální kuchyni, což v případě Walthamstow znamená obrovskou nabídku exotických pochoutek a díky ne zrovna přehnaně vysoké průměrné kupní síle obyvatel hlavně velmi rozumně finančně oceněných. Právě tady v novém domově se výrazně změnil i náš jídelníček. Obrovsky se v našem případě zvedla spotřeba ovoce a zeleniny, která se ještě umocnila v průběhu září, kdy jsme si s Eulálií pořídili výkonný juicer, díky němuž, už skoro rok a půl začínáme každé ráno skleničkou čerstvé ovocné šťávy. Nedávno jsme spočítali, že právě díky našemu juiceru jsme za rok 2005 spotřebovali skoro 2 metráky mrkve, téměř 4 metráky jablek a neuvěřitelné 2 metráky mandarinek a pomerančů. Když k tomu připočítáme hroznové víno, banány, passion fruit (pro které nemáme český název a tak mu pro jeho vzhled říkáme ošklivka), kokosové ořechy, liči, mango, broskve, hrušky, papáju, tamarind, pomelo, různé druhy melounů, jahody, borůvky, maliny, třešně, ostružiny a ještě pár dalších plodů, na které si teď nevzpomenu, vychází nám neuvěřitelné číslo: vážení čtenáři, za rok 2005 jsme s Eulálií zkonzumovali více než tunu ovoce a to nepočítám zeleninu v podobě rajčat, brambor, okurek, ředviček, zelí, paprik, salátů, cibule, česneku, našeho zamilovaného avokáda, atakdále, atakdále. Je to k nevíře, ale náš útěk z Prahy do Londýna pro mě osobně znamenal nejenom mentální proměnu v novou osobnost, ale i totální revoluci ve stravovacích návycích. Jak vidno, adoptovali jsme Walthamstow jako náš nový domov a život se opět začal plnit příjemnými věcmi.

Stejně tomu bylo i jednu sobotu okolo poledne na konci srpna, kdy jsme se rozhodli, že si uděláme výlet do Richmondu na jihozápadě Londýna a navštívíme světoznámé botanické zahrady v Kew, o kterých jsme hodně slyšeli od našich spolubydlících. A tak jsme vyrazili. Nasedli jsme na autobus číslo 212, jehož zastávka je kousek od Chaucer Road a vyrazili směrem ke stanici metra Walthamstow Central. Dvěstědvanáctka nejezdí obvyklou trasou Forest Road – Hoe Street – Walthamstow Central, ale zajíždí do části Walthamstow nazvané Church Hill, jedná se převážně o rezidentní čtvrť plnou council houseů, rodinných domků, několika škol a blázince. Jak jsme tak s Eulálií koukali z okna zahlédli jsme pár cedulí realitních kanceláří zaražených do země nebo přivázaných k plotům s nápisy: FOR SALE nebo TO LET. Oběma současně se nám v hlavě zrodil nápad a hned jsme se o něj podělili: pojďme vystoupit o stanici dřív a cestou na metro se zastavíme v několika realitkách, které na tomto úseku cesty byly jedna vedle druhé, a udělejme si malý průzkum trhu, jak by ten náš byt mohl vypadat. Už před tím jsme nakukovali do výloh a prohlíželi realitní časopisy, abychom si udělali představu o tom, jak to ve Walthamstow chodí s cenami za pronájem. Z této přípravy jsme měli celkem jasno, jaký byt bychom si asi představovali. Jednalo se nám o tzv. 1 bedroom flat za cca 120 liber týdně, plus výdaje za energie, zařízený. Pro vás, kteří se neorientujete v britské realitní terminologii, 1 bedroom znamená ekvivalent našeho 2+1 nebo 2+kk. Věděli jsme že nabídka v této konfiguraci a ceně existuje a tak jsme byli celkem optimističtí. Nuže vešli jsme do naší první realitní kanceláře ve Velké Británii.

Jmenovala se Churchill Estates a byla na rohu Church Hill a Hoe Street. Vpluli jsme dovnitř a přistoupili ke stolu, za kterým seděla mladá Angličanka (osoba ženského pohlaví, přitažlivá asi tak jako zrezavělý parní válec, ověšená čímsi, co z jejího pohledu určitě byl ultraslušivý model zvýrazňující její obrovský sex-appeal, na tváři excitovaný výraz člověka, kterého jeho práce ohromně baví a je nekonečně nadšený, že je v sobotu v práci, místo toho aby trávil sobotu počestným sprintem po výprodejích zbytečností). Když nás zaregistrovala, zadeklamovala: „How can I help you ?“ Ti, kteří nevládnete angličtinou, vězte, že v jejím případě správný překlad do češtiny zní: „Co otravujete ?“ Hledáme byt k pronájmu. Jaký je váš roční příjem ? 9000. Krátký pohled do listu papíru. Hm, tak s tímto příjmem si můžete dovolit platit 90 – 100 liber týdně za byt a takové my tady nemáme. Na shledanou. Ani nevím jak, ale najednou jsme se ocitli zpátky na ulici. Na to, že to byla naše první zkušenost s britskou realitkou, tak byla hodně drsná. Eulálie, jak je jejím dobrým zvykem, to celé vzala s humorem, popadla mě za ruku a odvláčela směrem k další kanceláři. Tam byla na dveřích cedule NO LETTINGS, žádné pronájmy, a tak jsme skončili v třetí, mimochodem jmenovala se Clark Hillyer, to kdyby to náhodou četl někdo, kdo v téhle kanceláři šéfuje a odpovídá za personál. Naivka Horymírek, že ? Vešli jsme dovnitř. Za stolem seděl samčí exemplář mladé Angličanky, tedy mladý Angličan (samec, nevkusná kravata, špatně uvázaný uzel, bílá košile o dvě čísla větší, nohy na stole, na tváři samolibý výraz, ego výrazně větší než intelekt, plný pocitu sebeuspokojení, jaký je úžasný borec, jo a málem bych zapomněl, vlasy učesané do kreace jménem „kde je, sakra, ten hřeben, no hlavně, že máme tu plechovku s gelem“). Opět se zeptal, jak nám může pomoci. Že tedy jako hledáme byt k pronájmu. Kolik si tak představujete nájem ? 130 týdně ? Takové byty nemáme ? Na shledanou. A tak to šlo pořád dokola. Poctivě jsme obešli všechny realitky v nejbližším okolí a výsledkem byla hromada odevzdaných telefonních čísel (schůzka typu: míváme takové byty, ale momentálně nemáme nic, nechte nám tu telefonní číslo, my vám zavoláme) a jedna prohlídka dvou bytů domluvená na 14.00.

Zašli jsme si s Eulálií do Pizza Hut na oběd a přesně v 14.00 jsme se dostavili do kanceláře, kde jsme měli domluvenou prohlídku těch dvou bytů. Byli jsme spolu s jinou mladou dvojící naloženi do černého Mini One a slečna z kanceláře nás odvezla k prvnímu bytu. Bylo to právě v části Church Hill, majitelem Pákistánec a byt byl neskutečně hnusná, téměř nezařízená špeluňka za dobrých 150 týdně. Děkujeme, nemáme zájem. Druhý byt byl nedaleko Chaucer Road. Vlastně to byl samostatný domek se zahradou, kuchyní, koupelnou, obývákem a ložnicí. Nádherný, vkusně zařízený, příjemný a za 170 týdně. Bohužel mimo naše možnosti. Zpátky v kanceláři nám nabídli slevu na 160 za týden, ale stejně to bylo moc. Škoda. Tenhle se nám opravdu líbil. Byly tři hodiny odpoledne a výsledkem našeho snažení za posledních několik hodin bylo nic. Měl jsem chuť to vzdát, ale Eulálie mě přesvědčila, abychom zkoušeli dál. A tak jsme vyrazili po Hoe Street směrem do Leytonstone a vešli do každé realitní kanceláře, na kterou jsme narazili. Výsledky byly celkem totožné. Buďto byty nebyly vůbec nebo občas bývaly, dejte nám telefonní číslo my se vám ozvem. Neskutečně frustrující a vyčerpávající zkušenost. Realitka, o níž jsme se dohodli, že bude pro dnešní den poslední, se jmenovala Abbey Move. Sympatický brýlatý mladý Angličan nás přivítal, a zeptal se, co si přejeme. Že byt za cca 130 týdně. No, měli bychom tady jeden, ale ten by vás určitě nezajímal, protože je daleko od metra. Ukázal mi ho na mapě. Byl na konci Forest Road u parku, kam jsme s Eulálií chodili na ostružiny. Chcete ho vidět ? Jasná páka, kámo ! Jiný mladý, tentokrát Jihoafričan, běloch, nás naložil do zánovní Vectry a vyrazili jsme směrem k bytu.

Když jsme vystoupili z auta uviděli jsme ošuntělý dvoupodlažní dům, plot z cihel, které kdysi dávno byly součástí nějaké pece, protože byly černé od kouře, a na zahradě skrz starý mulč prosvítaly plachty černé fólie. A z bytu v přízemí se linul neskutečný zápach. Hrůza a děs. Jak z dob Psa baskervilského, poznamenala později trefně Eulálie. Byt byl ve druhém, posledním patře pod střechou. Uvítala nás africká rodinka, která obývala byt a měla se v nejbližších dnech odstěhovat. Jakmile jsme do toho bytu vešli, dýchla na nás pohoda, jednotlivé místnosti jsme prolétli velmi zběžnými pohledy a věděli jsme bez domlouvání, že tohle je ono. Byt byl čistý, příjemně zařízený, vymalovaný jasnými barvami a plný pozitivní energie a pohody. Bylo rozhodnuto. „Berem“, řekl jsem Jihoafričanovi z kanceláře. Cestou zpátky jsme se zastavili v Chaucer Road, abychom si vzali poslední zbytek rezervy, kterou jsme si schraňovali právě pro účely nájmu bytu, abychom mohli zaplatit 200 liber zálohu na náš vybraný byt. Zpátky v kanceláři přišla na řadu matematika. Byt byl za 135 týdně, tedy 585 za měsíc, k tomu depozit ve výši jednoho měsíčního nájmu, plus provizi realitní kanceláři a administrativní poplatek. Celá ta legrace za dobrých 1400 liber splatných během příštích deseti dnů. Uff. Podepsali jsme smlouvu o smlouvě budoucí a vydali se zpět k domovu s hlavou plnou euforického nadšení z nového bytu a také plnou starostí, kde asi tak schrastíme těch 1200 liber, které zbývalo ještě doplatit.

Doma nás přivítali spolubydlící a začali se zvědavě vyptávat, jaké byly Kew Gardens. S úsměvem jsme jim odpovídali, že jsme do Kew nakonec nedojeli, ale za to jsme si dneska pronajali byt. Všichni nám gratulovali a přáli, ať se nám v novém bytě líbí. Před námi bylo třetí letošní stěhování, vlastně čtvrté když budeme počítač odvoz Euláliíných věcí z Prahy do Jeseníku a mých věcí do mamčina bytu v Praze. Další pomyslná příčka na cestě vzhůru ve Velké Británii byla překonána a opět jsme měli pocit, že všechno jede tak, jak jsme si naplánovali. Teď už nám nezbývalo než přemýšlet, kdo to všechno zaplatí. Ale dopadlo to dobře. Už v našem bytečku bydlíme více než rok a půl a vůbec se nám odtud nechce. A kdokoli nás přijde navštívit, vždycky obdivuje, naši oázu klidu a pohodu, ve kterou jsme si proměnili náš úkryt v ošuntělém domě na horním konci Forest Road, Walthamstow, Londýn, Velká Británie.