Horymír 13.kapitola - Stěhování

Podpisem smlouvy o smlouvě budoucí jsme se s Eulálií po hlavě vrhli do nového dobrodružství. Nejenom, že nad námi znenadání visel závazek zaplatit závratnou sumu 1.200 liber do deseti dnů, ale také na nás čekala nová realita bydlení ve vlastním bytě, bez ochranného polštáře agentury, která se o všechno postarala. Důkazem toho, že nás čekají zajímavé časy, bylo hned další pondělí po našem vyhledávacím víkendu, kdy mi v práci zazvonil mobil. Byl to onen ušatý Jihoafričan z realitky. Že prý mluvil s landlady, která je neobyčejně šťastná, že jsme si vybrali právě její byt a už se nemůže dočkat, až se nastěhujeme, ale že by ráda viděla mé potvrzení o zaměstnání, výpis z účtu a nějaký důkaz o tom, že Eulálie pobírá pravidelný důchod. Řekl jsem, že to není problém a domluvili jsme se, že veškeré doklady přinesu v sobotu 4.9. na schůzku do realitní kanceláře, kdy jsme se měli sejít s landlady, podepsat nájemní smlouvy a zaplatit všechny zbylé poplatky. Ten den to bylo přesně osm dnů od chvíle, kdy mi v HSBC otevřeli účet, takže jsem samozřejmě žádným výpisem z účtu nedisponoval, ale v bance jsem zjistil, že není problém si, ze zařízení podobném bankomatu, kdykoli nechat vytisknout aktuální výpis z účtu, takže to žádný problém nebyl. Skutečnost, že jsme měli v té chvíli na účtu 380,07 liber, což byla moje výplata za srpen, vůbec první, kterou jsem ve Velké Británii dostal, nás ani v nejmenším neznepokojovala. Potvrzení o zaměstnání jsem od Roba měl už to, které jsem použil při NIN interview a Eulálie si s sebou do Londýna, čistě pro jistotu, důchodový výměr od sociálky prozíravě přivezla. To že byl v češtině, byl jen drobný detail. Teď už jenom zbývalo sehnat dalších 800 liber na zbytek poplatků.

Nedalo se nic dělat, ale znásilnili jsme Euláliinu kreditku k účtu v Čechách, který jsme si sice před odjezdem totálně vyrabovali, ale přesto tam nějaké peníze v srpnu natekly, no a taky jsme udělali trochu dírku i do mých kreditek, které už tak byly dost zatížené výběry hotovosti před odjezdem do Londýna. Nakonec jsme ty peníze s odřenýma ušima dohromady dali. Bylo to na doraz, ale na doraz, byla definice našeho životního stylu pro mnoho příštích měsíců. Pravda je taková, že jsem se z dluhů, které jsem si nadělal, abychom vůbec mohli přesídlit do Velké Británie a přestěhovat se do nového bytu, dostal až po roce pobytu v Londýně, ale to už je jiná pohádka a určitě vám ji budu vyprávět až někdy jindy. Naše touha po vlastním samostatném bydlení byla silnější, než všechny varovné signály a našeptávání zdravého rozumu. Nakonec jsme to všechno zvládli a teď už je nám hej, ale když se někdy ohlédnu, mrazí mě trošku za krkem a obdivuji Eulálii, že do toho se mnou tenkrát šla. Je pravda, že bez její podpory bych to nikdy nezvládl. Pracovní týden utekl jako voda a přišla sobota, kdy jsme se plni očekávání vypravili na schůzku s naší budoucí landlady.

A tak se to stalo, seděli jsme tam všichni u jednoho stolu. Eulálie, já, Jihoafričan, landlady a její sestra. Obě to byly mladé černošky a přesto, že byly sestry, vypadaly každá úplně jinak. Jak Laurel a Hardy. Landlady byla drobná štíhlá, potichu mluvící s vyplašeným výrazem ve tváři, sestra pro změnu velká, tlustá a uřvaná. Po úvodních zdvořilostech a konverzaci o počasí jsme se pustili do byznysu. Landlady znovu zopakovala, jak je strašně hepy, že se chceme nastěhovat do jejího bytu, ale že si přesto není trochu jistá tím, jestli jsme schopni to finančně zvládnout, protože ten byt není jenom o nájmu, ale nesmíme zapomenout na council tax, vodu, elektřinu a plyn a naše příjmy jsou přeci jenom trochu nízké. A to byla chvíle, kdy se dostal ke slovu přírodní jev, kterému říkám Horymírův nukleární šarm. Je to trik, kterému jsem se naučil v jednom ze svých prvních zaměstnání od člověka, který byl v té době velmi slavný a úspěšný podnikatel. To, že je na něj dnes vydán mezinárodní zatykač a možná už sedí ve vězení, je vedlejší. Pravda je taková, že tenhle trik mně pomáhal skoro devět let vyšplhat se hodně vysoko na kariérním žebříčku a přesvědčit velmi inteligentní lidi, že moje schopnosti a kapacity jsou mnohem větší, než jaká byla syrová realita. A tak jsem na landlady vybalil ságu o tom, jak jsme s Eulálií přišli do Londýna hledat nový život, jak jsme teprve na začátku a jak nás čeká strmá cesta vzhůru. Lál jsem na nepřízeň osudu, odlišné prostředí a nové podmínky. Vyzdvihl jsem, zkušenosti, odvahu, vzdělání a obrovský růstový potenciál. Landlady opáčila, že je to všechno skvělé, ale že by přesto ráda viděla výpis z účtu a nějaký důkaz o výši Euláliina důchodu. A tak jsem jí předložil provizorní výpis s vysvětlením, proč nedisponuji normálním výpisem. Samozřejmě, že byl pořízen před tím, než jsem z účtu vybral všechny peníze, které teď ležely přede mnou na stole. Druhé lejstro byl Euláliin důchodový výměr. Landlady do něj nakoukla a pak mě požádala, abych jí ho přeložil. Ochotně jsem jí s prstem na jednotlivých řádcích odrecitoval všechny byrokratické fráze a když jsme došli k částce důchodu, která byla samozřejmě v korunách, použil jsem kurz 1 ku 20 pro měnovou konverzi částky. Podvůdek zabral a landlady se zdála být trochu uspokojena.

Na řadu přišlo čtení nájemní smlouvy, která byla pekelně tlustá, ale přesto jsem si dal čas a přečetl ji celou. Byl jsem zvyklý z minula na smlouvy v angličtině a právní hantýrka mě moc nezaskočila, když jsem něčemu nerozuměl, požádal jsem Jihoafričana, aby mě formulaci vysvětlil. Smlouva byla z mého pohledu v pořádku, i to co bylo drobným písmem. Smluvními stranami jsme byli Eulálie a já na straně jedné a landlady a její sestra na straně druhé, což bylo fajn, protože odpadávala agentura, která by všechno zdržovala. A byl konec. Nájem začínal v pátek 10.9., kdy se landlady a Eulálie domluvily, že se sejdou v bytě, spáchají inventarizaci, podepíší předávací protokol a předají si klíče. Také jsme landlady požádali o možnost jít se ještě během týdne do bytu podívat, abychom si udělali obrázek o tom, co si budeme muset ještě pořídit a čeho jsme si nevšimli během zběžné prohlídky, když jsme si byt vybírali. Souhlasila bez nějakých extrémních výhrad. A bylo po všem, všichni se uvolnili, podali jsme si ruce a rozešli se po svých záležitostech. Všiml jsem si, že i přes usměvavou fasádu bylo na landlady vidět, že si pořád není jistá, jestli udělala dobře, že si do svého drahocenného bytu nastěhovala páreček imigrantů z Východu. O osm měsíců později stála v našem/jejím obýváku, oči navrch hlavy a pusu dokořán, točila se kolem dokola a zmohla se pouze na to: „Horymíre, řekni, prosím, Eulálii, že jí hrozně děkuju, jak se stará o můj byt.“ A tak to bylo definitivní. Stěhování jsme si naplánovali na na pátek desátého. Do Velké Británie jsme přiletěli se dvěma velkými kufry, jedním malým kufrem a jedním batohem. Během měsíce pobytu se nějakým divným způsobem stalo, že se nám naše věci už do původních zavazadel nevešly. Zvláštní, co jsme stihli během měsíce nashromáždit.

Nechtělo se mi v sobotu vláčet to všechno autobusem a pěšky, a tak jsem přemýšlel, jak to maximálně zjednodušit. Řešením se zdálo být auto. Ale kde vzít a nekrást. Nakonec mi pomohl Mr. Levy. Během týdne jsem ho požádal, jestli bych si mohl půjčit malou dodávkovou Toyotu, která se používala pro lokální rozvozy zboží. Mr. Levy neřekl ano okamžitě, ale že prý mi dá během týdne vědět. V pátek za mnou přišel do balírny a řekl mi, že mi Toyotu půjčí. Srdečně jsem poděkoval, po šichtě vytáhl z batohu mapu a nastudoval jsem si cestu autem z Wood Greenu do Walthamstow. Nic složitého, stačilo najet na A406, North Circular a na správném sjezdu s ní sjet. Byla to má řidičská premiéra v Londýně, ale nedělala mi nejmenší potíže. Do Chaucer Road jsem dorazil už za tmy. Zaparkoval jsem před domem a vyběhl do patra za Eulálií. Během dne pobalila všechny věci, dohodla se s agenturou na předání klíčů a vyzvedla klíče od landlady. Eulálie už byla nachystaná, a tak jsme všechno začali nakládat do dodávky. Kufry, igelitky, krabice. Nebylo toho moc, ale ani toho nebylo málo. Naši spolubydlící se zrovna chystali do krčmy na koncert, takže postávali před domem a čekali, až se všichni vypraví. Někteří nám přáli hodně štěstí a ať se nám v novém bytě líbí, někteří tiše záviděli a někteří jen tak stáli a koukali. Když bylo všechno naložené, vyrazili jsme směrem k novém domovu. Nebylo to daleko, cesta netrvala ani deset minut. Zaparkoval jsem před domem a opět jsme všechno vynosili nahoru do druhého patra, do našeho nového hnízdečka. Nechali jsme všechno, tak jak bylo v taškách, kufrech a krabicích a jenom jsme seděli v obýváku na gauči, drželi se za ruku a užívali jsem si pocitu štěstí a pohody. Pak Eulálie vybalila základní věci, ukuchtila něco k snědku a šli jsme spát. Ještě jsme neměli polštáře a peřiny, protože toto vybavení nebylo součásti bytu a my jsme si je nemohli koupit předem, protože jsme na ně neměli peníze, které jsme získali, až když Eulálii v pátek agentura vrátila depozit za bydlení v housesharu. Spali jsme jen tak, přikrytí povlečením, pod hlavou zmuchlaných pár kousků oblečení a byli jsme šťastní, jak dvě malé spokojené blechy. Říká se, že co se vám zdá první noc na novém místě se splní. Co se mi zdálo už si nepamatuji a ani Eulálie už si nedokáže vybavit, o čem byly její sny tu první noc z pátku na sobotu.

V sobotu ráno jsme vyrazili do města nakoupit dva polštáře a dvě peřiny. Zaparkoval jsem samozřejmě na dvojité žluté čáře a než jsem se vrátil, tak jsem vyfasoval pokutu, ale o tom už je život. Tenkrát jsem zuřil, dneska se už jenom směju. Sobota a neděle byly ve znamení úklidu a zabydlování se. Trochu jsme přestěhovali nábytek a tím zlehka změnili konfiguraci celého prostoru, takže se nám zdálo, že v bytě bylo o něco víc místa. Začínali jsme si zvykat. Úkolem pro další den bylo přihlásit se k placení vody, plynu a elektřiny a také se seznámit s úplně novým pojmem – council tax. Nechutně mastná částka, kterou každý měsíc platíte městu, kde bydlíte, za to, že vám svítí pouliční lampy, odváží odpadky, rozdávají pokuty za parkování a někteří bydlí velmi lacino v tzv. council housech a samozřejmě za spoustu dalších služeb, které vám vaše obec poskytuje. Naplánovali jsme i výměnu českých řidičáků za britské, akci kterou jsem schválně pozdržel až do doby, než se přestěhujeme do vlastního, abychom na britských řidičácích měli už definitivní adresu. Ostatně sama výměna je story, která stojí za odvyprávění, ale to taky až někdy jindy. Hektický víkend se chýlil ke konci a s ním i naše osamělá idylka, protože za dveřmi už bylo pondělí. Den, kdy se k nám nastěhovala Kora.