Horymír 14.kapitola - Kora

Kdo je to Kora ? Kora je Euláliina neteř, dcera Euláliina bratra Miroslava. V září 2004, když se k nám nastěhovala, byla čerstvě po maturitě na jezdecké škole a v občance sladkých devatenáct let. Dneska je z ní rozumná dospělá baba, která začíná mít jasno v prioritách a je schopná rozpoznat, co je důležité a co je jenom balast. Trvalo to rok a půl a musela dostat od Londýna a života především pořádnou kopu facek, aby se dostala tam, kde je teď. Ale tenkrát na podzim to bylo naivní rozmazlené zvířátko, které bylo zvyklé proplouvat dosavadním bezstarostným životem v loďce, kde veslovat musel vždy někdo jiný. Její táta, Miroslav, byl v té době s Kořiným starším bratrem, také Miroslavem, již více než dva roky ve Spojených státech a pomalu se připravovali na návrat do Evropy, syn do Prahy a táta do Velké Británie, přesněji do Stockportu, kde už pět let žila další Miroslavova dcera, Jitka, která se tam provdala za Angličana Roberta. Kora byla po maturitě a za sebou měla několik měsíců poflakování se po pražských hospodách a klubech. Její transfer do Londýna byl společný nápad otce a matky a měl Koru zaměstnat pro nejbližší budoucnost. Jezdectví a péče o koně, které vystudovala, ji už netáhlo ani trochu a rozhlížela se po nějaké vysoké škole, která by jí posunula zase trochu někam jinam. Pobyt v Londýně spojený s procvičením angličtiny a získáním trochy zkušeností, jak to chodí v samostatném životě, byl nápad, který se setkal s všeobecným souhlasem na všech stranách. My s Eulálií, kteří jsme v tu dobu čerstvě přesídlili do Londýna jsme byli požádáni, abychom se Kory ujali a pomohli jí se startem do samostatného života. Plán byl, že Kora by u nás do začátku bydlela, než by si našla něco vlastního a mohla se osamostatnit. A tak jednoho zářijového dne, kdy se Kora opět už poněkolikáté za poslední měsíce zuřivě pohádala se svou matkou, matka nelenila, šla a zakoupila Koře expresní letenku do Londýna v nejbližším možném termínu. Tak byla Kora deportována do Velké Británie.

Přistála v pondělí v dopoledních hodinách na Stanstedu, nasedla na Stansted Express a dorazila na Tottenham Hale, kde ji vyzvedla Eulálie, pomohla jí koupit travelcard a doprovodila do našeho málem ještě nezabydleného bytu ve Walthamstow. Byli jsme v té době uprostřed procesu vyřizování našich vlastních dokladů, takže jsme Koře pomohli vyřídit to, co už jsme měli a poradili jí s tím, co vyřídit ještě musela. Hlavním úkolem pro Koru bylo najít si školu, kde by mohla vybrušovat svou angličtinu. Volba padla na známou Callan School na Oxford Street. Hned druhý den, v úterý se tam s Eulálií vypravily a výsledkem byl Kořin zápis do kurzu pro středně pokročilé. Nemalou sumu, kterou tahle škola stojí, vyřešilo číslo tátovy kreditky. Samozřejmě s Miroslavovým souhlasem. Dalším úkolem bylo najít práci, která by umožnila Koře studium a zároveň vydělat si nějaké peníze. Je fér zveřejnit, že u nás Kora nebydlela zadarmo a dohoda zněla, že bude přispívat na nájem. Suma to byla férová, ale ne zrovna nízká. Peníze z domova ji stačily tak maximálně na měsíc pobytu a pak by byla celkem v potížích. Nikdo jsme neměli v úmyslu sponzorovat její zdejší pobyt, takže to bylo zcela na ní.

Job Centre bylo tedy, logicky, další místo, které Kora s Eulálií společně navštívily. Vzhledem ke Kořině kvalifikaci a zkušenostem jsem neočekával nejmenší problémy s nalezením práce pro ni, protože kde jinde se mohla Kora uplatnit jednodušeji, než v zemi, kde kůň má větší hodnotu než člověk a jezdectví má jednu z nejstarších tradic v Evropě. Problém byl v tom, že Kora si s sebou do Londýna přivezla živočišnou averzi vůči koním a možnost práce na koňské farmě nebo v jezdecké škole absolutně nepřicházela v úvahu. No, takže jí moc dalších možností nezbývalo. Au-pair nebo live-in nanny taky nebylo to pravé ořechové, a tak se Kora a Eulálie z první výpravy do Job Centra vrátily bohatší o několik telefonních čísel nabízejících volná místa uklízeček, prodavaček a snad jedno místo u pásu ve fabrice. Kořiným úkolem bylo, si tato místa obvolat a domluvit si interview. Dny se rozběhly závratným tempem, jak už to bývá, když potřebujete rychle sehnat práci a zrovna jako na potvoru nemůžete o nic zavadit a Kora pořád neměla, kam by se vrtla. Zpočátku jsme si s Eulálií mysleli, že to je jenom prostě smůla, ale s tím, jak běžely dny, jsme vypozorovali jednu důležitou věc. Kora se do žádné práce nehnala. Zvykla si flámovat celé noci, spát celé dopoledne a tohoto pohodlného režimu se odmítala vzdát i tady v Londýně. Já jsem nebyl přímým účastníkem drobných nedorozumění mezi Eulálií a Korou, které pramenily z Euláliina pozorování skutečnosti, že Kora si prostě přijela do Londýna užívat a očekávala, že ostatní, hlavně taťka, se o její potřeby postarají. Jasným potvrzením této skutečnosti byla asi největší diskuse, kterou spolu teta a neteř měly jako logické vyústění jednoho ne zrovna jednoduchého dne. Elsa dala Eulálii typ, že jedna malá cukrárna na Hoe Street má ve výloze ceduli, že shání prodavačku a servírku v jedné osobě. Tak Eulálie popadla Koru za ruku a odvláčela ji před onu inkriminovanou výlohu. Bohužel, žádná cedule tam nevisela, ale Eulálie přesto začala tlačit na Koru, aby do cukrárny zašla a zeptala se jestli někoho nesháněli, protože se také mohlo stát, že nestály před tou správnou cukrárnou a že ta inkriminovaná mohla být někde úplně jinde. Tehdy začala Kora trojčit, že ne, že dovnitř nepůjde, že neví, jak se má zeptat, že neumí anglicky atakdále. Nebyl jsem u toho a znám to jen z Euláliina vyprávění, protože Kora se mi se svou verzí celé scény nikdy nepochlubila. Ale z toho, co jsem pochopil z pozdějších komentářů od obou žen, to dopadlo tak, že Eulálie se rozzuřila, vtrhla do cukrárny místo Kory a svou lámanou němčino-angličtinou se personálu za pultem zeptala, jestli náhodou neměli ve výloze ceduli, že hledají servírku. Díky tomu se s Korou dozvěděli, že stáli před špatnou výlohou a ta správná cukrárna byla o kus dál. Koře došlo, že blbne, vzala tetu kolem ramen, omluvila se za to trojčení a poslušně vstoupila do té správné cukrárny a zeptala se na místo. Majitel ji položil několik otázek týkajících se ani ne tak její kvalifikace, jako spíš toho, kolik je jí let, jestli tady má přátele a jestli má partnera. Typický nadržený orientálec, který měl strach, aby nedostal na budku od nějakého bodrého Slovana, kterému by se nelíbilo, jak se chová k jeho holce. Asi už nějakou zkušenost udělal, a tak byl opatrný. Výsledkem celého interview byla známá fráze typu: Dejte nám telefonní číslo, my vám zavoláme. Nezavolali, ale v tomto případě žádná škoda.

Celý incident měl dohru doma, kdy nespokojená Eulálie takticky rozpovídala Koru a ta se pod Euláliiným vedením rozsypala a vyklopila ze sebe vše o svých představách, jak přijela do Londýna studovat, jak je pořád přece jenom ještě dítě a nechce odpovědnost a chce si pořád ještě užívat. Emoce se vybouřily a nebe se rozjasnilo. Teta a neteř si to všechno vyříkaly a začaly přemýšlet kudy z toho ven. Já jsem nebyl přímým účastníkem všech těchto událostí, protože jsem ráno odešel do práce a večer se vrátil. Všechny události se ke mně donesly pouze díky Euláliinu vyprávění a mnohem později některé věci vyklopila i Kora. Jednu osobní zkušenost však mám. Kora o ní až do teď neví, takže až si tohle přečte, jako že si to určitě přečte, asi se pousměje, tak jak to ona umí moc dobře. Jednou večer, když jsme po večeři seděli u stolu a vykládali, dal jsem Koře jeden výjezd z Job Centra s nějakou prací ve fabrice. Kora si jej vzala, lehla si na gauč a pročítala ho. Když si myslela, že ji nikdo nevidí, obrátila oči v sloup a položila si ten papír na hlavu v gestu „čirého zoufalství“. Tehdy jsem pochopil, co mi Eulálie už delší dobu vysvětlovala. Bylo toho už opravdu dost. Peníze Koře docházely a táta jí dal jednoznačně najevo, že žádné další už nebudou. Eulálie dokonce prohlásila, že i kdyby táta chtěl Koru tímhle způsobem podporovat, postavila by se silně proti. Eulálie cítila, že pokud máme Koře pomoci dospět a zbavit se oné nepříjemné klackovitosti a nezodpovědného přístupu k životu, najít v ní a pomoci rozvinout to dobré, co jsme všichni cítili, že Kora v sobě bezpochyby má, právě teď byla poslední příležitost to udělat. Byl to ten pravý čas a to nejlepší místo. Kora stála na rozcestí – buď jet domů po dvou měsících nebo vzít to jediné, co bylo k dispozici, ale ona to stále odmítala. A tak jednoho rána s Eulálií dorazily do jedné agentury ve Wood Greenu, která se specializovala na au-pair a live-in nannies pro londýnské rodiny a kterou jim doporučila jedna naše známá z bývalého housesharu.

V agentuře pracovala Slovenka, takže domluva nebyl žádný problém a později dokonce sehnali práci i pro Eulálii, sice jen na dva týdny, ale byla to práce a jedna z dalších kapitol bude o Euláliiných zážitcích s Mrs. Paro. Každopádně poslali Koru do několika rodin a v polovině října se Kora stěhovala do jihovýchodního Londýna do rodiny rozvedené černošky, zdravotní sestry, s malou holčičkou a pubertálním synem. Měla kde bydlet, mohla studovat a i si vydělala nějakou tu libru navíc. Zažila toho tam víc než dost, ale aspoň dostala ochutnat trochu toho pravého života bez ochranných polštářů rodičovských peněz. Zkušenost nelehká, ale obrovsky jí prospěla a když nás během podzimu Kora několikrát přišla navštívit, bylo příjemné pozorovat, jak se mění a pomalu, pomaličku dostává rozum. Prosinec Koře přinesl vysvobození v podobě návratu domů na Vánoce. Když se po Novém roce vracela zpátky do Londýna, už měla domluvené bydlení v housesharu, který si sehnala přes kamarády, které si stačila během podzimu najít, nastoupila do práce v jedné restauraci McDonald´s na Hampstedu, pak si k tomu přibrala práci v obchodě naproti oné restauraci a jednu dobu pracovala krátce také ještě po nocích v jednom baru. Z extrému do extrému, tak typické pro naši Koru, ale je pravda, že nám všem dělá radost.

Je jasným důkazem toho, že výlet do velkého světa může být užitečný. Kora se nám před očima proměnila z děcka v krásnou ženskou. A ta pubertální frackovitost, která zakrývala tu pravou pozitivní a aktivní Kořinu osobnost, se díky vysokým nárokům, které na vás klade pobyt v Babylónu, kterým Londýn bezpochyby je, vytratila do ztracena. Kora je naše sluníčko a držíme jí palce. Zvládla nelehký úkol a vyšla z tohoto souboje jako jednoznačný vítěz. Je o rok starší, o pět let zkušenější a o deset let dospělejší. Má teď velkou šanci rozhodnout se, co vlastně v životě chce dokázat a kam se chce vydat dál. Dokázala všem, kteří ji nevěřili, že se umí poprat s problémy a že ví, co chce a jak toho docílit. Nevíme, jak to s ní nakonec dopadne, ale už se o ní nebojíme, protože Kora nám všem dokázala, že v tom září a říjnu 2004 jsme se v ní přeci jenom trochu zmýlili. A jsme moc rádi, že jsme se zmýlili.