Horymír 15.kapitola - intermezzo

Včera jsme tady u nás s Eulálií ve velmi úzkém kruhu nejbližší rodiny oslavovali naše společné narozeniny, které máme v rozmezí čtyř dnů. Dostali jsme spoustu nádherných dárků, pojedli jsme spoustu dobrého jídla a vypili několik lahví dobrého červeného vína. Smutné je, že už je to za námi a náš další mejdan bude zase až za rok. Veselé je to, že hosté odešli a spousta dobrého jídla ještě zbyla pouze pro nás dva. Bylo to příjemné odpoledne a ještě příjemnější večer. Probírali jsme spoustu věcí, zdrbali úplně každého a taky jsme se dotkli trochu Horymírových příběhů na Pohybech. Pokud vás někdy zajímalo, jak vlastně Horymír vzniká, tak teď čtěte pozorně. Sice to není žádná senzace a bulváru to asi neprodáte, ale možná to bude někoho zajímat. Jak už jsem napsal v první kapitole, všechny události popsané v jednotlivých kapitolách jsou pravdivé a skutečně se odehrály, tak, jak jsou popsány. Mým nejdůležitějším úkolem je rozhodnout, v jakém sledu a v jakých souvislostech budou zveřejněny. Horymíra píšu vždycky v neděli dopoledne, ale celý předchozí pracovní týden si v hlavě dávám dohromady téma a kostru celé kapitoly a strukturu samotného příběhu. Když v neděli zasednu k počítači, přečtu si předchozí kapitolu, zhluboka se nadechnu a napíšu první větu. Ta první věta je vždycky nejtěžší a nejdůležitější. Je to vlastně taková symbolická závlačka, kterou vytáhnete z pojistky granátu, pak napočítáte do pěti a granát hodíte co nejdál směrem od sebe, pak zalehnete a čekáte, co se bude dít dál. Alespoň tak mě to učili na vojně. Ne psát Horymíra, házet granáty. Jakmile se rozepíšu, pak už zhruba dvě hodiny není v našem bytě slyšet nic jiného, než bušení klávesnice a opatrné kroky Eulálie, která se snaží pohybovat a pracovat jako myška. Nebo jako teď mi před pusu strčila dlaň plnou vyloupaných vlašských ořechů, abych nepadl vysílením po prvním odstavci.

A právě když přišla včera řeč na Horymíra, tak jsem se musel přiznat k hrozné věci. Celý tento týden jsem na Horymíra ani nepomyslel a vůbec nemám šajna, o čem bych měl v neděli psát. Ale od čeho jsou přátelé, když ne proto, aby vám pomohli, když máte potíž. A tak Elsa přišla se spásným nápadem. Povídá: „V několika kapitolách jsi nakousl příběh, ale nedokončil, jenom jsi napsal, že o tom budeš vykládat později. A skutek utek´.“ Ona to sice Elsa řekla slovensky a trošku jinak, ale takhle nějak to znělo. A tak tahle 15.kapitola bude tedy jakýmsi symbolickým nadechnutím před vykročením k dalším patnácti kapitolám, které leží před námi. David se mě tuhle zeptal, kolik kapitol Horymíra plánuji. Řekl jsem mu že 52. A myslím to vážně. Jenže pokud to půjde takhle dál, myslím jako, že jsem na popis událostí ze dvou měsíců našeho pobytu v Londýně potřeboval 14 kapitol, tak to vypadá, že se můžete těšit na mnohem víc, než těch předpokládaných dvaapadesát. Ale zpátky k tématu. V jedné z předchozích kapitol jsem vám slíbil vyprávět o tom, jak se Eulálie vypravila do Wimbledonu vyřídit výměnu našich českých řidičáků, za anglické. Proces triviální, leč nebyl by to Homo sapiens idioticus, což je latinské označení zcela unikátního poddruhu člověka rozumného, který se, bohužel dost hojně, vyskytuje na některých vybraných úřadech Jejího Veličenstva.

Bylo to jednoho slunného dne v týdnu, který následoval po podpisu nájemní smlouvy na náš nový byt a předcházel sobotnímu stěhování. Dnes už nevím přesně jestli to bylo úterý nebo pondělí, ale asi to byla středa. Eulálie se vypravila na poštu a u přepážky vyzvedla formulář D1, který slouží jako podpůrný dokument při procesu výměny národního řidičského průkazu země Evropské unie za řidičský průkaz Velké Británie. Nedělá se to proto, že by váš český či slovenský řidičák ve Velké Británii neplatil, naopak, má stejnou hodnotu jako britský, ale vlastnictví britského řidičáku vás obohacuje o velmi důležitý doklad, který se jmenuje „proof of address“, neboli doklad o adrese. Ono totiž, na rozdíl od našich dokladů, je na něm uvedena adresa vašeho pobytu ve Velké Británii a vzhledem k tomu, že řidičák může být zároveň i tzv. „proof of identity“, dokladem totožnosti, neboť je na něm i vaše fotografie, jméno a datum narození, dělá to z tohoto kusu plastu, velmi mocný nástroj, který se jednoznačně vyplatí mít. Spolu s formulářem D1 si domů donesete i nadepsanou obálku a brožurku s detailním návodem, jak formulář vyměnit a jak s ním po té naložit.

Samotné vyplnění není vůbec žádný problém, zodpovíte pár jednoduchých otázek, jako třeba jaké orgány chcete darovat k transplantaci v případě vaší náhlé smrti, přiložíte fotografii, svůj pas nebo občanský průkaz a svůj národní řidičský průkaz. To vše vložíte do obálky a nyní máte dvě možnosti, buď pošlete na adresu, kterou najdete v brožuře s návodem nebo to celé osobně odnesete na jinou adresu, kterou najdete v té samé brožuře. Rozhodli jsme se v rámci akcelerace celého procesu o osobní doručení dokladů, a to do Wimbledonu, kde sídlí londýnská pobočka DVLA, úřadu, který má tuto administrativu na starosti. S mapou londýnského metra a mapou Londýna jsme naplánovali trasu a Eulálie druhý den ráno vyrazila za dobrodružstvím. Do sídla DVLA a k příslušné přepážce dorazila bez nejmenších komplikací, předala příslušnému úředníkovi všechny papíry a on se pustil do práce. Nejprve se ujal zpracování Euláliina formuláře, vše proběhlo hladce, vše bylo řádně oštemplováno a zaplacen poplatek. A pak přišel na řadu můj formulář. A nastaly potíže, zmíněný úředník byl zcela určitě pronikavě inteligentní a říci, že to byl černoch by bylo rasistické, tak to nebudeme uvádět. Důsledkem jeho pronikavé inteligence bylo dramatické prohlášení, že svůj formulář jsem povinen přinést osobně, protože aby mohl úspěšně realizovat celý proces výměny dokladů, musí mě vidět osobně. Zmatená Eulálie zcela úplně nerozuměla, jeho litaniím, a tak vzala mobil a vytočila mé číslo do práce. Když jsem se ozval, prostě mě úředníkovi předala a úředník se pustil do vysvětlování, proč mi jako že nemůže mé doklady vyřídit v mé nepřítomnosti. Když jsem mu suše oznámil, že v brožuře se doslova píše, že postup, který jsme zvolili my, je naprosto správný a dokonce i vyzkoušený několika našimi známými, odpověď byla stejná. Musím vás vidět, abych vám mohl řidičák vyměnit. Když jsem se ho zeptal, jak se to dělá, když to celé řeším korespondenčně, kdy doklady posílám a vůbec nikam nechodím, odpověď zněla: Musím vás vidět, abych vám mohl řidičák vyměnit. Fenomenální, skvělá, brilantní, jedinečná, úžasná a oslepující demonstrace toho, že pokud chcete pracovat na důležitém britském úřadě, můžete být úplně totální debil, stačí když máte britský pas, NIN a mluvíte anglicky.

Nedalo se s ním hnout. A tak Eulálie smutně sbalila mé papíry a vydala se směrem k domovu. Vrtalo mi to hlavou a po pár okamžicích jsem vytočil Euláliino číslo. Chytil jsem ji na schodech před úřadem, na cestě na metro. Představa toho, že si budu muset vzít v práci volno, které mi nikdo nezaplatí, kupovat si travelku na metro kamsi do horoucích pekel v situaci, kdy počítáme každou penny, mě silně iritovala. Navrhl jsem tedy Eulálii, ať to zkusí znovu u jiného úředníka. Eulálie souhlasila, udělala čelem vzad a ten den podruhé vstoupila do sídla DVLA. Usedla na židli v čekárně a doufala, že tentokrát dostane úředníka, který nebude vypatlaný, jak stará zubní pasta. Jak tam tak čekala, schovávala se za papíry, které držela před obličejem, aby ji náhodou nepoznal ten první úředník a nedělal problémy. Celou dobu si usilovně přivolávala kvanta pozitivní energie, aby kápla na rozumnou osobu. Už jsem vám jednou vyprávěl o tom, jak jsme s Eulálií energeticky propojení a o tom, jak jsme spolu schopni komunikovat beze slov. Tenkrát si to přesně pamatuju. Stál jsem u své balící stolice a balil zrovna nějaký topinkovač, když jsem měl pocit, že na mě někdo shora vylil kýbl teplé vody. Stál jsem v kuželu teplého proudu a cítil jsem, jak mi všechny chloupky na zadní straně krku stojí v pozoru. Celé tělo mi vibrovalo prouděním energie, která vycházla odněkud z mého podbřišku, roztočila se mi v oblasti hrudníku a temenem hlavy vystřelovala vzhůru. Byl jsem jak hromosvod v letní bouřce, akorát celý proces byl úplně opačný. Byla to Eulálie, která potřebovala pomoc, o pomoc požádala a pomoci se jí dostalo. Je to jedinečný zážitek a pocity, které se vás během toho zmocní jsou velmi blízké pocitům, které máte, když se během nedělního rána probudíte, víte, že můžete spát, jak dlouho chcete a najednou překvapeně zjistíte, že vedle vás leží teploučká a spící osoba opačného pohlaví. Vy se přitulíte, pohladíte tamhle, pohladíte tuhle, počkáte si na tiché zavrnění, pak se přitisknete tady, otřete tamhle a pak najednou zjistíte, že je o půl hodiny víc a vy jste takoví nějací zralí na další dvě hodiny spánku. Tak, tak nějak to bylo.

Během druhého pokusu padla Eulálie na úřednici, která měla rozum. Při pohledu na fotografii sice Eulálii řekla: „Ty nejsi Horymír“. Na to, ale měla Eulálie připravenou odpověď. Musela mi jí doma milionkrát opakovat, protože něco tak vynalézavého a úžasného a zároveň veselého jsem ještě nikdy neslyšel. Nezapomeňte, že Eulálie v té době vládla pouze němčinou a několika anglickými slovy. Tady je téměř doslovný přepis toho, co Eulálie onoho památného zářijového dne prohlásila. Čtěte a užijte si to: „Horymír is důjing, důjing důjing až tu bleck, pak kam houm tu Eulálie a když Eulálie no drajving lajsens, tak Horymír bed to Eulálie a Eulálie béé, béé“ Úřednice na Eulálii vyvalila oči, chvíli civěl a pak Eulálii požádala, aby ji to zopakovala. V momentě, kdy to úřednice pochopila, srdečně se rozesmála, požádala Eulálii, aby to ještě jednou zopakovala, poté podepsala a orazítkovala papíry a bylo hotovo. Geniální vynalézavost a tvořivost Eulálie, kterou už jsem měl možnost tolikrát poznat a obdivovat, opět zabodovala a pomohla nám zvítězit. Onen první exemplář Homo sapiens idioticus však přeci jenom měl poslední slovo. Zcela určitě si všiml, že Eulálie přišla podruhé a na druhý pokus byla úspěšná. Fakt, že mé doklady přišly po dvou týdnech, zatímco Euláliiny až po dvou měsících a dvou mých telefonických urgencích, mi dává absolutní jistotu, že ten zamindrákovaný chudáček si přeci jen řekl své poslední slovo a něco s Euláliinými papíry zašmodrchal, aby to zkomplikoval. Měl jsem chuť si tenkrát stěžovat přímo na DVLA a trošku mu to zavařit, ale pak jsem se rozhodl neplýtvat svým časem na takového chudáčka a pouze jsem jej učinil nesmrtelným v památné 15. kapitole příběhu dvou životů, které se kdysi dávno spojily v jeden a společně se vydaly do světa za dobrodružstvím, kterého se jim v posledních letech dostalo více než požehnaně. Ale upřímně řečeno, tisíceré díky za všechno. Byla to sranda. A sranda to ještě bude.