Horymír 21.kapitola - Zvýšení platu

Asi už jste někdy slyšeli o těch takzvaných testech temperamentu. Že někdo je flegmatik, někdo je cholerik, někdo sangvinik a někdo melancholik. Internet je toho plný a stejně tak i časopisy pro volný čas. Doma v Čechách jsem si párkrát tenhle test udělal a výsledky, které mi vycházely, byly vždycky v podstatě shodné. Sangvinik se sklony k flegmatismu nebo sangvinický flegmatik. Což vzhledem k popisům jednotlivých temperamentů, byly celkem lichotivé výsledky. Asi to bude tím, že v těchto testech máme všichni přirozené tendence ke zkreslenému vidění sebe sama. Ono totiž o finálním výsledku rozhoduje, jakým způsobem vybíráte ze čtyř možností, jak reagovat na nějakou konkrétní životní situaci, a podle toho, kam vaše reakce směřují, podle toho se vypočítává váš temperament. Výsledky jsou většinou v hraničních oblastech, protože téměř nikdo není čistě vyhraněná, jednosměrná osobnost. A tak když sangvinický flegmatik dorazil do Londýna a začal v Londýně žít a pracovat, což samo o sobě je, podle mého názoru, ten nejtvrdší test charakteru, osobnosti i temperamentu dohromady, vyklubal se z něho čistý melancholický cholerik nebo cholerický melancholik. Je to tak. Život je test, kde se lhát ani moc nedá a následky vašich činů jsou až nepříjemně objektivním testem toho, za co doopravdy stojíte. Tohle všechno se naplno projevilo, když jsem se po prvních týdnech rozkoukal v Electric Shopping.com a začal jsem svému okolí nesmiřitelně vnucovat otisk své geniální osobnosti. Kromě toho, že okolí byl můj génius srdečně šumák, tak se dokonce i, mrcha jedna, zubynehty bránilo.

Projevilo se to právě tehdy, když se má cholerická povaha střetla s blahosklonným přístupem ze strany Mr. Levyho a maňana přístupem ze strany Steva, který se v žádném případě nehodlal nechat vyvést ze svého pohodového tempa. Problém byl v tom, že současně s mým nástupem do balírny, se i rozjel internetový prodej a díky dobrým cenám a celkem solidnímu marketingu objem zakázek a vyexpedovaného zboží každým dnem narůstal a překračoval čísla, na která tam všichni dosud byli zvyklí. Objektivně řečeno, dosavadní pracovní postupy a tempo přestávaly záhy stačit na to, vyrovnat se s přílivem objednávek ze shora z kanceláře obchodního oddělení. Moje maniakální nechuť k nedodělané práci mě v případě přílivu objednávek nutila neustále dohánět deficit, který vznikal prodlevami, kdy Steve ještě nevybalil zboží, které už se mělo expedovat, produkty nebyly tam, kde podle logiky uspořádání být měly, a také díky tomu, že i já jsem se dostával do skluzu, tím, že jsem místo balení bloumal mezi regály a dával si do kupy zboží pro expedici. Dopadlo to tak, že i když jsem měl v rámci pracovní doby hodinovou pauzu na oběd, kašlal jsem na ní a i v rámci oběda bez přestávky dělal. Byla to hloupost, ale zase na druhou stranu, pokud bych to neudělal, nebyl bych schopen zabalit a vyexpedovat vše, co obchodníci prodali. Jenže na to Eulálie celkem popravdě odpovídala, že to přece není moje starost. Jenže já byl tenkrát mladej a blbej. Dneska už nejsem mladej, takže bych tu chybu podruhé neudělal, ale tenkrát jsem si prostě hrál na stachanovce.

O to víc mě deptalo, když jsem viděl neefektivitu a plýtvání, které způsobovaly, že prodlevy a skluzy vznikaly. A protože jsem agresivní cholerik, v souladu se svým temperamentem jsem tyto záležitosti ventiloval. Výsledkem byly dílčí úpravy některých postupů, které nám pomohly se s nárůstem objemu vyrovnat a zvládnout ho, ale sekundárním důsledkem mého chování bylo, že Mr. Levy mě tiše ignoroval, protože se nechtěl se mnou hádat, a Steve si ze mě naprosto bezostyšně dělal srandu. A mezitím vším poletoval chudák Rob, který tušil, že ve spoustě věcí mám pravdu, ale neměl páku na svého otce, kterou by ho přiměl ke změně. Má pošetilost mi samozřejmě po čase došla a já si uvědomil, že je hloupost takhle blbnout a uklidnil jsem se. Což nejenom přispělo k tomu, že aplikace mých návrhů najednou začala být téměř automatická, ale také jsme se skamarádili se Stevem a začala být pohoda. Ovšem objemy rostly a stresu bylo pořád dost. A pak tu byly peníze.

Když jsem po dvou týdnech podepisoval pracovní smlouvu, samozřejmě původních 9.000 liber, které byly v rozporu se zákonem o minimální mzdě se změnily na 10.500, které už minimální mzdu mírně, ale opravdu velmi mírně, překračovaly. Rob mi dokonce bezostyšně tvrdil, že jsme se o žádných 9.000 nikdy nebavili. Ale o tom jsem vám už vyprávěl a slíbil jsem vám vyprávět o tom, jak jsem si nakonec vydupal navýšení platu až na těch 12.000, které jsem viděl v Jobcentru v jejich nabídce na místo řidiče. Peníze byly vždycky v téhle práci kamenem úrazu. Nikdy v životě jsem neměl práci, kde bych chodil domů tak v pohodě jako z Electric Shopping.com. Stres tam samozřejmě byl, ale jakmile jsme naložili poslední balík do dodávky přepravní služby, bylo po stresu a byl klídek. Ve své balírně jsem byl neomezeným vládcem a sám jsem si určoval tempo i priority. Intelektuální nenáročnost celého procesu mi umožňovala se v duchu zabývat svým vnitřním světem a nevnímat příliš svět okolo. Kdyby to bylo férově placené, dělal bych tam pořád. Když jsem ubral na hysterii a Levyovci pochopili, že jsem trošku někdo jiný, než jsem jim navykládal při pohovoru, zjistil jsem, že vtiskávat okolí svou osobnost je mnohem jednodušší. S tím, jak odhalovali můj potenciál, rostly v průběhu září 2004 i mé pracovní úkoly. A tak se k původnímu balení přidala ještě kontrola vratek a reklamací nebo každý večer tvorba souhrnné faktury, kterou se jednorázově vyskladnilo z účetnictví zboží vyexpedované ten den. Původně to byla Stevova práce, ale ten na to vždycky házel bobek a pro Roba celkem dost důležité údaje se k němu dostávaly se zpožděním, tak bylo rozhodnuto, že to budu dělat já. To, že to znamenalo znát z paměti zhruba asi 500 různých kódů produktů a to po měsíci práce, tak nějak nikomu ani nepřišlo vhodné komentovat. Vždyť je každý den viděl na fakturách, které se přibalovaly k expedovanému zboží, zdálo se být celkem vhodným argumentem. Jenže ouha, kódy na fakturách se lišily od kódů v živých datech systému. Ne všechny, ale bylo jich dost, takže bylo potřeba znát pro každý výrobek jeho kód pod kterým visel na Internetu a pod kterým byl uskladněn v systému. A tohle jsem zvládnul po měsíci práce. Rob pořád chodil za mnou dolů a říkal, jakou odvádím skvělou práci a že jsem super a že je to pohoda. Trošku ho vyváděla z míry má pravidelná odpověď, která zněla: Řekni to mojí peněžence. A tak to bylo pořád dokola. Ve mně to bublalo, práce narůstala, Mr Levy se potutelně usmíval a Rob vypadal ustaraně. Pak došlo k příhodě s poštou.

Šlo o to, že 95 procent zboží se expedovalo prostřednictvím přepravní společnosti. Velmi malé množství se posílalo poštou. Jednalo se zejména o drobné, lehké výrobky a o náhradní díly, kde cena za běžnou přepravu dost často převyšovala samotnou marži na produktu, a tak byl vlastně jeho prodej ztrátový. Jak nakládat s takovým produktem jsem poznal podle toho, že když objednávka dorazila ke mně do balírny, tak v deskách chyběla nálepka s čárovým kódem pro přepravní firmu. To bylo znamení pro mě, že buď se jedná o zahraniční zásilku a tudíž doket budu vyplňovat ručně, nebo že se zboží bude expedovat poštou. V tom případě jsem ho zabalil a odpoledne spolu s ostatními předal Steveovi, který vyplnil hromadný podací lístek a odjel s tím na poštu. Na konci srpna Rob pořídil váhu a frankovací mašinku, která tenhle proces zjednodušila. Balík jsem zabalil, položil na váhu, zvolil 2nd class mail, do tiskárny vložil kus papíru a na něj se mi vytisklo razítko se známkou. Odstřihl jsem proužek se známkou, nalepil na balík a Steve už nemusel nic vyplňovat, jenom s tím dojel na poštu. Tehdy jsem zjistil, že bychom mohli poštou posílat mnohem víc produktů než dosud a tím ušetřit na nákladech. Zeptal jsem se Roba na přesné podmínky, kdy je možné produkt poslat poštou. Bylo to: hodnota nižší než dvacet liber a cena poštovného musela být nižší než pět liber. Začal jsem převažovat, všechny produkty, které mi připadaly jako vhodní kandidáti na poštu a dělal jsem si poznámky, kolik jsem ušetřil oproti běžnému postupu. Během září úspora dosáhla výšky 140 liber jenom na poštovních poplatcích. Ukázal jsem to Robovi a Mr. Levymu. Chvilku jsem byl mistr světa a miláček davu. Rob mě požádal, abych v této činnosti pokračoval a zároveň mě informoval, že těch uspořených 140 liber dostanu jako prémii k platu za září. To se mi hodně zamlouvalo a na čas mě to uklidnilo.

Jenže balíků přibývalo a dobré nálady ubývalo. Během října jsem dal Robovi několikrát nahlas najevo, že jsem silně nespokojený s nepoměrem mezi platem a množstvím pracovních povinností. Vždycky mi na to nepřítomně odpověděl, že s tím něco uděláme. Poslední týden v říjnu už mě to dožralo a večer po práci jsem Roba požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Ochotně souhlasil a tak jsme si sedli proti sobě v jeho kanceláři a já mu to všechno vyklopil. O mé nespokojenosti, o tom, jak se podstatně změnila náplň mojí práce oproti pracovní smlouvě, o mojí produktivitě, mých zlepšovácích a o mém nízkém platu. Začal něco blábolit o nákladech a nízkých maržích, které mu nedovolují…a takdále. To mě příšerně nabudilo, protože ten trumbera zapomněl, že díky tomu, že každý večer vyskladňuji veškeré prodané zboží ze systému, kde vidím, kromě prodejních cen, i ceny nákupní a že vidím rozdíly mezi prodejní a nákupní cenou, takže vím přesně kolik každý den vydělal, a že umím počítat. Vyletěl jsem, jak čertík z krabičky a oznámil Robovi, že pokud se s mým platem něco neudělá, tak výrazně zpomalím tempo. Byla to drzá výhrůžka, ale ve mně se opravdu vařila krev, protože ať už byl Rob jakkoli inteligentní, v prvních měsících měl tendence vidět ve mně negramotného Bulhara, který je ochoten pracovat za buráky. Tohle ho samozřejmě rychle opustilo, ale moje uražená ješitnost mu nikdy neodpustila. Můj výbuch ho zaskočil a zarazil do židle. Rozhovor byl u konce a já vypochodoval z jeho kanceláře jako rozzuřený Tatar na tažení východní Evropou. Druhý den večer si mě Rob zavolal a oznámil, že je nepřípustné, abych mu někdy takhle ještě vyhrožoval. V tom měl samozřejmě pravdu. Já na jeho místě bych se okamžitě vyrazil, ale pravda je taková, že oni mě tenkrát potřebovali, a když jsem Robovi mnohem později na rovinu řekl, že beze mě by Vánoce nezvládli, bylo to nabubřelé a namyšlené, ale i trochu pravdivé. Každopádně mi řekl, že i přes takto neortodoxně podanou žádost o zvýšení platu se rozhodli mi vyhovět, a že s platností od listopadu budu brát 12.000 ročně. Hezky jsem poděkoval a opáčil, že to bude zpětně s platností od října. Rob zamrkal…a souhlasil. Krize byla zažehnána a před námi se začaly rýsovat obrovské výzvy spojené s vánočním nákupním šílenstvím. O tom, jak jsme expedovali 600 balíků denně namísto obvyklých 90 až 100, o tom, jak jsem zničil tři baliče, a o tom, jak jsem se rozhodl odejít z Electric Shopping.com, vám povím příště. A na závěr vám chci říct už jenom jedno. Každý z vás je jedinečná osobnost se specifickými vlastnostmi a schopnostmi. A nikdo z místních zaměstnavatelů vás nemá právo okrádat nebo ponižovat. Jenže pokud se jim nebude bránit sami, nikdo to za vás neudělá. Takže až půjdete zase do práce, kde vás budou okrádat, pamatujte si, že to jediné na čem vám doopravdy záleží jste vy sami, protože pro sebe a své okolí jste právě vy jedineční a neopakovatelní. A nikdo, absolutně nikdo, nemá právo se na vás povyšovat nebo vás zastrašovat.