Horymír 22.kapitola - Fluktuanti

Všimli jste si, že Angličani místo děkuji, říkají na zdraví ? Ze začátku mě to mátlo, ale teď už jsem to pochopil. Asi proto, má tahle bývalá bašta zdvořilého chování nyní takové potíže s alkoholismem. Nebo třeba „mate", což se dá přeložit jako „kámo". Když s vámi mluví, používají to skoro za každým slovem. Třeba v australském parlamentu je toto oslovení zakázáno, protože je považováno za vulgární. No a mě se vždycky vybaví i jiná podoba tohohle slova a to konkrétně „mating", což znamená páření. V tom kopulativním slova smyslu. Běhá mi mráz po zádech, když mě takový typický samčí exemplář lidského druhu tady v Anglii nazývaný „chav" (holá hlava, minimálně dvě náušnice, tepláčky, botasky od Nike, pravděpodobně padělané, ve fotbalovém dresu a s naprosto nesrozumitelnou angličtinou) osloví „mate". Představa, že provozuji „mating" právě s ním, zcela spolehlivě otočí mou peristaltiku a pošle ji opačným směrem. Mimochodem, peristaltické pohyby jsou pohyby vašich vnitřností, které posouvají pozřenou potravu na její cestě skrz vaše tělo. Od vstupu až po výstup. Takže už víte o čem mluvím.

Ale zpátky do pozdního podzimu roku 2004. Byl tu listopad a paní Zima už nedočkavě klepala na dveře. Crazy Plumber už přestal být děsivým příběhem a začal být historkou pro zasmání a kyselá pachuť z mé otevřené revolty a drzého vyhrožování za účelem zvýšení platu se také pomalu, ale jistě začala vytrácet. Naplno se rozjela vánoční kampaň, lidé začali objednávat a objemy expedovaného zboží začaly strmě růst ze dne na den. Lumír už mi musel téměř celý den pomáhat s balením a expedicí, abychom byli schopni stačit tempu, se kterým se na nás valily faktury z obchodního oddělení. Mr. Levymu se to moc nelíbilo, protože od Lumíra potřeboval dělat na jiných úkolech, a tak bylo rozhodnuto, že mi přijmou pomocníka. Zadali tedy poptávku na Jobcentrum a začali se hlásit první zájemci. Začaly také první pohovory. Neviděl jsem všechny uchazeče, které si Mr. Levy pozval na pohovor, ale těch pár, které jsem letmo zahlédl, stálo za to. Většinou to byli Jamajčani a jím podobní, kteří vypadali na to, že největší dílo jejich života je ubalit point. Vzpomněl jsem si na Bořivoje, pamatujete si na Bořivoje ?, jak nám ještě v housesharu vyprávěl o svém jamajském kolegovi. Bořivoj dělal na stavbě a měl k ruce také jednoho Jamajčana. A jednou mu Bořivoj povídá: „Hele, když jseš z tý Jamajky, zkus něco zazpívat, třeba se nám bude líp dělat", „A tak Jamajčan opřený o lopatu celý den zpíval a já makal i za něj." Dokončoval s povzdechem Bořivoj tuhle historku. A tak jsem se i já těšil na svého Jamajčana a přemýšlel, jak se mu asi bude líbit denní norma 200 zabalených zásilek za den, která se v těch dnech stávala celkem pravidlem.

Ale měl jsem štěstí Mr. Levy přijal George. Bělocha, vyšší postavy s hodně sympatickým vystupováním. Nastoupil v pondělí a k práci se postavit uměl. Nic jsem mu nemusel dlouho vysvětlovat a šlo mu to za chvilku, jako když bičem mrská. Samozřejmě jsme si během balení i povídali. Takže jsem se dozvěděl, že je Australan, že má přítelkyni Angličanku a že nedávno přesídlili zpátky do Anglie. No a taky jsem se dozvěděl, že George je, co se týká vzdělání, plně kvalifikovaná zdravotní sestra. To mě zarazilo a ptal jsem se ho, proč se tedy s touhle kvalifikací zahazuje tady, když může z fleku nastoupit do nemocnice za nesrovnatelně lepších podmínek. Na to odpověděl něco nejasného, že jako není práce a že se rozhlíží. Vrtalo mi to hlavou, ale pak jsem nad tím mávnul rukou. George dělal jak šroubek a měl smysl pro humor, tak jsem nad tím moc nedumal. Ačkoli jsme měli přísný zákaz od Mr. Levyho i od Roba strašit nové kolegy historkou o Crazy Plumberovi, Steve a Lumír to na George vybalili hned první den. Vzal to s humorem a zjevně mu to nebránilo v setrvání v naší společnosti. Byl veselá kopa a tak velice brzy Steve i Lumír byli při každé příležitosti zalezlí u nás v balírně a kecali. Ten týden s Georgem utekl jako voda a nic nenasvědčovalo tomu, že by George byl nějak nespokojený nebo ho ta práce nebavila. První varovné světýlko se mi v hlavě rozsvítilo, když jsme se v pátek spolu bavili o penězích a George docela zaskočilo, že mzda se u nás vyplácí jednou za měsíc a ne jednou za týden. Řekl mi, že potřebuje peníze na nájem, a tak jsem mu poradil, ať si řekne Mr. Levymu o zálohu. To taky udělal. Mr. Levy se sice ošíval, ale nakonec Georgovi ty peníze dal, a tak jsme se v pátek rozloučili a George mi na přímou otázku, jestli dorazí v pondělí, odpověděl, že ano.

Nedorazil. George měl už zajištěné místo jako zdravotní sestra v jedné nemocnici, ale nastoupit měl až později, a protože potřebovali s přítelkyní peníze a nechtělo se mu sedět doma, zašel na Jobko a zavolal k nám. No a protože z té řady uchazečů velmi silně vyčníval, měl tu práci v podstatě jistou. Tak jsem zůstal v balírně zase s Lumírem sám a pohovory začaly znovu. Opět Jamajčani a jim podobní. To, že nakonec nastoupil kluk jménem Carlos, který měl polskou maminku a tátu z Brazílie a vypadal, jak kdyby se narodil někde v Českých Budějovicích, bylo také dané tím, že, jak mi Steve prozradil, Mr. Levy se vždy silně zdráhal zaměstnávat černochy. Barry byl vlastně naprostou výjimkou, a to byl ještě napůl Ir. A tak tedy uprostřed jednoho týdne v druhé polovině listopadu dostal se mi do ruky kluk jménem Carlos. Opět sympaťák a ukecaný až na půdu. Ale dělat uměl taky a neflákal se. Prý se živil předtím jako tzv. fundraiser, to jsou ty lidi s pokladničkami, co postávají na veřejných místech a lámou z kolemjdoucích peníze na charitu. Je to příšerná práce a strašná dřina, protože vyžebrat tolik, aby vám skromná provize, kterou vám charita nechá, pokryla životní náklady, dá příšernou fušku. A navíc začínala být venku pekelná zima, takže jeho argument, že tahle práce je mnohonásobně lepší, jsme mu bez problémů uvěřili. Steve s Lumírem Carlose opět nakrmili už značně rozkošatělou a silně upravenou historkou o panu instalatérovi a nezapomněli ho upozornit, že hrozba stále trvá a ať si dává pozor, až půjde večer za tmy domů.

Ten den měli nahoře v obchodním oddělní nějaké potíže s technikou, které způsobili, že ranní start byl trošku pomalejší a i množství objednávek, které proudily k nám bylo trochu menší než obvykle. To se velice rychle změnilo, když potíže odstranili a začali dohánět ranní deficit. Odpoledne už se strhla bouře a v půl třetí jsme už balili já, Carlos, Lumír i Steve, s tím že Barry lítal po skladě, jak motorová myš a kolektoval pro nás požadované zboží. Byl to první stresák, kterých mělo v prosinci být ještě víc než požehnaně. Pravda je taková, že když Saša, bulharský řidič přepravní společnosti, který každý večer odvážel naše expedované zboží, zabouchl zadní dveře dodávky narvané až po strop, byli jsme všichni docela grogy. Mimochodem, když Saša ten večer dorazil a přišel si prohlídnout balíky připravené pro něj, začal bulharsky nadávat, že nemá náklaďák a že to tam nemůžeme nikdy narvat. Narvali jsme to tam, ale musel jsem mu vysvětlit, jak se hraje Tetris, pak se tam najednou vešlo všechno. Ten večer jsem byl i zvědavý na Carlose, jak to přežil, a jak se cítí. Říkal, že je v pohodě a že ani Crazy Plumber ho nijak moc neděsí. To rád slyším, řekl jsem mu na to a byl jsem upřímně zvědav, jak dlouho u nás Carlos vydrží. Odpovědi jsem se dočkal velice záhy. Nazítří. Bylo dvanáct hodin a Carlos se neukázal. Rekord o nejkratší dobu pobytu v Electric Shopping.com se posunul na hodnotu jednoho dne. A pohovory začaly znovu.

Jejich výsledkem byl v prvním prosincovém týdnu chlapík jménem Michael. Myslím, že ho můžeme s klidným srdcem považovat za zlatý hřeb Vánoc roku 2004. Michael byl typický exemplář chav. Council house měl napsaný přímo na čele, bleděmodré Burberry tepláčky, ověšený pozlacenými řetězy a prsteny a samozřejmě lachtaní nemoc (ruce dozadu, co nejdál od práce). Trochu jsem zalapal po dechu, když mi ho Mr. Levy vítězoslavně přivedl do balírny, ale protože jsem pomoc zoufale potřeboval, byl jsem rád i za tohle. V té době se nám denní průměr zvedl na 300 balíků a už jsme tam ráno měli nachystaný pět centimetrů vysoký štos objednávek jenom na dopoledne. Součástí tohoto štosu bylo i asi sedmdesát objednávek na tzv. donut maker, náš vánoční prodejní hit. Chytrá mašinka, která vypadá stejně jako vaflovač, ale umí péct takové miniaturní donuty (koblihy s dírou). Moc příjemná mašinka, kterou jsme si s Eulálií taky pořídili. Zabalit tuhle věcičku byla pohodovka. Donut maker, měl vlastní krabici, takže se balil nejdřív do bublin a pak do černé smršťovací fólie. Můj osobní rekord byl 25 vteřin. Ukázal jsem tedy Michaelovi, jak se tahle věcička balí, ukázal jsem mu, že krabice s donut makery má nachystané na pultu po své levé ruce, takže nemusí nikam chodit, řekl jsem mu, že jich bude zhruba sedmdesát a že na to má celý den, protože od něj už jinou práci dneska nečekám, takže se nemusí bát, protože jakmile získá cvik, půjde mu to od ruky samo. Michael odvětil, že ano a dal se do díla. Po očku jsem ho pozoroval a sledoval, jak se mu vede. Zabalit první donut maker mu trvalo asi dvacet minut. To nevadí, říkal jsem si v duchu, tobě to taky první den moc nešlo. U druhého se mu povedlo balící dobu zkrátit na patnáct minut. Když byl uprostřed balení třetího, zeptal jsem mě, kdy bude nějaká pauza. Má odpověď, že už za tři hodiny, kdy bude mít hodinu na oběd, ho zjevně nerozveselila. Když balil čtvrtý donutovač, přistihl jsem ho jak vyčerpaně zírá na nedobalený balík. U pátého se celý proces opakoval a mě došlo, že Michael není vyčerpaný, ale usilovně přemýšlí. Když balil šestý viděl jsem, že něco dělá se svým mobilem. Pak mu mobil zazvonil a Michael usilovně do telefonu deklamoval: „Hello, hello, hello." Vzápětí se otočil ke mně a povídá: „Není tady signál" Popadl bundičku od svých rozkošných tepláčků, a že jako jde telefonovat ven. Mrknul jsem na hodiny a zapamatoval si čas. Moc dobře jsem věděl, že v balírně nikdy problémy se signálem nebyly. Asi za deset minut se na nás přišel podívat Lumír a povídá: „Kde je Michael ?" Na to se mu dalo odpovědět jediné: „Pokud netelefonuje venku před barákem, tak máme nového rekordmana." Michael před barákem nestál a rekord se posunul k hranici jedna hodina a dvacet sedm minut. Dostal jsem pojeb od Mr. Levyho, že nováčky přetěžuju a během dvou dnů nastoupil Bobby. Ušatý Skot, vystudovaný kameraman, který přesídlil do Londýna a posílal životopisy do všech produkčních společností a televizí a džob baliče vzal jenom pro, aby měl na nájem. Mr. Levyho o tom informoval hned při pohovoru a vydržel s námi až do konce ledna. Byl to úžasný svéráz a zažili jsme toho s ním docela dost. Lumíra dokonce inspiroval k jeho rozhodnutí odstěhovat se do Glasgowa a mě Bobby velmi názorným příkladem ukázal co přesně znamená, když se v angličtině řekne: „Busy ? Sorry, boss, I don´t give a sh*t." Bobby byl borec, který i Stevea donutil zírat v němém úžasu. Ale o tom až příště.