Horymír 23.kapitola - Vánoce

Čas se rozletěl jako splašený a první prosincové týdny byly plné předvánočního blázince a v práci to vypadalo jako uprostřed líté bitvy. Po většinu dne jsme balili ve čtyřech lidech a poslední dvě soboty před Vánoci byly pracovní. Původně mě představa práce v sobotu nechávala chladným, protože jsem neměl v úmyslu se zúčastnit. Jenže když Rob přišel s nabídkou, že za pět a půl hodiny práce v sobotu nabízí jeden den placeného volna, kývl jsem, protože to mi přišlo fér. Tyhle pracovní soboty měly zvláštní kouzlo, protože jsme začínali v 11.00. Steve na nějaké přesčasy kašlal, takže se neúčastnil. Lumír odmítl a Bobby také, takže jsme dole ve skladu byli pouze já, Barry a Mr. Levy. Barry mi kolektoval a já jsem balil. Protože se balilo do zásoby a nevisel nade mnou žádný meč v podobě nedočkavého řidiče, který by netrpělivě přešlapoval za mými zády, byla to pohoda. Pracoval jsem si svým tempem a k vlastnímu překvapení jsem zjistil, že i tohle pohodové tempo vedlo ke čtyřem paletám vyskládaných balíky do výšky asi dvou metrů. Později jsem se dokonce dozvěděl, že Steve a Rob uzavřeli sázku, že nebudeme schopni prolomit hranici 600 balíků za den. Rob tvrdil, že to nezvládneme, Steve si byl jistý, že to dokážeme. Pokud bychom to dokázali, Rob měl Steveovi půjčit své opečovávané BMW Z4 na jeden den. No a 20.prosince se nám to podařilo. Hranici 600 zabalených kusů jsme prolomili okolo čtvrté odpoledne. Ten den nás také Bobby přinutil jen zírat s otevřenou pusou na to, co ve skutečnosti znamená britský ledový klid.

To bylo tak. Když Bobby nastoupil, Mr. Levy s ním v obavách z toho, že ho vystraším jako jeho předchůdce, domluvil, že kdykoli bude cítit potřebu udělat si pauzu, tak může, a to i nad rámec běžné přestávky, na kterou jsme měli nárok my ostatní. Bobby pracoval svědomitě. Sice svým vlastním tempem a svým svérázným stylem, ale dělal. Během pracovního dne se několikrát sebral, šel si do kuchyňky uvařit čaj a pak seděl na židli, nohu přes nohu, v prstech svíral šálek čaje a četl si noviny. Nic proti, měl na to právo. Ale to pondělí nás šokoval. Bylo půl šesté, půl hodiny před koncem pracovní doby, řidič už nám stepoval za zády, všechno zabalené zboží bylo už naložené, Barry stále ještě pobíhal po skladu a kolektoval další kousky k zabalení, zatímco Lumír, Steve, Bobby, já a dokonce i Rob jsme balili jak včeličky. A v tom se to stalo. V tom největším stresu se Bobby najednou sebral a šel si vypít svůj šálek čaje. Bez mrknutí a jediného slova. Jen jsme se se Stevem na sebe podívali a s tázavými výrazy jsme se otočili na Roba. Ten jenom pokrčil rameny a dělal, že to nevidí. Bobby byl svéráz, ale byla s ním sranda.

Čtvrtek 23.prosince byl poslední den v práci. Balíků pro expedici bylo poskrovnu, protože už se jednalo o doručení až po Vánocích. Ve dvě hodiny odpoledne už v podstatě nebylo do čeho píchnout. V tu dobu do balírny rozšafně nakráčel Mr. Levy a slavnostně mi předal kus papíru, na němž byla z Internetu vytištěná mapa. Podával mi ho se slovy: „Tady je to místo, kde budeme mít dnes večeři." Vytřeštil jsem na něj oči. V té chvíli jsem se nezmohl na slovo, ale později se mi to rozleželo. Jaká večeře ? Zvláštní způsob jak pozvat zaměstnance na večírek. Prostě mu oznámit, v den konání, že tady se to koná. No a největší překvapení bylo, když jsem si mapu prostudoval. Restaurace Friday´s v jedné nákupní zóně v Mill Hillu na severu Londýna. Pro všechny, kteří disponují automobilem velmi pohodlná lokace poblíž A406 North Circular Road s pohodlným a bezplatným parkováním. Pro smrtelníka odkázaného na hromadnou dopravu v podstatě nedosažitelná lokace. Později jsem se na Internetu podíval na spojení a zjistil, že i kdybych se tam s někým svezl, nazpátek do Walthamstow bych jel 2 a půl hodiny a to kdoví jestli. Tato skutečnost, dále fakt, že jsem o tom byl informován s nulovým předstihem a také to, že jsem na sobě měl pouze své pracovní oblečení, ve kterém jsem si netroufal vstoupit do restaurace, mě přiměly pozvání odmítnout. Mr. Levy projevil nepředstíranou lítost, ale stejně jsem neměl nejmenší chuť trávit s Levyovci svůj drahocenný volný čas. Roba mé odmítnutí ani moc nepřekvapilo. Lumír pozvání také odmítl. Všichni ostatní se zúčastnili. Ve čtyři hodiny odpoledne nám Mr. Levy popřál příjemné Vánoce a šťastný nový rok. Díky volnu za přesčasy, několika dnům dovolené a vhodně umístěným Bank Holidays (státním svátkům) se přede mnou otevírala perspektiva dvou týdnů naprostého nicnedělání, ale placeného. Ještě nikdy v životě jsem nezažil pocit takové úlevy, že i přes to, že nebudu chodit do práce, peníze na konto v bance dorazí. I tady na tomto příkladu bylo vidět, jak moc se změnilo moje vnímání reality a jak moc se převrátily mé žebříčky hodnot. Po krátkém proslovu Mr. Levyho jsme se rozprchli domů.

Tímto okamžikem pro nás s Eulálií začaly naše první anglické Vánoce. Byly to naše třetí společné, ale naprosto výjimečné tím, kde se měly odehrát. Nebylo to poprvé, co jsme jak já, tak Eulálie trávili Vánoce mimo Českou republiku. Eulálie prožila jedny Vánoce v Tanzánii a já v roce 2000 strávil Vánoce se svou bývalou ženou na dovolené v Malajsii. Ale tyto naše společné svátky v Londýně byly naprosto vybočující z toho, na co jsme byli dosud zvyklí. Eulálie dělala co mohla, aby náš byt provoněla vánoční atmosférou. Od Libči jsme dostali krabici vánočních ozdob a tak se naše obývákokuchyň oblékla do slavnostního hávu v podobě důmyslně umístěných větviček cesmíny a krásných skleněných koulí. Místo vánočního stromku Eulálie do vysoké vázy naaranžovala obrovskou kytici cesmíny, kterou jsme postavili na místo, kde dnes stojí televize, ale tenkrát ještě nebylo nic. Dokonce nezapomněla ani na tradiční cukroví, protože věděla o mé posedlosti vynikajícími rohlíčky a pracnami mé mamky, nechala si od ní emailem poslat recepty a i v našich spartánských podmínkách se jí povedlo vykouzlit vynikající cukroví. Jedinou vadou na kráse byl fakt, že se nám tehdy ještě nepodařilo objevit nesolené máslo, a tak všechno vánoční cukroví bylo z másla slaného. Eulálie smutnila, ale mě to ani trošku nevadilo a budu-li upřímný tenkrát to cukroví, bylo to nejlepší vánoční cukroví, které jsem kdy jedl. I když mi to Eulálie dodnes nevěří. V pátek ráno, na Štědrý den, jsem vyrazili na nákup. Peněz bylo poskrovnu, ale přesto jsme se na Vánoce rozhodli trochu rozšoupnout. K obědu měl být bramborový salát podle receptu mého taťky a smažená ryba. Kapra jsme nesháněli a treska nám přišla moc obyčejná, tak jsme si koupili čerstvého lososa a osmažili lososa. Tenkrát jsem totiž jinak upravenou rybu, než smaženou ve strouhance, odmítal. Bylo to sice trošku zvláštní obalovat a smažit lososa, ale Eulálie ani nemrkla a vyhověla mi. K pití jsme si dopřáli víno. Musel to být srandovní pohled na Horymíra, který kdysi dávno tvrdil, že aby se víno dalo vůbec pít, musí být jeho velkoobchodní cena alespoň tři sta korun, jak teď smutně stojí před regálem s víny a přemýšlí jestli má dát čtyři libry za láhev alespoň trochu uspokojivého chianti. Dal a nelitoval. Museli jsme se s Eulálií smát, když jsme naše Vánoce roku 2004 srovnali s těmi předchozími v roce 2003, kdy jsme se na dva týdny zavřeli v Jeseníku v kouzelném horském domečku Euláliina bratra Miroslava a nechali se až po okna zapadat sněhem a spolu s bednou toho nejlepšího Modrého Portugalu, který se dal v Praze sehnat, jednou Playstation 2 s pár povedenými gamesami, hromadou filmů na DVD a náručí cédeček s klasikou. Vánoce 2004 byly úplně o něčem jiném, a přesto se nám líbily ze všech nejvíc. Měli jsme jedno rádio s CD a MP3 přehrávačem, do kterého jsme někdy v říjnu investovali závratných 30 liber a od Kory jsme si vypůjčili jednak rozhlasovou dramatizovaci Stopařova průvodce po galaxii (tu s Markem Ebenem, která je fakt těžce v poho) a pak taky všechny nahrávky her Divadla Járy Cimrmana. Leželi jsme tam spolu na gauči ve tmě a srdečně se smáli všem těm notoricky známým vtipům a televize, kterou jsme tenkrát neměli, nám ani trochu nechyběla. Během dne jsme vyráželi na procházky do parku a jiného okolí Walthamstow a jeden den jsme se také konečně vypravili do oněch slavných Kew Gardens, kam jsme tenkrát nedorazili, protože jsme si místo toho ten den  našli nový byt. Strávili jsme v těch překrásných zahradách a sklenících celý den a všemu tomu nasadil korunu večer, kdy jsme se ještě spolu s Libčou všichni tři vypravili do Barbicanu na koncert nazvaný Mozart při svíčkách. London Symphony Orchestra v dobových kostýmech dvě hodiny hrál pár nádherných Mozartových kousků a byla to paráda. A to všechno, prosím, díky Jitce, Miroslavově dceři a Euláliině neteři, která žije ve Stockportu a v týdnu před Vánoci jsme od ní dostali obálku nadepsanou: „Otevřít až pod stromečkem." Stalo se tak, jak nám nařídila a na Štědrý večer na nás z obálky vypadly vstupenky na koncert. Tenkrát mi to vehnalo slzy do očí a Jitka opravdu zabodovala.

Ostatně i dárky, které jsme si s Eulálií vyměnili byly totálně o něčem jiném, než tomu bylo v předchozích dvou letech. Místo šátku od Hermes nebo mobilu a exkluzivního parfému, to byly natáčky, pouzdro s propiskou a tužkou, protože se Eulálie po Novém roce chystala do školy a já dostal novou peněženku, která měla nahradit tu starou, která se už pomalu, ale jistě rozpadala. Neměli jsme peněz nazbyt, takže i dárky tomu odpovídaly. Vánoce roku 2004 pro nás spíš byly první příležitost zastavit se v tom náročném maratónu, který začal 31.července v odletové hale na ruzyňském letišti. Byla to chvilka nerušeného a pohodového klidu, kdy jsme se na pár dnů mohli nadechnout a užívat si klidu a pohody a hlavně jeden druhého. Byly to neskutečně emocionálně silné dny plné bilancování a plánů do budoucna. Jeden z nejpodivuhodnějších roků našich životů se chýlil ke konci a my se snažili jenom popadnout dech. Přišel den poslední, Silvestr. Den proběhl v klidu a na večer jsem si naplánovali výlet do parku za naším domem, kde jsme z kopce měli celý severní Londýn jako na dlani a chtěli jsme o půlnoci pozorovat všechny možné ohňostroje. Ale když jsme tenkrát na Silvestra, pět minut po půlnoci stáli na kopci nad Walthamstow, drželi se za ruce, do trávy vylili laciný sekt, který nám ani trošku nechutnal, pozorovali londýnské nebe rozzářené stovkami soukromých miniohňostrojů a poslouchali skupinku mladých Čechoslováků, kteří si přáli hodně štěstí a jeden dokonce prohlásil: „Když tady tak stojím, stejně si myslím, že život je krásnej.", rozesmál nás, ale měl pravdu. Stáli jsem tam a rozjímali nad právě uplynulým rokem. Byl to rok ve znamení velkého kroku a nebyl to zrovna rok lehký. Do roku 2005 jsme tu noc hleděli s optimismem. Už bylo rozhodnuto o mém odchodu z Electric Shopping.com a mé nové kariéře, od které jsme si slibovali pokrok a vylepšení naší životní úrovně a další krok vzhůru. Do roku 2005 jsme hleděli s optimismem. Asi bychom se divili, kdybychom věděli, co nás opravdu čeká. Dnes už víme, že rok 2005 byl rok přelomový, narvaný událostmi jako žádný jiný. Rok, kdy jsme si sáhli na úplné dno a zároveň vyšplhali zase nahoru. Rok 2005, který jsme o rok později na tom samém místě na kopci nad Walthamstow nazvali „rokem stabilizace". To co se pro nás tenkrát zdálo jako světýlko naděje se později ukázalo jako katastrofální slepá ulička. Ale o tom, jak jsem odcházel od Levyovců, dostal další lekci o životě a dalších radostech a strastech, o tom až příště.