Horymír 26.kapitola - Taxikař, druhý díl

Dalším krokem k úspěšné kariéře řidiče minicabu byla lékařská prohlídka, která byla povinnou součástí žádosti o vydání PCO licence. Už v pokynech pro vyplnění žádosti bylo výslovné upozornění, že tato lékařská prohlídka stojí 70 liber. Ne zrovna málo, ale byla první z mnoha investic, které byly přede mnou. Vyřešit bylo třeba první zásadní problém, a to kam si na tu prohlídku zajdu. Problém mi pomohly vyřešit internetové stránky NHS, což je v zkratka z National Health Service a jedná se vlastně o státní instituci, která má na starosti veškerou zdravotní péči. Samozřejmě s výjimkou privátních zařízení, která zde fungují paralelně se státními. Ve Velké Británií není podobně jako u nás ve zdravotnictví zaveden systém zdravotních pojišťoven, ale stále zde funguje princip státem placené zdravotní péče. Každý občan si však má možnost vybrat mezi ošetřením ve státní instituci, které je zdarma, a mezi hrazenou péči v soukromém zařízení. Existuje zde samozřejmě i propracovaný systém dobrovolného soukromého zdravotního pojištění, který umožňuje každému hradit péči v soukromém zdravotnictví prostřednictvím pojistky. A tak jsem na stránkách NHS pomocí jednoduchého vyhledávání za pomoci zadání našeho poštovního směrovacího čísla našel adresu a telefonní číslo ordinace Dr. Saludji, který provozoval praxi nejblíže našemu bydlišti. Dr. Saludja má ordinaci na Fulbourne Road a když jsme ještě bydleli v housesharu v Chaucer Road, chodil jsem kolem ní každý den na autobus.

A tak jsem do ordinace Dr. Saludji zavolal, abych se objednal na prohlídku. Telefon zvedla sekretářka, které když jsem vysvětlil, že bych se rád registroval k péči v jejich ordinaci, se mě nejdříve zeptala na adresu. Má odpověď ji zjevně uspokojila a tak se mě dále vyptala na jméno a datum narození a nabídla datum, kdybychom se měli dostavit. Měli říkám záměrně, protože jsme se rozhodli této situace využít a k lékařské péči se s Eulálií registrovat společně i přesto, že Eulálie momentálně žádnou lékařskou péči nepotřebovala, ale byl to rozumné a já byl rád, že tam nepůjdu sám. Byli jsme objednáni na ráno o dva dny později. Tady ve Velké Británii totiž platí velice sympatické nařízení, že pokud se objednáváte k lékaři na prohlídku, musí tato prohlídka proběhnout nejpozději do dvou dnů od vašeho telefonátu. Naše vstupní prohlídka připadla na středu. V půl deváté ráno jsme se dostavili do čekárny a ohlásili se na recepci. Sekretářka si v počítači ověřila naše jména a potvrdila správnost našeho tvrzení. Zhruba po deseti minutách se nás ujal mladý Pákistánec a vyzval nás, abychom šli za ním do ordinace. Připadal mi na lékaře celkem mladý, ale řekl jsem si, že může být čerstvě po škole a proč tedy ne. Co mě trochu vyvádělo z rovnováhy byl jeho zjev. Oblečený byl totiž do teplákové soupravy místo bílého pláště, který byste u lékaře očekávali a v úžas mě přiváděla i vlasová kreace, kterou měl na hlavě. Řekli byste, že to co měl na hlavě bylo vrabčí hnízdo, které může být produktem neklidné noci, ale po bližším průzkumu bylo zřejmé, že vytvořit něco takového ho stálo dost úsilí, času a půl kila vlasového gelu. Mezi britskými yuppies je to celkem běžný zjev. Seděli jsme s Eulálií v jeho „ordinaci“ a on do počítače bušil naše údaje.

Vyptával se na běžné věci spojené s narozením, adresou, zdravotním stavem, prodělanými chorobami a operacemi. V mém případě to bylo krátké a v Euláliině případě trošku delší. Přeci jenom za svůj život prodělala pár chorob a operací. Občas jí něžně říkám: „Ty můj malý Terminátore.“ I proto bylo dobře, že jsme k lékaři šli spolu, protože bez problému jsem Eulálii tlumočil a celý proces nám šel hezky od ruky. Když byl proces registrace u konce a mladý „lékař“ se jal s námi loučit, udiveně jsem se ho zeptal, co tedy jako bude s tou mou prohlídkou. Bez mrknutí oka mi odpověděl, že on není lékař, ale sestra a na prohlídku nezbytnou k vyplnění žádosti o PCO licenci se musím objednat k Dr. Saludjovi. To mě přinutilo se zhluboka nadechnout a spolknout suchou poznámku na téma, že přesně toto jsem učinil v pondělí, kdy jsem se objednával. Sestra mě odkázal na asistentku na recepci, abych se s ní domluvil. Ochotná recepční mě uzemnila prohlášením, že dnes mě již Dr. Saludja nepřijme a že mě objedná na pátek ráno, jestli je to v pořádku. Nezbylo mi nic jiného, než přikývnout, že to v pořádku je. Ostatně, milý Horymíre, už bys měl dávno vědět, že tady v Londýně jde-li něco udělat složitě, je velmi nepravděpodobné, že pro řešení problému bude zvolen jednoduchý postup. Konejšivé stisknutí kolem ramen a povzbudivý Euláliin úsměv byly skvělou náplastí.

V pátek ráno jsem opět seděl v čekárně a konečně se mi podařilo vstoupit do vytoužené ordinace Dr. Saludji. Dr. Saludja je Sikh. To jsou ti vousatí lidé v turbanech, kterým víra zakazuje, aby se jejich těla dotklo jakékoli ostří, proto své vlasy a plnovousy schovávají právě pod ty turbany. Dr. Saludja byl sympatický, roztržitý starší pán, který na první pohled působil dojmem, že se mu do té mé prohlídky moc nechce. Na začátku mě asi šestkrát upozornil na to, že tato prohlídka bude placená. Šestkrát jsem ho musel ubezpečit, že s tím počítám a peníze mám u sebe. A tak jsem byl o ty peníze požádán hned na úvod. Výměnou jsem obdržel úhledně vyplněnou stvrzenku. Prohlídka probíhala jako každá jiná vstupní nebo kondiční prohlídka. Tlak, puls, moč, krev, oči, vnitřní orgány. Strávil jsem tam asi hodinu. V průběhu celé prohlídky si Dr. Saludja zjištěné údaje zapisoval do počítače a i rovnou do formuláře žádosti o PCO licenci. Když už bylo skoro úplně hotovo napsal Dr. Saludja do kolonky „Jiné“ větu, že pacient se nachází ve Velké Británii teprve tři měsíce, takže nemá dostatek podkladů ke stanovení kvalifikované a přesné anamnézy. Neobměkčilo ho ani když jsem mu ukázal svůj JAR 3 FCL průkaz, který má platnost až do roku 2007 a vystavil mi ho v Praze Ústav leteckého zdravotnictví, jako součást pilotní licence a je tam kompletní popis všech možných zdravotních hledisek mé osoby, a také jednoznačné prohlášení v českém a anglickém jazyce, že jsem ze zdravotního hlediska schopen pilotovat letadlo. Dalo by se tudíž logicky předpokládat, že řídit minicab by mi nemělo činit žádné zdravotní potíže. Ale důležité bylo, že na mé žádosti o PCO licenci se na konci stejně zaskvělo razítko a podpis Dr. Saludji se zaškrtnutou kolonkou hlásající do světa, že žadatel je SCHOPEN. Ten večer jsem Eulálii požádal, aby krasopisně vyplnila všechny ostatní kolonky žádosti, přiložili jsme záznam o lékařské prohlídce, vyplněnou žádost o výpis z rejstříku trestů a vyplněný formulář, kde jsem uvedl detaily své kreditní karty, aby PCO mohlo inkasovat svých 300 liber. Byly dvě možnosti, jak to zaplatit. Buď šekem nebo kreditní kartou. Protože jsem tenkrát u HSBC měl otevřený jenom takzvaný Basic Account, o nějaké šekové knížce nebo kreditní kartě jsem si mohl nechat jenom zdát. Musel jsem tedy použít jednu ze svých českých kreditek, které byly už dost zatížené dluhy, které jsem na nich nadělal, abychom se vůbec zvládli přestěhovat do Londýna. Ale naše víra byla silná a okolnosti moc prostoru pro manévrování nedávaly, takže moc na výběr jsme stejně neměli. V pondělí, další týden, poslala Eulálie celou obálku doporučeně z hlavní pošty na walthamstowském tržišti. Od toho dne nám nezbývalo, než čekat a čekat a čekat. V práci jsem nikomu nic neřekl. Neměl jsem zrovna moc chutí ventilovat své zaječí úmysly a vlastně jsem naznačil jenom pár útržků Lumírovi, který mě v mé snaze nadšeně podporoval. Levyovci vůbec nic netušili a já ani neměl v úmyslu s nimi tyto informace sdílet.

Zdálo se jednoho dopoledne, že den D konečně přišel. Po třech týdnech od odeslání žádosti mi nadšená Eulálie volala do práce, že v poště je velká obálka z PCO. Vzrušeně jsem jí požádal, ať obálku otevře a podívá se, jestli tam je ta vysněná licence. No, nebyla tam. Místo licence tam byla zpět má žádost a dopis, ve kterém stálo, že jsem v jednom oddíle žádosti neuvedl kompletní údaje a že mi tudíž vrací žádost zpět k doplnění chybějících údajů. Byla to pitomost a hlavně moje pitomost a zbrklost, že jsem nebyl ani pořádně schopen vyplnit pár listů papíru. Měl jsem vztek na sebe, na PCO a na celý svět. Ale byla to jenom moje blbost. Ještě ten večer jsme žádost doplnili a ráno ji opětEulálie doporučeně odeslala. Listopad se chýlil ke konci a pomalu se přehoupl do prosince a týdny letěly jako zblázněné. Původní předpoklady byly, že už před Vánoci budu brázdit ulice Londýna v naleštěném minicabu. Nemělo tomu tak být. Chtěl jsem Levyovce opustit ještě před Vánoci, ale moje hloupost a jejich andělé strážní tomu zabránili a zařídili, že místo brázdění londýnských ulic jsem Levyovcům pomohl zvládnout Vánoce. Asi to tak prostě mělo být, a tak to taky bylo.

Ten pravý den D přišel naprosto nenápadně a nečekaně. Opět dorazila velká obálka z PCO a v ní jeden list barevně potištěného papíru, který nesl moji podobiznu a hlásal, že to je on, ten hrdý držitel PCO licence. Nebyla to úplná licence, ale takzvaný Temporary Permit, dočasné povolení. Na to jsme ale byli připraveni, protože se jedná o standardní postup a řádná licence měla dorazit až po třech měsících, ale aby nemusel žadatel tak dlouho čekat a být bez práce, řeší se to tím Temporary Permitem. Toho nenápadného prosincového rána jsem se po dlouhém úsilí stal úředně londýnským taxikářem. Nadšení a sny o zářné a spokojené budoucnosti naplňovaly každý volný kout mé neklidné mysli. Konečně jsem měl v ruce ten správný papír, a tak jsem, podle poslední dohody, vytočil telefonní číslo Petera Rosse. Byl jsem naprosto nezvratně přesvědčený, že platí to na čem jsme se naposledy domluvili. Naivka Horymírek.