Horymír 27.kapitola - Dovolená s rodiči

Uff, máme za sebou náročný týden. Byli u nás na návštěvě moji rodiče a všichni jsme si to náramně užili. Podle aktuální esemesky už jsou celé čtyři hodiny bezpečně doma, a tak můžeme tuto dovolenou směle prohlásit za vydařeně skončenou. Tuhle taškařici jsme plánovali již dlouho a už někdy v lednu jsme našim zakoupili letenky a oznámili jim, že v tomto termínu jsou u nás srdečně očekáváni. Pak bylo na řadě nekonečné těšení se a krátké přípravy. Moji rodiče nejsou zrovna světoběžníci a drtivou většinu dovolených (no v posledních 12 letech vlastně všechny) tráví na chalupě v jižních Čechách. Taťka, od dubna letošního roku čerstvý důchodce, už se nemůže dočkat, až se bude moci přestěhovat na chalupu na trvalo a konečně si pořídit malé hospodářství, o kterém pořád sní. Ruský ráj, řekl by na to děda z mamčiny strany, ale to jen tak mimochodem. Pro mého tátu byla cesta do Londýna první cestou na západ od Chebu v jeho životě. Je pravdou, že na vlastní oči viděl Elbrus a procházel se po strmých svazích divokého Kavkazu, což je docela slušná dálka na průměrnou dovolenou, ale jednak to bylo před dvaceti lety a druhak přeci jenom ta pravá „západní" zkušenost mu chyběla. Druhou věcí, která nás všechny, tedy hlavně mě, protože Eulálie je kliďas, kterého jen tak něco nerozhází, znepokojovala, byl fakt, že naši měli do Londýna letět. Letadlo je velmi pohodlný, rychlý a relativně bezpečný způsob dopravy, avšak prohlášení, že moji rodiče a letecká přeprava jsou staří známí, by byla velmi silná nadsázka.

Na mamčinu přímou žádost jsem tedy sedl k počítači a připravil jsem pro své rodiče podrobný itinerář, plný tučného písma, podtržených výrazů a několika obrázků, jak, kam a kdy se vrtnout na ruzyňském letišti. Itinerář velmi podrobný a  velmi popisný. Velká pasáž, ta poslední, byla také věnována tomu, co se bude dít na letišti Stansted, kde jsme měli s Eulálií mé rodiče minulou sobotu v dopoledních hodinách vyzvednout. Tato popisná a podrobná pasáž končila slovy: „V příletové hale budu já a tam se potkáme. Příletová hala na Stanstedu je mnohem menší než na Ruzyni, takže se nemůžete ztratit. Pokud tam nebudu, zůstanete stát a počkáte, dokud nedorazím. Nehledejte mě, já si najdu vás. V žádném případě neopouštějte příletovou halu, jinak se ztratíte a budeme se hledat celý den." Když jsem to psal, připadalo mi to celkem logické, avšak to by nebyla naše šílená rodina, aby neprokázala, že někdy je vám logika tak akorát na dvě věci.

V sobotu jsme se s Eulálií probudili přesně v době, kdy naši nastupovali na palubu letadla. Dvouhodinový let z Prahy do Londýna nám dával dostatek času na to, abychom se vypravili a vyrazili na Stansted. V posledních dvou letech už poněkolikáté, takže bez výrazných problémů. K terminálu jsme dorazili přesně v době, kdy podle letového řádu měl let z Prahy přistávat. Hned, jak jsme dorazili do příletové haly, zkontroloval jsem na informačních monitorech, jak to vypadá s pražským letem. Blikala u něj informace, že se z něj právě vykládají zavazadla. Paráda, řekli jsme si s Eulálií, dorazili jsme včas a ještě máme přehršel času na jedno dobré kafíčko. Stoupnul jsem si tedy do fronty v Cafe Costa a zakoupil jedno střední latte pro Eulálii a jednu obří čokoládu pro sebe. Než jsem se vrátil, Eulálie mezitím zabrala dvě místa s výhledem přímo do uličky, kterou procházejí právě dorazivší cestující. Ideální konfigurace, nemohli jsme se prostě s našimi minout. Než jsem došel s kávou ke stolu, informace na monitorech se změnila z vykládání zavazadel na zavazadla dorazila do haly. Usadili jsme se, usrkávali svá pití a vyhlíželi naše turisty. Minuty ubíhaly a davy lidí proudily. Bohužel, nikdo z nich ani vzdáleně nepřipomínal mé rodiče. Začínal jsem být trochu nervózní, ale pořád jsme si říkali, že to prostě jde všechno jenom příliš pomalu a naši prostě jenom stojí u pásu se zavazadly a vyhlížejí svoje kufry.

Asi po třičtvrtěhodině čekání si jedna nervózní paní, která seděla vedle nás stejně dlouho jako my a také někoho vyhlížela a nemohla se dočkat, zeptala jednoho z cestujících, co se děje, že to tak dlouho trvá. Onen cestující jí ochotně odpověděl, že se v příletové hale zasekl jeden z běžících pásů, na který se vykládají zavazadla, a tudíž spousta lidí tam stojí a čeká až přijedou jejich kufry. Aha ! Tady je jádro problému. Chudáci naši, první cesta letadlem po bůhvíkolika letech a takovýhle problém. Uklidnili jsme se a tiše litovali mamku s taťkou, že tam chudáci musí stát a čekat, zatímco my si tady v klídku popíjíme kafíčko. A minuty běžely dál. Po hodině a čtvrt od našeho příchodu na letiště se naši stále neobjevovali. Začali jsme s Eulálií rozvíjet divoké teorie o tom, co se jim asi stalo a kde asi skončili. A také jsme neustále nespouštěli oči ze dveří, ze kterých pořád proudily davy lidí, a kde se, jak jsme pevně věřili, musí už každou chvíli objevit známé tváře mých rodičů. Pak jsem v koutku svého zorného pole zaregistroval pohyb. Otočil jsem se tím směrem a uviděl svoji mamku, jak na nás usilovně mává. První, co nás oba s Eulálií společně napadlo, bylo, kde se tam proboha vzala, protože mávala s prostoru, kde byli usazeni na lavičkách lidé, kteří stejně jako my vyhlíželi své blízké. Došel jsem až k mamce a místo ahoj, se mi dostalo přivítání v podobě: „Prosím tě, kde jste se, my už tady víc jak hodinu čekáme a vyhlížíme, kdy dorazíte." Na to se dalo jenom popravdě odpovědět, že mi zase pro změnu už hodinu a půl čekáme na ně. A tak jsme se konečně shledali. Došel jsem pro tátu, který kouřil venku před halou a obhlížel parkoviště, abychom mu náhodou neproklouzli.

K čemu to vlastně došlo? Když jsme se konečně shodli na všeobecně přijatelné verzi průběhu událostí, bylo to jak ze špionážního filmu. Letadlo z Prahy přiletělo s předstihem a vyložení zavazadel a pasová kontrola proběhly výjimečně rychle a hladce. Přesně v 10.31 moji rodiče prošli dveřmi v příletové hale. V 10.33 jsme s Eulálií společně vešli do budovy stanstedského terminálu. Naši se zachovali přesně podle instrukcí z mého itineráře. Rozhlédli se po příletové hale a když nás nikde neviděli, přesně v souladu s mými instrukcemi se postavili k jednomu sloupu a trpělivě čekali, až si je najdu. Když jsme s Eulálií vcházeli do příletové haly, prošli jsme ve vzdálenosti zhruba asi čtyř metrů okolo nich. Díky tomu, že jsme šli uprostřed davu a hlavně jsme nečekali, že by moji rodiče už mohli být v hale, nehledali jsme je a tudíž jsme si jich ani nevšimli. To samé asi způsobil dav i mým rodičům. Oba potřebují pro své ostré vidění brýle a tak je neznámé prostředí a spousta lidí v podstatě oslepilo. A tak jsme úspěšně okolo nich prošli, aniž bychom si jeden druhého všimli. Druhá věc, která nás zmátla, byly scestné a nepravdivé informace na informačních monitorech, které nás mylně utvrzovali v našem chybném přesvědčení, že rodičové, ještě tvrdnou u pásů se zavazadly. No a tak se stalo, že my s Eulálií jsme seděli v kavárně a hypnotizovali dveře, zatímco naši stáli u sloupu a hypnotizovali dav valící se od odletové do příletové haly. Několikrát se podívali i naším směrem, ale listí velké palmy postavené v rohu kavárny, nás úspěšně maskovalo jak vietnamské partyzány. A tak čas běžel, my jsme čekali a rodiče se striktně drželi mých instrukcí. Táta chodil v pravidelných intervalech kouřit před halu a mamka stála a stála a čekala a čekala. Táta šel dokonce jednou na záchod a tehdy prošel přímo před našima očima, ale říká se, že lidská mysl dokáže zařídit, že když jste přesvědčeni, že něco není vidět, tak to nevidíte, ani když vám to strčí přímo pod nos. Takže když táta neprošel dveřmi do haly je logické, že nemohl jít v příletové hale na záchod. Nebo ne ? Když konečně přestalo mamku stání bavit, protože jí nedělalo moc dobře, rozhodla se, že si půjde sednout. No a pak už to znáte.

Shledání bylo radostné a přesně v duchu naší rodiny. Protože to bychom nebyli my, abychom z naprosto triviální záležitosti neudělali kovbojku. Já jsem se nejvíce bál toho, kolikrát se moji rodiče dokážou pohádat, a protože jsou oba dva tak trochu cholerici (hádejte po kom jsem to zdědil), tak jsem to odhadoval zhruba tak na tři až čtyři výměny názorů v rozpětí pěti hodin. Byl jsem vedle jak ta jedle. Nepohádali se ani jednou, celá cesta probíhala v pohodě a za pytlíka jsem byl já, který v itineráři sebevědomě tvrdil, že si své rodiče najde. No a to že si rodičové jaksi zapomněli aktivovat roaming na mobilech, a tudíž se jim nešlo dovolat, to je nepatrný detail, který nic nemění na tom, že jsem jenom takový obyčejný tlachal, že ?

Zbytek dovolené probíhal v rámci možností a z naprosté většiny v pohodě. Opět v duchu naší rodiny byl hodně ve znamení jídla, srandy a pohody. Pokud jsme zrovna nelítali po pamětihodnostech, tak jsme se furt něčím cpali. Ať už to byla čínská přežírána (tak s Eulálií přezdíváme restauraci Eat As Much As You Like for Ł6.50) nebo Pizza Hut, Euláliin guláš nebo rajská, pořád jsme jenom žrali a žrali. Tak jako když se sjede rodina. Ale viděli jsme i pár pamětihodností. Díky našim jsem se dostal na místa, kam bych sám nikdy nešel, protože mi bylo líto zaplatit nehorázné vstupné, ale s rodiči jsem tam šel rád. A tak jsme viděli Tower a korunovační klenoty, Madame Tussaud, London Eye, projeli jsme se po Temži, viděli jsme dinosaury, teda jenom kostry, v Muzeu přírodní historie, nakoupili jsme plnou hrst nejrůznějších šutrů v tamějším obchodě, viděli jsme greenwichský poledník, námořní muzeum, metro bez řidiče v Docklands, Cutty Sark, mumie v British Museum, střídání stráží v Buckinghamském paláci, Trafalgar Square, Nelsonův pomník obalený lešením, takže není vůbec vidět, Downing Street, Parlament, Erose na Piccadilly. A spoustu dalších pamětihodností. Neviděli jsme Hyde Park, Kew Gardens, Hampton Court Palace, Windsor, Imperial War Museum a katedrálu sv. Pavla které jsem naplánoval, ale které se prostě nedaly stihnout. Našim se v Londýně zjevně líbilo, takže je tu určitá šance, že za pár let přijedou znovu, a pak dokončíme to, co jsme letos nestihli. Odletěli dneska ráno, ve čtyři, ještě za tmy jsem je vyprovázel na letiště, pomohl jim s odbavením a zamával na rozloučenou. V sedm jsem byl zpátky a zafičel k Eulálii do vyhřáté postele a dospal, co jsem nestihl. Vstávali jsme v poledne, a to jenom proto, že jsem musel psát Horymíra a překládat do školy. Jinak bychom tam asi leželi ještě teď a léčili uchozené nohy, bolavá záda a oteklé hlavy. Můj pradědeček měl jednu úžasnou hlášku, kterou používal, když posvátný klid jeho stavení narušila návštěva: „Mám vás dětičky všechny moc rád, ale už běžte do p....e !" Mít tady rodiče na týden a věnovat se jim bylo fajn a rádi si to brzy zopakujeme, ale když mamka s taťkou odjeli, najednou jsme s Eulálií rádi, že už bude zase všechno ve starých kolejích a my se budeme mít zase jeden pro druhého. Asi stárnu. Jojo, to bude tím. Takže milí čtenáři a milé čtenářky, mám vás všechny moc rád, ale už..... nashledanou příští týden u dalšího dílu.