Horymír 31.kapitola - Eulálie marodí

Marodíme. Oba. Ve čtvrtek si Eulálie začala stěžovat na bolesti v krku a v pátek odpoledne už mi volala do práce, že je úplně hotová, že má teplotu a nemůže se ani hnout. Tím pádem jsme odpískali večerní návštěvu výstavy Michelangelových kreseb v British Museum, kterou jsme měli naplánovanou. A protože v sobotu to skončilo, máme smůlu, ale třeba to ještě někdy vyjde. Každopádně, když jsem večer dorazil domů, Eulálie ležela v posteli a nebyla schopná se hnout. Bylo na ní na první pohled vidět, že jí je opravdu mizerně. Vyprávěla mi, že v minulosti trpěla na silné angíny a teď, že jí to popadlo znovu. Řešili jsme, co s tím, ale nakonec bylo jasné, že jediné, co Eulálie potřebuje, jsou antibiotika, které jí může předepsat jenom doktor. Byl pátek večer, takže ordinace doktora Saludji už byla zavřená. Opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Doma v Praze bych Eulálii naložil do auta a odvezl na pohotovost a nebo zavolal pohotovost k nám domů, ale tady v Anglii jsem byl vedle, jak ta jedle. A protože jsem příslušníkem generace, která vyrostla na Internetu, Internet bylo místo, kam jsem se vydal pro pomoc. Na Yahoo jsem našel internetovou adresu NHS a začal jsem prozkoumávat jejich stránky. Tam jsem se dozvěděl, že když mám problém, mám zavolat na telefonní číslo 0845 46 47, službu NHS Direct, kde mi pomohou můj problém vyřešit.

Tak jsem tam zavolal, chvilku poslouchal hudbu a pak jsem byl přepojen na operátorku, která se mě nejdříve skoro deset minut vyptávala na jméno, adresu, datum narození Eulálie, jméno a adresu našeho praktického lékaře a spoustu dalších věcí. Když se mě konečně zeptala proč volám, vyklopil jsem jí, že má partnerka pravděpodobně trpí ranným stádiem tonsilitidy, což je anglický výraz pro angínu („tonsilitis“, vyslovuj: „tonsilájtis“), většinou se však používá výraz „sore throat“, který však podle mého názoru spíše popisuje všeobecnou bolest v krku, která nemusí být vždy nutně příznakem angíny. Operátorka se mě zeptala, proč si myslím, že je to zrovna tonsilitida, tak jsem jí popsal příznaky a skutečnost, že na angíny v minulosti trpěla. Položila mi ještě několik dalších otázek, které měly vyloučit, že se v Euláliině případě nejedná od mor, infarkt nebo mrtvici a potom, mi řekla, že mě pověsí do fronty hovorů a až na mě přijde řada, zavolá mi kvalifikovaná zdravotní sestra, která mi poradí, co mám s Eulálií dělat. Ale že prý Eulálie stejně potřebuje antibiotika, které jí může předepsat jen náš lékař. Jenže ten má zavřeno a já nemůžu čekat do pondělí, odvětil jsem jí na to. Zavolejte na jeho normální telefonní číslo, zněla odpověď, bude tam záznamník a na něm zpráva, na konci té zprávy bude telefonní číslo, kam se má zavolat v případě, že potřebujete pomoc mimo ordinační hodiny. Poděkoval jsem a řekl, že tak učiním. Před tím, než se mnou operátorka rozloučila, požádala mě ještě, že pokud se mi podaří můj problém vyřešit a už nebudu potřebovat mluvit se zdravotní sestrou, ať zavolám a zruším své místo ve frontě, že prý jim to pomáhá snižovat náklady. Slíbil jsem, že to udělám, poděkoval a zavěsil.

Vytočil jsem číslo Dr. Saludji a počkal na záznamník. Ze záznamníku se ozval hlas Dr. Saludji, který mě velmi důrazně a několikrát požádal, abych následující číslo volal jen v případě nouze a že nemám tady nechávat žádnou zprávu, že se nejedná o záznamník. Napsal jsem si to inkriminované číslo a vytočil ho. Dlouho to na druhé straně vyzvánělo. Pak se ozval další záznamník a něm bylo, že je zavřeno a pokud něco potřebuji, mám přijít v ordinační hodiny, které jsou od pondělka do pátku od osmi ráno, do šesti večer. A nazdar. Připadal jsem si jako slepička, co hledala vodu pro kohoutka. Nikdy jsem o úrovni britského zdravotnictví neměl příliš velké iluze, ale tohle bylo trochu moc silný kafe. Chvilku jsem přemýšlel co teď, a pak jsem se rozhodl, že nejjednodušší bude dopravit Eulálii do nějakého NHS Walk-in centra. NHS Walk-in centrum je zdravotnické zařízení, které bývá většinou součástí nemocnice a teoreticky by mohlo být obdobou naší zdravotnické pohotovosti, kde se řeší lehčí případy onemocnění, na které není nutné volat sanitku nebo není potřeba chirurgický zákrok. Do Walk-in centra se nemusíte objednávat, stačí přijít, vyplnit formulář, kde uvedete své jméno a příjmení, adresu, důvod návštěvy a, pokud ji znáte, adresu svého praktického lékaře. Nepotřebujete NIN ani žádné cestovní zdravotní pojištění a ošetření je zdarma. Na stránkách NHS jsem zjistil, že nejbližší Walk-in centrum ve Walthamstow je ve Whipps Cross Hospital, která je od nás vzdušnou čarou, co by kamenem dohodil, ale autobusem je to celkem složitá doprava. Zjistil jsem, že mají otevřeno v pátek do 22.00. Bylo 21.05, takže autobus nepřicházel v úvahu. Protože s taxikařinou jsem seknul na konci března 2005, což už je víc než rok, nemáme ani auto. Vytáhl jsem Eulálii z postele, ujistil se, že je schopná se sama obléknout, zavolal jsem znovu na NHS Direct, abych zrušil svůj předchozí hovor, a objednal jsem minicab, který by nás odvezl do nemocnice.

Během deseti minut jsme byli na cestě a do Walk-in centra jsme dorazili těsně před půl desátou. Cesta stála neuvěřitelných 3.50. Což mě trochu zarazilo, protože když jsem jezdil já, tak minimální jízdné bylo 4.80. Dal jsem řidiči pětilibrovku a odmítl jsem drobné. Od té doby, co vím, jak je příjemné dostat libru dýško, neváhám, když ho můžu dát. Řidič poděkoval a odjel. Vstoupili jsme do Walk-in centra ve Whipps Cross Hospital. Velká čekárna, bíle vymalovaná, naprosto neosobní, ošuntělého vzhledu, na stěnách obvyklé zdravotně-agitační plakáty, které uvidíte v kterékoli české čekárně. Akorát plakát se sloganem: „Zastavte ženskou obřízku“ v angličtině a somálštině, ten asi v české čekárně budete hledat těžko. No a kromě agitačních plakátů příšerná spousta lidí. Vycvičeni „superefektivním“ českým zdravotnictvím, bylo nám jasné, že tady budeme dřepět do půlnoci. Posadil jsem Eulálii pod plakát, který ukazoval fotografii dvou šuškajících si mužů z 30. let dvacátého století a pod fotografií bylo doslova: „Slyšel jsem, že jeden člověk v Romfordu objevil klitoris.“ „Jó, vážně, a nechal si ho patentovat ?“ Při bližším průzkumu plakátu se ukázalo, že se jedná o propagační leták National Sexual Health Service. Doslova přeloženo: Národní služba sexuálního zdraví a jedná se o odnož NHS. Ale to jen tak mimochodem. Vyplnil jsem dotazník, přisedl k Eulálii a začali jsme čekat. Složení čekajících nemocných odpovídalo etnickému složení Walthamstow. Černoši, Indové, Pákistánci, Bangladéšan, pár bílých Angličanů a my dva bílí Češi, teda Čech a Moravačka, severní Moravačka.

Jak se ukázalo, ne každý čekající, byl pacient. Naprostá většina přítomných byli rodinní příslušníci. Průměrně to vycházelo v poměru dva rodinní příslušníci na jednoho pacienta, ale byli tam i skupiny, kdy s nemocným děckem přišla celá rodina včetně babičky. I přes pokročilou hodinu, byli přítomni čtyři lékaři, takže v provozu byly čtyři ordinace. Jednalo se vesměs o nevolnosti a nachlazení, takže to opravdu rychle odsejpalo. I přes to, že čekárna byla narvaná, za dvacet minut nás volali do ordinace číslo 3. Udělalo to na mě dojem a myslím, že české zdravotní pojišťovny místo nesmyslného sponzoringu občas naprosto idiotských akcí, by měly manažerům českých zdravotnických zařízení zaplatit výlet do některé nemocnice ve Velké Británii. Je pravda, že ne všechno je éňo núňo, ale takovýhle servis pro nemocného člověka na mě udělal opravdu dojem. Je pravda, že po úvodní zkušenosti s telefonem na NHS Direct a Dr. Saludjovi, jsem přemýšlel, kam bych si mohl stěžovat, ale zážitek z Walk-in centra mě uklidnil. V ordinaci číslo 3 nás přijal sympatický Ind, který už si v počítači, kam asistentka přepsala údaje z mnou vyplněného formuláře, přečetl, proč Eulálie přišla. Změřil jí teplotu. V uchu, takovým zvláštním elektronickým teploměrem, který jsem ještě neviděl, kouknul se na displej a řekl, že teplota je zvýšená, ale není to dramatické. Pak se podíval Eulálii do krku a řekl, že je to opravdu tonsilitida. Zeptal se, jestli je Eulálie alergická na penicilin a když jsem řekl, že ano, předepsal jí Erytromycin a bylo hotovo. Když nám předával recept, řekl, že lékárna už bude zavřená, takže dneska večer si má Eulálie vzít dva paracetamoly a vykloktat vodu se solí. No a zítra, že jí mám vyzvednout léky a podávat čtyřikrát denně. A šmytec.

Došourali jsme se na zastávku autobusu v areálu Whipps Cross Hospital a za necelou třičtvrtěhodinku jsme byli doma. Uložil jsem Eulálii do postele a s chutí se k ní připojil. V sobotu ráno jsme zrušili domluvené barbecue u Libči, kde jsme se měli vidět i s Elzou, což bylo trošku škoda, protože jsme se fakt těšili, ale nedá se svítit. Sám jsem oběhal obvyklé sobotní nákupy na trhu a v Tescu, samozřejmě, protože jsme si je nenapsal, tak jsem zapomněl na několik věcí, o které mě Eulálie požádala, ale to už je prostě Horymír systematik, který, co si nenapíše, tak potom ignoruje. Avšak je zajímavé, že zmrzlinu, kterou taky neměl napsanou, tak přinesl. No, ale nebudeme to rozmazávat. Sobotu Eulálie strávila odpočinkem v posteli v ložnici nebo na gauči v obývákokuchyni, když jsme spolu koukali na DVD. Šli jsme spát poměrně brzo, ale pak jsme ještě do noci čučeli na televizi v ložnici.

No a když jsem se dneska v neděli ráno probudil, zjistil jsem, že mě bolí v krku. Během dopoledne se přidala teplota a teď když tady u počítače datluju 31.kapitolu Horymíra, tak už cítím, že se sotva pohnu a bolí mě úplně celý člověk. Eulálie mě nakazila ! Umřu ! sbohem mí věrní čtenáři. Možná se sejdeme příští týden u dalších taxikářských dobrodružství šíleného emigranta. A kdyby ne, tak jsme fakt umřel. Protože taková angína, to je pěkně drsná mrcha, ta vás může skolit jako nic. Nó, fakt. Nekecám. Fakt nekecám. Určitě nekecám… Neeeeekeeeeecááámmmmmmmmmmmmmmm…..