Horymír 32.kapitola - Taxikář - šestý díl

Tenhle týden utekl jako voda. Společně jsme ho s Eulálií prohekali v horečkách a bolestivých kloubech. Místo notoricky známých míst jsme si navzájem osahávali krční mandle a trumfovali se, kdo je má více oteklé. Když jsem se v pondělí v pět hodin ráno, po noci v horečkách a příšerných bolestech hlavy, odhodlaně vyškrábal z postele, že půjdu do práce, seřvala mě Eulálie do kuličky. Jestli jako nejsem magor, jestli chci sebou někde v metru cestou seknout a ať okamžitě zafičím do pelechu. Pokusil jsem se protestovat, že musím do práce, protože válení doma mi nikdo nezaplatí, ale protože mi bylo fakt zle, tak to protestování netrvalo dlouho. O půl sedmé jsem zavolal do práce, že marodím a v průběhu dalších dnů dám vědět, jak to se mnou je. Spal jsem až do devíti. V jedenáct hodin už jsem seděl v čekárně toho samého Walk-in centra jako v pátek a o hodinu později už jsem byl zase zpátky doma s těmi samými antibiotiky jako Eulálie, akorát s dvojnásobnou dávkou. Pondělí uteklo jako ve snách, byl jsem pořád napůl v bezvědomí a vlastně si ani moc nepamatuju, co se mnou dělo. Role se obrátily. Eulálii už bylo trochu líp, a tak teď pečovala zase ona o mě. V úterý jsem začal pociťovat úlevu a středa už byla v pohodě. Akorát jsem si připadal slabý jako moucha. Ve čtvrtek jsem naklusal do práce a přežil jsem to. Dneska, ve dvě hodiny odpoledne si vezmu poslední dvě pilulky a má angína tím oficiálně skončí. Nic podobného mě nepotkalo už dobrých dvacet let a doufám, že dalších dvacet let mě ani nepotká. Můj život visel na vlásku, ale přežil jsem. Svůj boj se zákeřnou chorobou jsem završil vítězstvím a z tohoto boje jsem vyšel lepší a silnější. No, a teď si Horymírek dá prášeček a bude zhluboka dýchat. Jo ?

Pojďme se však vrátit do února roku 2005. První a druhý týden taxikaření utekly jako pololetní prázdniny a přišla sobota, kdy mělo dorazit první vyúčtování za první týden práce. Měl jsem samozřejmě pár liber za rita v hotovosti, ale tyhle penízky schlamstla nafta a uslintaný Panos. Každý čtvrtek už od rána jsem dostával vyrážku z toho, že během dne musím zajet do Kentish Townu zaplatit krvavé peníze za auto. Nesnášel jsem toho slizouna každý týden o něco víc. A nejhorší bylo, že ve mně našel zalíbení a vyjadřoval mi velkou náklonnost. Mně stačilo jenom na něj pomyslet a dostával jsem zácpu. Je pravdou, že jsem vůči lidem v okolí hodně vybíravý a chvilku trvá, než si někoho pustím do vnitřního kruhu, ale s tímhle člověkem mi to fakt ani trochu nešlo. V sobotní poště skutečně byla obálka od GLH a v ní vyúčtování a seznam všech jízd, které jsem za týden udělal. Sumy vypadaly zajímavě a užuž jsem začínal mít radost. Pak mi oči sjely ke kolonce TOTAL. Tam se vyjímala neskutečná cifra: 5,34 liber. Odmítal jsem věřit vlastním očím. Za dvanáct hodin práce denně, pět dnů v týdnu, příšerné nervy a Panose jsem si vydělal necelých šest liber ? To přece nemůže být pravda. To je sen a já se z něho probudím a všechno bude jinak. Bohužel to sen nebyl, ale krutá realita. Možná se budu opakovat, ale primární problém spočíval v tom, jak GLH vypočítávalo odměnu za tzv. jízdu na docket. Suma, kterou jsem dostával nebyla vypočítávána na základě reálně ujeté vzdálenosti, ale pomocí pravítka, kterým se nakreslila čára do mapy, délka čáry se převedla na míle a míle byly proplaceny sazbou nižší, než u jízdy v hotovosti. Minimální jízdné u jízdy na docket bylo 3,50 a každá další míle byla za libru. Naprostý a totální nesmysl a hlavně příšerná zlodějna, protože nikde na světě se z místa A do místa B nejede podle pravítka. Pokud tedy ovšem neřídíte tank. Protože velkou většinu kšeftů na docket tvořily převozy důchodců na vzdálenosti menší než dvě míle, vydělával jsem méně než tři libry na hodinu, a to musel být ještě úspěšný den. Takže když se na faktuře objevila platba za jízdy na docket, suma nebyla nijak závratná. No a od této sumy se mi odečítal poplatek za rádio a libra za každou jízdu za hotové. To, že si ke všemu GLH ještě připočítávalo DPH, takže výsledné sumy byly vyšší, než mi Peter Ross napovídal, to můžeme klidně pominout jako nedůležitý detail. V případě prvních čtyřech faktur to pak ještě bylo 50 liber (plus DPH) jako záloha na rádio, které jsem měl namontované v autě. Nehorázností na můj vkus až příliš mnoho. A když jsem se vztekal a protestoval, odpovědí my byla jenom ta jejich z......á anglická blazeovanost. Začínalo mi být jasné, že skokem po hlavě do taxikařiny a potažmo u firmy jako byla GLH, jsem si pěkně nakakal na hlavu. Jediné, co mě tenkrát v sobotu utěšilo, byla naděje, že bude líp. Nebylo. Jak týdny šly, částky na fakturách se nezlepšovaly. Posuďte sami: 94.39; 48.02; 76.97; 71.67; Bylo to přesně 22.března 2005, kdy jsem věděl, že končím. Po šesti týdnech neskutečného psychického vypětí, zoufalství a beznaděje, jsem se ráno probudil a věděl jsem, že je to za mnou, že padlo definitivní rozhodnutí, a že už se za volant toho kreténského Passatu nikdy neposadím.

Na kontě v bance byly poslední libry. Na to, že je potřeba zaplatit nájem za byt, na to jsem radši ani nemyslel a nebýt Eulálie, která dřela jako kůň na těch pár úklidech, tak bychom ani neměli za co jíst. Zoufalé finanční situaci nepomohlo ani to, že se mi dvakrát povedlo Passata škrábnout, a to tak, že se to nedalo jen tak přejít a musel jsem to nechat opravit. Panos si vždy zgustl na tom, aby mi to dal sežrat, a hlavně aby mě oškubal jak krocana. Lidičky, nemáte ani nejmenší tušení, jak jsem toho člověka (?) nesnášel. Když si vzpomenu, jaké naděje jsme vkládali do této nové práce, jak jsme si malovali, že už bude líp, ještě teď má knedlík v krku. Pravda je taková, že jsem si nevydělal ani tolik, kolik jsem do toho na začátku vrazil (licence, navigace apod.) Ale čeho je moc, toho je příliš. Má, již tak dost narušená mentální rovnováha to vzdala a já najednou věděl, že je konec. Hned v pondělí, jsem Peteru Rossovi oznámil, že končím, vrátil rádio a veškerou dokumentaci, zajel do Kentish Townu, abych vrátil auto, a s úsměvem na tváři se vydal na cestu k domovu.

Do Londýna vtrhlo jaro a další kapitola našeho boje za lepší život v blázinci jménem Londýn se uzavřela. To, co mělo přijít, dnes s Eulálií nazýváme nejhoršími třemi měsíci našeho života v Anglii a já, sám za sebe můžu směle prohlásit, že to byly nejhorší tři měsíce mého života vůbec. Po zážitku s taxikařením bych nevěřil, že může být ještě hůř. Ale jak moc dobře víte, Horymír přijel do Anglie především proto, aby se vyléčil ze své nekonečné naivity. A léčba pokračuje úspěšně dodnes. S odstupem času mám možnost ohlédnout se a objektivně zhodnotit, proč vlastně taxikařina nebyla to pravé ořechové. Byla to kombinace tří důležitých faktorů: má nezkušenost a místy neobratnost, která mě zpomalovala a snižovala mou produktivitu. Dalším faktorem byla samotná GLH a její portfolio zákazníků. Struktura zakázek a kvalita jejích zákazníků byla silnou determinantou v případě úspěchu či neúspěchu. No a třetím důležitým faktorem bylo auto. Náklady spojené s pronájmem auta a vyděračskou pojistkou ujídaly podstatnou část příjmů. Pokud bych měl vlastní auto, možná bych na tom byl o něco lépe. Jo, a jedním z důležitých činitelů by mohla být i má vlastní lenost. Kdybych totiž jezdil 14 hodin denně a 7 dní v týdnu, taky bych těch penízků měl o něco víc, ale to už je tak trochu sarkasmus. Ale pořád ještě věřím tomu, že taxikařina vás může dobře uživit. Fakt tomu věřím, ale víte dobře, že se léčím.

Tak skončila kariéra Horymíra taxikáře. Byl březen a do mého života vstoupilo něco nového. Něco, co mě provází až do teď. Něco, co může za to, že teď čtete tyhle řádky. V sobotu 19.března 2005 jsem na email redakce internetového portálu Pohyby poslal článek s názvem „Půjdeme do boje ?" Byl to jenom takový výkřik do tmy, reakce na články a dotazy, které jsem si na Pohybech přečetl a také, že jsem měl pocit, že to, co Pohybům tenkrát chybělo, byla ucelená a komplexní informace opepřená lehkým stylem. Vlastně mě vyhecovala Eulálie. Byla pravidelným návštěvníkem Pohybů už od podzimu 2004, kdy jí o těchto stránkách řekla Elza.Tenkrát jsem to považoval za nějakou obskurní diskusní skupinu na Internetu a mával jsem nad tím rukou. Když jsem „Půjdeme do boje ?" poslal, odpovědí mi byla nadšená reakce od Davida, webmastera Pohybů. A právě tahle nadšená reakce a raketový nárůst čtenosti způsobily, že postupem času vznikla série Plnoprávným občanem snadno a rychle. A v listopadu 2005 se narodili Horymír a Eulálie. Z jednoho tak trochu ironicky myšleného článku se narodila velmi zajímavá spolupráce, která v současnosti konzumuje nemalou část mého skromného volného času, ale baví mě to. Až dopíšu tenhle deníček šíleného emigranta, tak určitě budu muset vymyslet něco jiného, protože by se mi po tomhle všem stýskalo. První články jsem psal v ruce na papír s podložkou. Byl na mě docela zábavný pohled: rozvalený na gauči, hryzající tužku a píšu a píšu a škrtám a škrtám. V průběhu dubna nám Euláliin bratr Miroslav půjčil notebook, který používáme dodnes. No a když jsme si v létě 2005 pořídili broadband připojení, stala se z psaní pro Pohyby málem poloprofesionální záležitost.

Jenže tenkrát na konci března tu byl ještě jeden problém, velmi závažný a hodný pozornosti. Byl jsem bez práce a na kontě byla jedna velká nula. V průběhu příštích dvou týdnů se mi vrátily zálohy zaplacené GLH, které nám umožnily zaplatit nájem, ale to bylo všechno. A tak jsem v tom byl zase až po uši. Jobcentrum, inzeráty v novinách, Internet, desítky životopisů. Zrovna před pár měsíci jsem si dělal pořádek v mailech a objevil jsem maily, kde jsem posílal své životopisy na inzeráty, kde se měly posílat životopisy na emailové adresy. Bylo jich 65 během jednoho týdne. První týden jsem byl v klidu, druhý týden jsem byl trošku neklidný, ale když ani třetí týden nepřinesl jediné interview, začal jsem být silně nervózní. Jenže tenkrát jsem ještě netušil, že to měl být teprve začátek. Začátek tří měsíců, které už jsem několikrát zmínil v několika předešlých kapitolách. Období, kdy jsme si opravdu sáhli na úplné dno a nakonec nás od úplného pádu zachránila finanční intervence mých rodičů, kterou jsem konečně splatil, snad i s úroky, až po roce letos v květnu. Psychicky zpracovat skutečnost, že abychom mohli přežít v Londýně, museli jsme si půjčit peníze od mých rodičů žijících v Čechách a vydělávajících nijak závratné sumy, nebylo nijak zvlášť jednoduché. Euláliino české konto bylo vydrancované úplně do sucha a také jenom díky jejímu skromnému českému důchodu jsme věděli, že kdyby bylo opravdu nejhůř, na letenku zpátky do Čech máme. Jak asi tušíte, dopadlo to dobře. Jsme pořád tady a dokonce už můžeme i přemýšlet o tom, že se v říjnu vypravíme na dovolenou někam jinam, než domů do Čech (a na Moravu, severní). Ale o tom už zase příště.