Horymír 37.kapitola - Konečně pořádná práce

Máme za sebou trošku náročnější týden, během něhož se vyřešilo několik dlouhodobých problémů, které se táhly, a konečně jsou za námi, a objevilo se několik dalších úkolů nebo spíše nových obzorů, se kterými se budeme v nejbližší době muset poprat. O čem že to vlastně mluvím ? No, to se asi velmi brzy dozvíte v dalších kapitolách. Zatím není co vyprávět, protože se pouze dává do pohybu obrovský stroj, který pokud se jednou roztočí, tak pojede jak ruský ledoborec. Není to nic dramatického, prostě jsme se s Eulálií rozhodli, že už byl moc dlouho klid a že by to chtělo nějaké vzrůšo, tak jsme si vzrůšo vymysleli a pustili se do toho. Víc už neprozradím, abych to celé nezakřikl. Mami, prosím tě, nic se neděje, všechno je v pořádku, my jenom tak s Eulálií nevinně blbnem, takže můžeš být klidná. Fakt, všechno je v pohodě, teda až na to, že.... No tak dobře, tak já vám to teda řeknu. Eulálie je těhotná... Ha, lekli jste se ? Nebojte dělám si srandu. Fakt. Jo a jen tak mimochodem, v pátek se nám v Jeseníku vdávala vnučka, tak blahopřejeme a přejeme hodně štěstí. No, a pak že nemám žádný otvírák pro dnešního Horymíra. Většinou ho vymýšlím během týdne a v neděli už to jde všechno úplně samo. Jak říkám, tenhle týden byl dost náročný, takže jsem na Horymíra ani nevzdechl. A něco vám prásknu na Eulálii. Pustila se do vlastního projektu nazvaného Euláliina hostina za hubičku. Je to vlastně taková kuchařka s vyzkoušenými recepty na nejrůznější dobrotky, které si může připravit opravdu každý, je to hned hotové a vzhledem k tomu, že ke každému receptu připojuje i rozpočet, sami si můžete ověřit, že to vyjde úžasně lacino. A vtipné na tom je to, že Eulálie taky nemá žádný otvírák pro svůj dnešní díl. Teda měla by, kdyby mi nezakázala zveřejnit, že mě tohle úterý nutila jíst ke svačině chleba z popelnice. Fakt, nekecám. Ne, že bychom na tom byli tak úplně špatně, ale občas se to stává i v lepších rodinách. No, prásknul jsem jí, a jsem zvědavej, jak se k tomu postaví. Jak jí znám, odskáču si to pekelně. Takže, milí moji čtenáři, kdyby náhodou, tak vězte, že měl jsem vás rád všechny a bylo my s váma moc fajn.

A teď honem zpátky do čtvrtka, 2.června 2005. Stál jsem mezi dveřmi knihovny, v ruce mobil a zrovna jsem do sluchátka zahlásil: „Hello ?" „Dobrý den, mohl bych mluvit s panem Horymírem ?" „Mluvíte." „Pane Horymíre, mám pro vás dobrou zprávu, prošel jste úspěšně výběrovým řízením a byl jste vybrán na inzerovanou pozici. Je pro vás nějaký problém nastoupit 13.června 2006 v 8.30 do zaměstnání ?" Halelujá, řvalo všechno moje já. „Ne, není to pro mě žádný problém, v 8.30 budu tam." „Výborně, tak jsem domluveni. Během několik dnů obdržíte poštou tzv. Uvítací balíček nového zaměstnance, ve kterém bude vaše pracovní smlouva, kterou prosím, podepište a vezměte ji s sebou toho 13.června, pak tam ještě najdete spoustu užitečných informací, které jistě shledáte velmi zajímavými. Každopádně gratuluji a těšíme se na spolupráci s vámi." A tak jsem se po třech měsících tápání a plácání se od ničeho k ničemu a vlastně téměř po roce od příjezdu do Velké Británie, stal jedním z několikasettisicové armády zaměstnanců společnosti jménem Royal Mail, Královská pošta, konkrétně divize jménem Parcelforce, což je balíková kurýrní služba, jedna z největších ve Velké Británii. Ač se to nezdá, bylo to velké vítězství a běh na dlouhou trať. Pro Parcelforce pracuji dodnes a ještě nějakou chvilku v této firmě hodlám vydržet. Samozřejmě na obzoru jsou už jiné plány, ale ve Velké Británii jsem se naučil jedné důležité věci. Téměř všechno je tady běh na dlouhou trať a trpělivost a neochvějné směřování za vytyčeným cílem, je to nejdůležitější, co potřebujete, pokud tady chcete žít a ne jenom přežívat. Co vlastně v Parcelforce dělám ? Je to prosté, pracuji jako řidič a rozvážím balíky a balíčky do domácností a firem. Anglicky se tomu říká multidrop delivery a řeknu vám popravdě, nikdy bych nevěřil, jaká je to makačka. Hlavně ze začátku, než si člověk zvykne a hlavně se naučí udržet tempo, díky kterému jste potom schopni každý den rozvézt v průměru od 90 do 110 balíků na 90 až 100 různých adres a potom ještě zhruba na 10 až 20 adresách zase jiné balíky posbírat. Konkurence v této branži je ve Velké Británii obrovská, což s sebou přináší velmi velký tlak na ceny za doručení. Klesající ceny s sebou zároveň přinášejí tlak na nižší náklady a vyšší produktivitu. Výsledkem toho jsou přetížení řidiči, kteří si pak neustále stěžují, jak jsou přetížení. Víte, jak poznáte multidrop delivery řidiče ? Pořád si jenom stěžuje. Když jsem kroutil hlavou nad Bulharem v Electricshopping.com, který tenkrát jezdil pro BusinessPost a pokaždé si jenom stěžoval, nevěděl jsem, že je to vlastně syndrom. Je to obrana proti opravdovému přetížení, protože podle logiky manažerů, řidič, který si nestěžuje, má málo práce a potřebuje přidat. Tudíž musíte svému manažerovi neustále dávat najevo, že jste na pokraji zhroucení z vyčerpání a to vám potom zajistí, že máte občas i půlhodiny pauzu na oběd.

Celé to začalo v únoru, kdy jsem ještě taxikařil. Už nevím, kdo, jestli to byla Elza nebo Libča, kdo u nás doma zapomněla aktuální výtisk deníku Metro, který je zdarma k dostání ve všech stanicích londýnského metra. Je to takové čtení do vlaku během cesty do práce. Kromě mentálně nenáročných článků psaných srozumitelnou angličtinou, je to i dobrý zdroj inzerátů nabízejících práci. A právě v tomhle výtisku bylo: „Parcelforce Worldwide, hledáme řidiče, praxe není podmínkou, pro pracovité nabízíme možnost výdělku až 21.000 liber ročně. Nástup ihned." 21 kilo ročně ? To v té době byla příliš vysoká částka pro mou představivost. Nicméně jsem nelenil a zavolal jsem na číslo uvedené v inzerátu. Ochotný úředník se mnou po telefonu vyplnil mé základní osobní údaje a řekl mi, že se mi ozvou. Po třech nedělích, tedy v polovině března, dorazil dopis, že Parcelforce děkuje za můj zájem, ale že momentálně nejsou žádná volná místa a nashledanou. Další dopis dorazil v polovině dubna a obsahoval pozvání na testy a přijímací pohovor. A tak jsem spolu s dalšími asi padesáti uchazeči psal test z matematiky pro pátou třídu. Měli jsme na to 2 hodiny. Hotov jsem byl asi za 45 minut, a tak jsem si po zbytek času, obklopen spoluuchazeči hryzajícími tužky, četl knížku, kterou nosím při sobě, ať jdu kamkoli. Vysloužil jsem si zvídavý pohled ze strany dohlížitele, ale neřekl ani slovo. Druhou částí testu byl takzvaný třídící test. Jeho úkolem je zjistit, jestli máte v sobě alespoň elementární stopy analytického myšlení a schopnost rychle se rozhodnout. Časový limit 90 minut, trvalo mi to zhruba 20. Třetím pokračováním zábavného dne otevřených dveří byl tzv. driving test, neboli zkouška vašich řidičských schopností. Usedl jsem s examinátorem za volant dodávky Volkswagen Transporter a udělali jsme si okružní jízdu v oblasti Kings Cross. Zívačka i přesto, že na konci okružní jízdy číhala „past" v podobě velmi zúženého průjezdu. Pokud jste schopni jenom trošku vnímat hmotu a rozměry vozu, který řídíte, jste schopni projet takovým zúžením jenom s občasným mrknutím do zrcátek. Tím to skončilo. Výsledkem bylo pozvání na ústní pohovor o dva dny později. Během ústního pohovoru mi znuděná černoška pokládala „záludné" otázky na téma: jak uklidnit rozzuřeného zákazníka, jak zajistit náklad v dodávce proti poškození, co dělat před tím, než vyrazíte na routu, co uděláte, když víte, že nestíháte a spoustu podobných taškařic. Za týden po pohovoru přišel dopis, že jsem uspěl, ale že momentálně nemají žádné volné místo a že děkují a ozvou se mi. To byl začátek května. A pak přišel 2.června již zmíněný telefon. Celkem to trvalo čtyři měsíce a jak jsem později zjistil v případě Parcelforce, potažmo Royal Mail se jednalo o nadsvětelnou rychlost.

Pracuji v depu Parcelforce v Actonu, v západním Londýně. Znamená to, že dojíždím metrem každý den hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky. Je to na hlavu, ale zvykl jsem si, a doba strávená v metru mi umožňuje přečíst v průměru dvě knihy týdně. Pracovní doba od 7.00 do 15.00. K tomu máme povinné dvě hodiny přesčas a já, protože mým rajónem je celkem rušná oblast v okolí Kew Gardens a Richmondu, plus okraj Twickenhamu, tak mám pracovní dobu od 7.00 do 18.00, každý den. Znamená to, že se nadřu jako vůl, ale protože pracuji pro Royal Mail, dostanu za to poctivě zaplaceno. Jsem krytý odbory, platím si soukromou penzi, která bude znamenat, že až mi bude 65 let, tak důchod od české vlády, důchod od britské vlády, soukromá penze, kterou si stále platím v Čechách a soukromá penze tady v Anglii, budou znamenat, že ze mě bude velmi spokojený důchodce. Ani nevíte, jak já se do důchodu těším. Má to jenom jeden malý háček. A tim je zhruba 30 let, které mě od mého rajského důchodu dělí, takže si budu muset ještě počkat. Zkusím to vydržet. Je to tak, s vysokoškolským vzděláním a špičkovou praxí na manažerských postech dělám řidiče a jsem spokojený. Ne že by mě to nějak extrémně bavilo, ale tahle práce nám s Eulálií konečně přinesla tu tolik vytouženou stabilitu a možnost začít opět vymýšlet ptákoviny. Tenhle džob to není konečná. Až tady jsem konečně pochopil, co v životě chci doopravdy dělat a čím se chci živit. Tenhle džob mi umožnil dát se do pohybu tím správným směrem. Příští rok, tedy rok 2007 bude pro mě přelomový, hned v lednu mě čeká důležitá životní zkouška. Zbytek příštího roku bude indikátorem toho, jestli směr, který jsem zvolil byl správný. Předpokládám, že příští rok touhle dobou budu stále ještě rozvážet balíky, ale zároveň už se budu drápkem pomalu, ale jistě uchytávat někde úplně jinde. Kde ? Počkejte si na další kapitoly Horymíra a uvidíte.

Ale ani tenhle obor nebude konečná. I tohle nové zaměstnání, nebo spíš možná povolání, bude jenom odrazovým můstkem k tomu, čím jsem se chtěl živit od chvíle, kdy jsem začal vnímat svět. Od chvíle, kdy jsem přečetl svou první knížku, napsal první sloh a vyhrál první literární soutěž. Od chvíle, kdy jsem začal blbnout hlavu první holce milostnými verši, které měly jen jediný cíl. Určitě víte, jaký. Většinou to nefungovalo, teda skoro většinou, ale ty rýmovánky byly hodně v pohodě a líbily se i lidem, na které teda v žádném případě účinkovat neměly. A vlastně úplně naplno jsem to pochopil, až když jsem se pustil do tohodle povídání a dvou emigrantech, kteří od života nechtějí nic jiného, než jeden druhého a pak hlavně pohodu. Asi už víte, o čem mluvím. Proč jsem seknul se zářivou kariérou, utekl z pohodlné zlaté klece a vybral si raději dřinu a nejistotu. Proč jsem se sebral a ze dne na den zahodil všechno, co jsem pracně budoval ? Proč ? Protože jsem najednou v té vzácné chvíli prozření v tramvaji číslo 21 s horkou pizzou na klíně a košem jahod u nohou uviděl svůj úkol a pochopil svůj cíl. A tak jsem se vydal do velkého neznáma, abych za neskutečně vytrvalé a obrovské podpory nejvzácnější bytosti, kterou jsem kdy měl možnost poznat, naplnil svůj osud a vsadil všechno co mám a co dokážu na to, že jednoho dne budu tím, čím jsem odjakživa chtěl být. Ptáte se čím ? Inu, vypravěčem příběhů, pohádkovým dědečkem, humoristou, satirikem, básníkem a prodavačem deště. A tak jsem tady a dřu jak vůl, abych se ze mě jednoho dne stal spisovatel.

Měl jsem kamaráda na vysoké škole. Já studoval filmovou produkci a on zase filmový zvuk. Měli jsme k sobě hrozně moc blízko, byl o deset let starší než já a měl strašný potíže s holkama. Všechny se do něj okamžitě zbláznily, ale on po měsíci začal pochybovat, jestli zrovna tahle je ta pravá a ze vztahu utíkal. Hrozně se tím trápil a vlastně mu nebylo pomoci. Měl obrovský talent na hudbu a dokonce i skládal. Vykládal mi, že je to prokletí, že stačí, aby se jenom trošku odpoutal od přítomnosti a už má plnou hlavu hudby. Slyší jí všude kolem sebe a hlavně uvnitř sebe, ale když se jí snaží uchopit a spoutat na papír, je to strašná dřina, která ho neskutečně vyčerpává a ne vždycky výsledek v notách zní tak, jako v jeho hlavě. Dneska vím o čem mluvil. Stačí jen na chvilku přestat vnímat realitu a už slyším v hlavě stovky příběhů. Nejsou to celé romány, ani kapitoly. Jsou to ozvěny příběhů, které jako by někdo prožíval v nějakém paralelním vesmíru nebo jiné hladině reality a tyto ozvěny pronikají do našeho světa. A já je pak slyším. Někdy je to jenom jedna věta nebo třeba jenom slovo, ale někde hluboko na dně svého podvědomí cítím,že stačí to slovo nebo větu chytit, pořádně prozkoumat a pak zatáhnout a za slovem nebo větou se odněkud z dálky vynoří celý příběh. Jestli jste někdy pozorovali, jak se slunce za úsvitu prodírá vrstvou mraků na obzoru, kdy se malinkatými škvírami v mracích přímo před vašima očima prodírají tenounké paprsky slunečního světla, tak víte přesně, o čem mluvím.

Proto jsem tady, proto jsem se pustil do psaní tohodle deníčku a proto každou neděli píšu tyhle řádky, i když se mi někdy třeba vůbec ani trochu nechce. Proto a jenom proto. A taky proto, že vás mám, milí čtenáři, moc rád.