Horymír 41.kapitola - loučení s Londýnem

Je konec září a podzim už je definitivně tady. Sice přes den ještě svítí sluníčko a je docela teplo, ale v noci už je pěkně lezavo a navíc, tenhle týden skoro každou noc pršelo. Dnes s Eulálií trávíme naši poslední neděli v Londýně.
Na první pohled se nijak neliší od těch ostatních. Nejdříve ranní lenošení v posteli, pak lehká snídaně a hurá k počítači, nejdřív já, když datluji další kapitolu Horymíra a potom Eulálie, když tvoří další Hostinu za hubičku.

Tohle nás většinou zaměstná až do pozdního odpoledne. Pak si dáme kapučíno a vyvalíme se na gauč k nějakému pěknému filmu. Sice se posledně Eulálie nenápadně zmiňovala, že bychom taky občas mohli vytáhnout paty z domu a ne „sedět furt zavřený doma". Má zcela určitě pravdu, ale já díky svým přesčasům a šílenému dojíždění trávím doma tak málo času během týdne, že mi víkendové „zalezení do nory" vůbec nevadí. A navíc, tento týden stál tedy opravdu za to. Každý den, jsem dostával šanci na vlastní kůži se přesvědčit, že nápad vypadnout z Londýna je jeden z nejlepších nápadů posledních let. Začínalo to hned ráno při pravidelném dojíždění. Hromadná doprava v Londýně je kapitola sama pro sebe. Je to jako s drožďovou pomazánkou, buďto ji nenávidíte, nebo ji milujete. Nic mezi tím. Každý, kdo nově dorazí do Londýna, se může blahem rozplynout nad tím, jak propracovaná a komplexní je londýnská doprava. Jak se dá dorazit úplně kamkoliv a jak je to všechno parádně vymyšlené. Tyhle iluze jsou, s mnoha jinými iluzemi, kterými jsou všichni imigranti obtěžkání při příjezdu do Londýna, jedna z prvních věcí, o kterou tady přijdou. Následují peníze, doklady a nakonec i víra v lidskou dobrotu. Samozřejmě přeháním, ale mnohé příklady z vašeho vlastního okolí mi zcela jistě dávají za pravdu.

Mám svůj velmi specifický názor na londýnskou hromadnou dopravu. Nejenom, že je nejdražší na světě, ale je také jedna z nejnespolehlivějších. Přemýšlel jsem, proč to tak je a myslím, že jsem příčinu objevil. Systém londýnské hromadné dopravy je naprosto geniálně vymyšlený. Velmi mnoho velmi chytrých lidí strávilo mnoho hodin promýšlením tohoto systému a výsledkem je geniální dílo. Opravdu, bez ironie. Teoretický model fungování tohoto systému ja naprosto bez chyby. Bohužel, negativní stránkou každého systému je skutečnost, že aby tento systém fungoval, potřebuje člověka, který jej uvede v život. V případě systému londýnské dopravy se jedná o zaměstnance jednotlivých firem, které poskytují monopolní služby v daných částech celého systému. A to je ta potíž. Kvalita těchto zaměstnanců je tragická. Ve městě, kde kašlat na práci představuje společenský standard, představují zaměstnanci městské hromadné dopravy naprostou elitu. Jednou jsem v Praze na Václaváku pozoroval skupinu dělníků, kteří kopali jámu uprostřed chodníku. Bylo jich pět. Jeden kopal a čtyři se na něho dívali za stálého opírání se o lopatu. Pak se ten, co kopal, unavil a vylezl z díry. Od té chvíle se jich o lopatu opíralo pět a společně hypnotizovali prázdnou díru. Dnes vím, že ve srovnání se zaměstnanci londýnské hromadné dopravy se jednalo o nenapravitelné workholiky, kteří by se měli léčit. No a tento týden měli v londýnské hromadné dopravě celopodnikovou soutěž o nejlepší lamu, protože od pondělka do pátku, každý den ráno i večer byl někde na mé dojížděcí trase problém. Autobusy, které se rozhodli nejet, poruchy signálních zařízení v metru vedoucí k výlukám a zpožděním, rozbité vlaky, narvané vlaky lidmi, takže za svých 120 liber měsíčně jste transportování jako dobytek na jatka apod. Někdy mě ty tři hodiny dojíždění vyčerpají víc, než deset hodin práce. V pátečním Evening Standardu byla zveřejněná statistika fyzických a verbálních útoků ze strany cestujících vůči zaměstnancům metra na jednotlivých trasách. Nejhorší je prý Northern Line. Zajímavé je také zjištění, že Northern Line je nejhorší ze všech tras metra, co do kvality služeb. Nazval bych to karmický principem: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Chci-li kálit cestujícím na hlavy, musím se připravit na to, že občas dostanu po hubě. Ale to je můj osobní názor.

Včera jsme byli s Eulálií na slavnostní večeři, která byla zamýšlena jako naše rozloučení s Londýnem. Nepočítám-li tzv. čínskou „přežíránu" (zaplať 6 liber a žer, dokud nepraskneš) a Pizza Hut, tak jsme v dobré restauraci byli naposledy v Praze před 2 a půl lety, před emigrací do Londýna. Má v Londýně nově objevená lakota a dlouhodobě ne zcela úplně růžová finanční situace nám tak nějak bránila se pořádně odvázat. A tak jsem se včera vyšňořili a vyrazili do světa. Pohrdli jsme nabídkou ve Walthamstow a popojeli autobusem do South Woodfordu. Tam jsme na High Street objevili sympatickou indickou restauraci Mohabir a zapadli do ní. A parádně jsme se rozšoupli. Vínko, sice to byla italská Valpolicella z Tesca, s 420% marží a človíčkem, který neměl ani šajna o tom, jak se víno servíruje, ale tak nějak nám to nevadilo. Vynahradil nám to kuchař, který zase věděl naprosto perfektně, jak uvařit indickou specialitu. A tak jsme spořádali pár královských krevet, nějaké kuře, nějaké jehněčí, spoustu voňavých a pekelně pálivých omáček, placky, trochu naanu (indický chléb) a celé jsme to zazdili zmrzlinou a zajímavě podávanou pekelně sladkou a úžasně dobrou kávou. Vysolil jsem 60 liber a ruku v ruce jsme se po třech hodinách šťastně odpotáceli vlahou nocí k autobusu. Bylo to moc fajn a fakt jsme si to užili. Nezbývá, než doufat, že se nám bude ve Stockportu dařit dost na to, abychom si podobné taškařice mohli dovolit častěji.

Termín akce Kulový blesk se nezadržitelně blíží. Je velmi zřetelně vidět, že Eulálie má všechno pod kontrolou. Podlaha v obýváku už je teď plná krabic od ovoce, kde jsou vyskládány prakticky všechny věci, které si naplánovala do krabic sbalit. V ložnici je obrovská hromada plyšáků a dva kufry hraček, které, s pomocí Libči, Eulálie nashromáždila pro budoucí českou školku v Londýně. No, tenhle projekt, budeme muset uložit k ledu, ale až se trochu rozhlídneme tam na severu, třeba ho zase oživíme. Každopádně máme v tuhle chvíli víc hraček, než jsem měl já za celé své dětství. Jo a mimochodem, víte, co je docela zajímavé ? Když jsme na Pohybech vypustili testovací balónek v podobě článku o projektu české školky a vyzvali potenciální klienty, aby se ozvali, dostali jsme na jednoho potenciálního klienta deset uchazečů o zaměstnání. No třeba jsme se místo školky měli zaměřit na personalistiku. A tak rozšířit již tak široké řady otrokářů, kteří tady prodávají imigranty do fabrik a platí méně, než zákonem stanovené minimum ? Brrr. Děkuji pěkně, ale pořád si ještě vážím toho, že v noci klidně spím a mám chuť k jídlu.

Když teď někdy poslední dobou s Eulálií v posteli večer před spaním rozjímáme, co nám bude chybět a po čem se nám bude stýskat, není toho mnoho, ale přeci jenom. Budou nám chybět přátelé, které tady necháváme. Především Elsa, pak Libča a spol., naše neteř Kora, pak samozřejmě Bhaji, která náš odjezd stále ještě odmítá akceptovat, protože Eulálie se pro ni stala členem rodiny. Bude nám chybět walthamstowský sobotní trh se svou obrovskou nabídkou úžasně levného ovoce a zeleniny z celého světa. Bude nám chybět naše pravidelná levňoučká páteční pizza z indického take-away upečená partou Pákistánců, kteří se jeden po druhém zamilovali do blonďaté a nosaté Eulálie, která za ten více než rok, co k nim pro pizzu chodila ji párkrát dostala zadarmo, protože těm chudákům tak splašila hormony, že nevěděli čí jsou. Bude nám chybět náš byteček na Forest Road, který má svou zvláštní energii, která působila na každého, kdo přestoupil jeho práh. O jeho výjimečnosti svědčí i fakt, že už je opět pronajatý, a to hned druhým zájemcem v pořadí, i přesto, že ho naše landlady pustila na trh o 15 liber týdně dráž, než jsme platili my. Je také pravdou, že po dvou letech užívání ten byt vypadá lépe, než když jsme se do něj stěhovali. A je také pravdou, že naše landlady byla hodně smutná z toho, že odcházíme. Ale pozvali jsme ji na kafe a celé jsme si to vysvětlili, takže nám nakonec večer SMSkou poděkovala za úžasně příjemné odpoledne. A co nám bude chybět dál ? Dál už nic. Pak už je jenom pekelně dlouhý seznam věcí, které nám v žádném případě chybět nebudou. Hromadná doprava, sousedi, „multikulturnost", provoz, astronomické životní náklady, prach a špína a těch cca 8 - 10 miliónů lidí, kteří v Londýně žijou. Vždyť jenom v miniaturním London Borough of Waltham Forest, které je menší než Hradec Králové, žije přes 225.000 lidí. Celkem tlačenice.

Tak to by pro dnešek bylo asi tak všechno. Příští týden se neuvidíme, protože budeme uprostřed stěhování a zabydlování se v novém hnízdečku. V dalším týdnu po té, mám dovolenou, kterou strávím sháněním auta, které musíme koupit, abych měl čím dojíždět do Stoke-On-Trent, kde od pondělí 16.října nastupuji do práce. Budeme vyřizovat všechny administrativní formality spojené s novým bydlením a budu se snažit i trochu pomoci Eulálii s úklidem v našem novém domečku na Buxton Road v Disley, Stockport. Takže to je pro dnešek všechno a uvidíme se v půlce října. A nezapomeňte si pořádně užít podzimu, protože další bude až za rok.