Horymír 42.kapitola - Stěhování II.

Žijeme. I když se tomu ani nechce věřit. Po dlouhatánské měsíční pauze je opět neděle dopoledne a já už zase konečně sedím u počítače a píšu o nás pro vás. Musím se přiznat, že jste mi, moji milí čtenáři, moc chyběli a omlouvám se vám i Davidovi za tohle zpoždění. Okřídlené rčení „Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat" se ukázalo jako téměř pravdivé. Zdánlivě triviální úkon, jakým by se mohlo zdát stěhování z Londýna na venkov, se proměnilo v několikatýdenní odyseu. Až teprve dnes, tedy po měsíci od chvíle, kdy jsme opustili náš útulný byteček na Forest Road ve Walthamstow, začínám mít pocit, že už zase žijeme jako lidé. No ostatně přečtěte si to pěkně od začátku sami.

Ze všeho nejdřív se vám musím přiznat k tomu, že jsem vás celou dobu mystifikoval. S tím naším stěhováním do Stockportu. Až na místě jsme zjistili, že vlastně ve Stockportu nejsme. Ten je od nás ještě asi 10 mil. Bydlíme v miniaturním městečku jménem Newtown, které je součástí o něco většího městečka jménem Disley a tohle dvojité souměstíčko je hned vedle New Mills, což je první geografický údaj, na který lidé začnou reagovat, když se jim snažím vysvětlit, kde to vlastně bydlíme. Nalézáme se jižně od Manchesteru a celé okolí je chráněná krajinná oblast a turistická atrakce jménem High Peak. Krajina okolo nás je hodně zvlněná. Ať se vydáte kamkoli, půjdete vždycky do kopce nebo z kopce. Nikdy ne po rovině. Za poslední tři týdny jsem viděl víc krav, koní a ovcí než za posledních dvacet let. Žijeme na poklidném venkově a oproti přelidněnému Londýnu je to úžasná změna. V noci je tady absolutní ticho a jestli jsem viděl za celou dobu, co jsem tady, tak deset černochů a zhruba pět Pákistánců, tak je to hodně. Kolem sebe slyším jen angličtinu s pro mě naprosto nesrozumitelným midlandským přízvukem. Když jsem se naučil rozumět londýnskému cockney, tak se zase musím učit nový. Žádná polština, žádná pidgin a žádné urdu. Jestli se mi stýská ? Ani trochu. Když jsme v září roku 2004 přijeli za Jitkou na návštěvu do domu, který teď okupujeme, od první chvíle se nám tady líbilo a někde vzadu v hlavě mi hlodal červíček nesoucí myšlenku, jaké by to bylo, bydlet tady. Trvalo to dva roky a stalo se to skutečností. A jak to vlastně všechno probíhalo ? Takhle:

V sobotu 7.října, jsme vstali brzo ráno a já jsem vyrazil do města vyzvednout dodávku, kterou jsme si pronajali na stěhování od soboty do neděle. Objednával jsem ji přes Internet a měla to být ta nejdelší možná, alespoň na fotce taková byla. Když jsem dorazil na místo, opět se mi osvědčila stará známá pravda: Nevěř nikomu ani slovo, zvlášť když se jedná o tvoje peníze. Dodávka, která na mě čekala sice byl Mercedes s dlouhým rozvorem, ale s krátkým zadním převisem, takže v žádném případě ta, která byla na obrázku. Protože jsem neskládal žádnou zálohu předem, mohl jsem se sebrat a jít pryč, ale problém byl v tom, že jsme se chtěli stěhovat a shánět něco na poslední chvilku by byla vražda a hlavně by se to mohlo dost prodražit. Pravda je taková, že cena byla opravdu hodně nízko. Polovina průměru všech ostatních nabídek, které jsem při průzkumu trhu našel. A tak jsem s povzdechem akceptoval dodávku menší, než jsem původně očekaval a tiše jsem se modlil, aby se tam vešly všechny naše krámy. Před dvěma lety jsme do Velké Británie přišli se čtyřmi kufry. Dnes jsme na přesun potřebovali ne normální, ale velkou dodávku. Neuvěřitelné. Když jsem s natankovanou dodávkou dorazil před náš dům, povedlo se mi pohodlně zaparkovat přímo u dveří. Bral jsem to jako blýskání na lepší časy. Půlhodiny po mně dorazila Libča a Přemysl, kteří nám slíbili pomoci se stěhováním. Následovala lehká snídaně, kterou nám připravila Eulálie, abychom měli sílu na tu dřinu, a pak to vypuklo. Naprostá většina věcí byla již zabalená a připravená v krabicích, takže je stačilo jen popadnout a naložit do dodávky. Pečlivě jsme všechno skládali s maximálním využitím prostoru a byt se začal příjemně vyprazdňovat a dodávka nepříjemně plnit. Eulálie hlídala dodávku a koordinovala její naplňování a my tři jsme lítali s krabicemi. Během hodiny a půl byly krabice, sofa, obě televize, černé igelitové pytle a kufry s oblečením naloženy. V tomto okamžiku byla dodávka naplněna od podlahy ke stropu a zbývaly v ní tak dva metry krychlové prostoru. Ty byly naplánované na květiny. Přišla nejhorší fáze každého stěhování. Okamžik, kdy jsou všechny velké a také úhledně zabalené věci odstěhovány a naloženy a vy procházíte bytem a dáváte na hromadu drobnosti, které zabalit nešly nebo jste na ně zapomněli a pak samozřejmě kytky. Nejpitomější a nejvíce časově náročné stěhování je stěhovaní kytek. Nemůžete si je hodin do náruče tři najednou jako bedny ani na záda jako pytel. Musíte s každým květináčem extra a nemůžete je v dodávce skladovat na sebe. Tahle poslední fáze nakládání nám zabrala neuvěřitelné tři hodiny a jejím výsledkem byla smutná skupina opuštěné flóry, kterou musela Eulálie obětovat a nechat na zahradě na Forest Road. Přirozená selekce v praxi. Do dodávky se dostaly, a tudíž přežily, pouze ty nejhezčí a nejvzácnější exempláře. V 15.00, když jsme byli uprostřed luxování a závěrečného úklidu bytu, dorazila landlady, aby byt převzala. Vše proběhlo hladce a nikde nebyly žádné problémy. Dohodli jsme se, že depozit nám pošle po uplynutí ochranné 28-denní lhůty šekem na novou adresu (přišel ve čtvrtek tento týden). Bylo 16.00, když jsme konečně vyrazili na cestu. Měli jsme před sebou dlouhých 200 mil po dálnici M1 na sever. Naše dodávka měla na zadních dveřích napsáno Sprinter, ale měl jsem pocit, že řídím traktor. Dostat z ní alespoň 50 mil za hodinu chtělo dlouhé klesání a do kopce mě předjížděli nejenom kamióny, ale dokonce i důchodci v Roverech.

To nejhorší bylo teprve před námi. Určitě si vzpomínáte, jak to mělo být s tím naším bydlením. Jitka kupuje nový dům, my se stěhujeme do jejího starého a placením nájmu jí vlastně platíme její hypotéku. Potíž byla v tom, že koupě nemovitosti je složitá věc a vždycky se strašně vleče i v efektivně fungujících krajinách, natož pak ve Velké Británii. Došlo k tomu, že Jitčino stěhování bylo naplánováno na 13.října v pátek, tedy až týden po našem příjezdu. Jako provizorní řešení bylo rozhodnuto, že ten týden budeme provizorně bydlet v jednom pokoji u Drahuše, Jitčiny sestřenice, dcery Euláliina staršího bratra Horymíra. Máte v tom guláš ? Nebojte se, to je přirozená reakce na tuhle rozvětvenou rodinu. Eulálie je prostřední ze třech sourozenců. Má staršího bratra Horymíra (můj jmenovec) a mladšího bratra Miroslava. Horymír je otcem Drahuše a Miroslav je otec Jitky a také Kory (pamatujete se ještě na Koru ? Momentálně se opaluje na dovolené na Kanárech, jó ta se má) . Drahuše bydlí v New Mills necelých pět minut autem od Newtownu. Vzala nás na milost a poskytla nám dočasný azyl. Aby toho nebylo málo, v současné době je u ní na návštěvě její otec Horymír, který jí pomáhá s úpravami domu a zároveň zítra nastupuje dočasně do práce k Miroslavovi, aby si taky vydělal pár liber, než poletí zpátky do Jeseníku, pravděpodobně po Novém roce. Takže se tady vlastně sešla celá Euláliina rodina. Už nám tady chybí akorát Bivoj a Kora. Ani bych se nedivil, kdybych vám příští rok touhle dobou vykládal o tom, jak se sem stěhovali i oni. Ale to se teprve uvidí. Naše dočasné útočiště se tedy vyřešilo. Ale co s dodávkou plnou krámů. K Jitce se nevešla a k Drahuši už vůbec ne. Tady vstoupil do hry Jakub..., cha, říkal jsem vám že to bude drama. Jakub je Jitčin nevlastní bratr, který také žije v New Mills a je hrdým nájemcem bytu s obrovským sklepem. Právě tam jsme složili celý ten náš cirkus. Akorát postel, která měla do budoucna sloužit Miroslavovi v jeho pokojíčku a naše sofa se do sklepa nevešly, a tak skončily u Jakubova anglického souseda, do jehož sklepa se vešly. Velmi malá část věcí skončila i u Jitky (našem budoucím domově) ve sklepě. A tak roztrkaní po sklepech ve dvou okresech (Cheshire a Derbyshire), seděli jsme v sobotu okolo 22.00 u Drahuše v obýváku u plápolajícího krbu a přemýšleli, jestli je to všechno jenom sen nebo krutá realita. Aby toho nebylo málo na naší stěhovací sobotu, kdy byli všichni nažhavení nám pomoci, připadlo Jitce a jejímu manželovi pozvání na svatbu známých a Miroslav skončil v Manchesteru v nemocnici s krevní sraženinou, která mu ucpala žílu v ruce a málem přišel o malíček. Ať žije stěhování.

V neděli jsem vstával ve 4.00, abych stihl být v Londýně před devátou a mohl včas vrátit dodávku. Cesta po opuštěné nedělní dálnici proběhla bez problémů a v 9.15 už jsem byl na Eustonu, odkud mi jel vlak zpátky na sever až odpoledne v 15.21. Vydal jsem se na průzkum nádražní haly, kde jsem doufal najít internetovou kavárnu, kde bych si mohl naplánovat program na pondělí. Dalším velkým úkolem, který byl před námi, byla koupě auta. V pondělí 16. října jsem nastupoval do práce v Parcelforce depu ve Stoke-On-Trent, což je poctivých 35 mil tam a 35 mil nazpátek. Bez auta skoro nepřekonatelná vzdálenost. Rozpočet na auto jsem měl maximálně 1.500 liber a chtěl jsem něco malého s nízkou spotřebou, nízkou silniční daní a levnou pojistkou. Proto jsem potřeboval Internet, kde bych s pomocí stránek AutoTraderu prozkoumal nabídku v našem nejbližším okolí. Už jsem si tenhle průzkum dělal před tím, ale nabídka se mění ze dne na den, takže jsem potřeboval aktuální informace. Na eustonském nádraží, žádna kavárna nebyla a tak jsem opustil halu a vydal se na sever po hlavní třídě směrem ke Camdenu. Nakonec jsem došel až do téměř dvě míle vzdáleného Camdenu, a tam jsem kavárnu našel. Zasedl jsem k počítači a začal hledat. Udělal jsem si seznam několika zajímavých aut i s adresami autobazarů a celou dobu jsem bojoval se spánkem, který mě v příjemně vytopené a vonící kavárně neustále přemáhal. Po hodině surfování jsem se vydal zpátky na Euston. Dal jsem si v Costovi půllitrový kotel kapučína a dva obří borůvkové mufiny a pak jsem si v hale nádraží sedl na zem, opřel jsem se zády o stánek s květinami a napůl ve spánku , napůl při vědomí, jsem hypnotizoval světelnou tabuli až do chvíle, kdy se na ní objevilo číslo nástupiště mého vlaku. V 15.00 už jsem poklimbával na svém místě u okna a ani jsem nezaregistroval, kdy pendolino vyrazilo na tříhodinový sprint na sever. Střídavě jsem spal nebo četl a cesta utekla jak voda. Ve Stockportu na nádraží mě vyzvedla Jitka s Eulálií a pak už si z neděle nic nepamatuju.

První, dnes už vím, že ta nejjednodušší, kapitola našeho stěhování na venkov do lůna přírody skončila. A o tom, že mělo být ještě veselo, si přečtete příští týden..