Horymír 48.kapitola - Druhé Vánoce

Tak, a je to. Máme tady leden a s ním i nový rok 2007. Po jednom z nejhektičtějších prosinců mého života, kdy jsem se cítil unavený jak snad ještě nikdy v životě, přišly ty vytoužené vánoční svátky a s nimi klid a mír a odpočinek. Vzal jsem si dovolenou, takže mě čekalo více jak týden zaslouženého lehára. Sice mi v práci oznámili, že si, bohužel, dovolenou vzít nemůžu, ale když jsem jim vysvětlil, že si ji, bohužel, vezmu, i kdyby se na hlavu stavěli, tak jsem ji dostal. Avšak dělali s tím drahoty a definitivně mi ji potvrdili až 22. prosince. Kamenem úrazu bylo, že i přes to, že už skoro tři měsíce pracuji ve stokeském depu, pořád si ještě nikdo z naše managementu nevyžádal mou osobní složku od managementu v londýnském depu, takže, kromě jiného, neměli vůbec zdání, na kolik dovolené mám vlastně nárok. Až když jsem si stěžoval u oblastního ředitele, věci se daly do pohybu. Vlastně celý ten dovolenkový cirkus naprosto přesně zapadl do toho šíleného chaosu, který stokeské depo ovládal v posledních týdnech roku 2006. Jedno anglické přísloví říká: „Fail to plan means plan to fail." Dalo by se to přeložit jako: „Vykašli se na plánování a naplánuješ průšvih." Ale o tom, že depo, ve kterém momentálně pracuji je řízeno stejným způsobem jako velbloudí drive-in myčka v jižním Jemenu jsem vám už vykládal, tak dost na tohle smutné téma. Vánoční svátky byly úžasné, přibrali jsme s Eulálií aspoň pět kilo, cpali jsme se cukrovím, které Eulálie upekla a koukali jsme na filmy z mé sbírky. Horymír, Euláliin starší bratr, nám zapůjčil několik DVD s českými filmy z poslední doby, a tak jsme se společně nechlámali při sledování všech těch Nud v Brně, Horem pádem nebo třeba Pupenda. Spali jsme každý den aspoň deset hodin a doháněli spánkový deficit z předvánočního maratónu. Prostě takový skoro ideální mix kultury, jídla, procházek a sexu.

Jo a taky teď musím splnit jednu povinnost. Když jsme na Štědrý den volali našim, tak mi taky mamka dala k telefonu tátu a první, co mi Šedý vlk řekl, bylo: „Chceš do držky ?" „Za co ?", odpověděl jsem. „Že jsi chalupu nazval ruinou.", zněla promptní odpověď. Takže tímto uvádím věci na pravou míru a oficiálně prohlašuji, že: „Naše chalupa v jižních Čechách není žádná ruina, ale velmi decentně zestárlá kulturní památka v původním a nedotčeném stavu s unikátním doplňkem v podobě zděné kadibudky."

A co jsme dělali na Silvestra ? Nic. Na tradiční londýnský ohňostroj, který jsme poslední dva roky sledovali z kopce na konci Forest Road, jsme se dívali v přímém přenosu na Sky News, pak jsme dožahli pravé šampaňské, které jsme dostali od Kory a Jamese Bonda k Vánocům a pak jsme šli pokračovat v úspěšném rozvrzávání naší nové postele z jedné nejmenované švédské aušusárny. Jo a když jsme u toho rozvrzávání. Chtěl bych vás před něčím varovat. Pozor na jihoafrické červené víno. Dostali jsme jednu láhev pod stromeček od Horymíra. Nikdy před tím jsme ho nepili, a tak jsme ho s chutí ochutnali. Bylo delikátní, ale mělo velmi zvláštní vedlejší účinky. Nejdřív na chodbě, potom v koupelně a nakonec v ložnici. Takový hukot už jsem dlouho nezažil a Eulálie si tedy rozhodně nestěžovala. Naopak, už dlouho jsem na něčí tváři neviděl tak spokojený výraz. Musíme si koupit ještě jednu láhev, abychom ověřili, jestli to bylo opravdu tím vínem, ale až tak v únoru, už jsem přeci jenom starší pán a nechci skončit na áru. Jo, a byl to červený Shiraz, ročník 2004, ale opatrně, protože je to fakt matroš.

Takže to byly naše Vánoce roku 2006. Ale jaké byly naše Vánoce v roce 2005 ? Byly fajn. Byly to naše druhé Vánoce v Londýně a byly úplně jiné, než ty první. Měli jsme televizi, počítač a mou sbírku filmů, měli jsme víc dárků, jídlo z dražších surovin, ale hlavně měli jsme návštěvu. Štědrý den a následující dva svátky u nás na návštěvě byla Elza a její přítel Edmund. Strávit svátky v jejich přítomnosti bylo příjemné a osvěžující. Ke štědrovečerní večeři jsme měli kombinaci české a východňárské kuchyně, pili jsme dobré víno, vykládali a užívali si jeden druhého. Bylo to prima, sice Elza s Edmundem řešili nějakou partnerskou nesrovnalost, která vyvrcholila Edmundovým demonstrativním odchodem na Hod boží, ale ono to nějak patří do jejich vztahu a podle posledních informací jsou po delší odmlce opět v kontaktu, takže je to zase o samých pozitivech a skvělých zítřcích. Mezi svátky a Silvestrem jsem, bohužel, musel na tři dni do práce, protože jsem si, já chytrák, omylem nenaplánoval dovolenou. Byl to dost opruz, protože nebylo do čeho píchnout. Balíků bylo poskrovnu a většina firem měla celé svátky zavřeno, takže jsem i čtyři hodiny seděl v autě, četl noviny a pálil zbytečně naftu. Během roku by to byla vítaná ulejvárna a snadno vydělané peníze, ale o Vánocích by člověk byl býval raději v teple domova.

Vánoční svátky roku 2005 pro nás skrývaly hlubokou symboliku. Oproti předchozím Vánocům se naše životní úroveň dramaticky zvedla a naše příjmy byly dvaapůlkrát vyšší oproti předchozímu roku. A tak jsme si mohli vyrazit do nákupního centra na Wood Greenu na nákup dárků pro naše blízké a odměnit se obrovským hrnkem kapučína v kavárně na rohu. Což bylo něco, co rok před tím vůbec nepřicházelo v úvahu. Utratili jsme za Vánoce a všechno s tím spojené závratnou sumu ve výši 500 liber. Byla to, jak říká Eulálie ve svém jesenickém nářečí, rozežranost, ale tenkrát to fungovalo jako terapie. Když jsme stáli na Silvestra, pět minut před půlnocí na kopci nad Walthamstow a s lahví sektu jsme čekali na nový rok, opět jsme bilancovali a rozjímali nad právě uplynulým rokem. Rok 2005 byl náročný, obtížný a jeho první polovina byla, upřímně řečeno, pekelně hnusná. Byl to rok ve znamení pádu a usilovného se vyhrabání z hromady, promiňte mi mou francouzštinu, sraček. Ještě nikdy v životě jsem nezažil takovou beznaděj a strach z nového dne jako v těch dlouhých měsících londýnského jara roku 2005, které jsem nazval Období temna. Léto pak přineslo tolik vytoužený zvrat a cestu vzhůru. A tak jsme tam na tom kopci s Eulálií stáli a rozhodli jsme se, že rok 2006 bude rokem stabilizace a ve znamení návratu k normálu. A jak to dopadlo ? Rok 2006 byl opravdu v pohodě. Rok plný pohody, usilovné práce a hledání nových cílů a podnětů. Měli jsme se v roce 2006 dobře a když už to začala být nuda, tak jsme se přestěhovali na venkov, což pro Eulálii znamenalo ztrátu lukrativního zaměstnání a pro mě nižší plat, ale nelitujeme, akorát ta pakistánská pizza mi teda fakt chybí.

Když vteřinu po půlnoci v prvních okamžicích roku 2006 začaly nad Walthamstow práskat rachejtle, stáli jsem tam s Eulálií na kopci v jejich záři a líbali se jak dva studenti. Bylo nám fajn a věděli jsme, že dokud máme jeden druhého, můžou nám všechny trable tak akorát políbit p...l. Řekl jsem to mockrát a budu to říkat stále. Útěk z Čech do největšího kanálu světa jménem Londýn, bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal, tedy kromě toho, že jsem našel Eulálii, ale to už je jiná pohádka.

Na závěr si dáme několik veselých citátů z poslední doby. Po té co mi otec na Štědrý den pohrozil fyzickým násilím za to, že zveřejňuji nepravdivé informace o nemovitém majetku naší rodiny, mi také tichým spikleneckým hlasem oznámil, že mu mamka dnes ráno slíbila že: „on bude držet a ona bude honit". Chudák ale nepochopil, že mamka měla na mysli vysavač a vysávání pavučin ve vzdálených koutech stropu nad nábytkem. No a Eulálie mi jednou večer v posteli řekla a teď doslova cituji: „Já jsem ti neřekla hajzle, já jsem ti řekla ´ty hajzle´, a to je rozdíl." Hmmmmm ? Teď jsem byl právě vystaven hrozbě vystěhování od stolu a lože a tudíž musím doplnit, že Eulálie měla namysli hajzl jako záchod a nikoli Horymíra. Pouze nedovtipný Horymír nepochopil složitou hyperbolu v jejím kultivovaném a osobitém verbálním projevu. Howgh !