Horymír 40.kapitola - Stěhování

Kusé informace začínají prosakovat na povrch a původně velmi úzký okruh zasvěcených v podobě rodiny a nejbližších přátel se začíná nebezpečně rozrůstat. A tak teda přiznám barvu dřív, než se to dozvíte od někoho jiného. Pro spoustu lidí je to blesk z čistého nebe a buďte klidní, překvapilo to úplně každého. Co se tedy děje ? Nic extrémního pouze Horymír a Eulálie po 2 letech, 2 měsících, 1 týdnu, 1 dnu a pár hodinách, přesně 7.řijna roku 2006, okolo 16.hodiny, pravděpodobně navždy, opustí Londýn.

Budu upřímný. Není to nic dlouhodobě plánovaného. Rozhodnutí padlo, stejně jako v případě příchodu do Londýna, naprosto impulzivně a návrh byl z počátku míněn pouze jako vtip. Jenže jak už je naším dobrým zvykem, dopadlo to tak, že se fakt stěhujeme. Bylo to v neděli, 6.srpna, lehce po obědě, kdy toto rozhodnutí padlo. V pondělí ráno se pak rozjela mašinérie příprav a vyjednávání, která vyvrcholila před dvěma týdny, v první polovině září, kdy stěhování dostalo zelenou a z fáze přípravné přešlo do fáze exekuční. Dnes, dva týdny před dnem D, je v podstatě již všechno hotovo a Eulálie pomalu začíná balit.

Jak to vlastně všechno začalo ? Je to prosté. Hlavní viník je Jitka. Pamatujete se na ní ? Euláliina neteř, žijící na severu ve Stockportu, poblíž Manchesteru, dcera Euláliina bratra Miroslava. Pokud se nepamatujete, tak si přečtěte pár předchozích kapitol a vzpomenete si. Tak tedy Jitka se rozhodla, že chce větší a lepší dům, protože ten současný jí přestává stačit. Vydala se na průzkum trhu a zároveň začala přemýšlet, co s domem starým. Měla dvě možnosti, co s ním udělat. Prodat a nebo pronajmout. Prodej není špatný nápad, ale je to proces zdlouhavý a vyčerpávající. Pronájem je finančně přínosný způsob řešení, ale nese s sebou velkou sumu komplikací. Ta největší v případě pronájmu je: komu ? V této chvíli na scénu vstupuje Miroslav, Jitčin otec, který během pravidelného víkendového telefonátu Eulálii celkem nevinně a bez postranních úmyslů utrousí poznámku, že Jitka hledá nájemníky do svého starého domu. Když hovor skončil, s bezelstným výrazem na tváři jsem se Eulálie zeptal: „Tak co, stěhujem se do Stockportu ?" „To myslíš vážně ?", usmála se Eulálie. Myslel jsem to smrtelně vážně. Jediným kamenem úrazu byla práce. Nemohli jsme si dovolit ztratit můj příjem a vydat se do neznáma hledat novou práci s nejistým výsledkem. Pokud si pamatujete pracuji pro Parcelforce, což je firma, která působí po celém území Velké Británie. Zasedl jsem k Internetu a na stránkách naší firmy v sekci Volná místa jsem zadal Jitčin postcode a nechal si vyjet volná místa v okolí. Hned na prvním místě vyjelo volné místo řidiče v depu ve Stoke-On-Trent, což je zhruba hodinu jízdy autem od Jitčina domu. Bylo rozhodnuto.

V pondělí ráno jsem v práci odchytil Kennyho, svého manažera a řekl mu, že jsme se rozhodli přestěhovat na sever, a že bych se rád ucházel o místo v depu ve Stoke-On- Trent, kde jak jsem podle Internetu zjistil, právě nabírají lidi. Kennyho to moc nepotěšilo, protože, jak sám řekl, přichází o spolehlivého řešiče problémů a uklízeče problémových tras. Jak to ? No, protože, jak se dozvíte z dalších kapitol, za celý ten rok a čtvrt, co jsem v Parcelforce strávil, jsem pro Kennyho pracoval jako rezervní řidič a Kenny mě nasazoval na problematické routy, kde většinou někdo před tím, ať už agenturní řidič nebo nějaký nováček, nadělali hromadu nepořádku: nedoručené balíky, nevyzvednuté kolekce, naštvaní pravidelní zákazníci. Se svou, pro Čechy tady v Anglii typickou chutí pracovat, když dostanu fér zaplaceno, a životní filozofií, že úsměv mě nic nestojí a pomáhá otevírat srdce i dveře, jsem dokázal uspět i tam, kde ostatní selhávali. Jenže abych se zase moc nenaparoval, v duchu tady v Anglii typického rčení: Jednooký mezi slepými králem. Být lepší, než kolegové, zas taková dřina nebyla. Doručování je sice dřina, ale jaderná fyzika ani organická chemie to není. No, a průměrná inteligence zaměstnanců našeho actonského depa by rozplakala i doktora Cimického.

Malý příklad z nedávné doby: Když ráno přijdu do práce, moje dodávka už je připravená a naložená, převezmu doklady, symbol (ten pípák na čárové kódy), manifest neboli seznam nákladu, roztřídím si první úsek a vyrazím. Dodávku nakládá noční směna. Rozmístění nákladu se řídí podle tzv. „loading planu" neboli plánu naložení, který je přilepen na zadních dveřích a je tam v siluetě auta zakresleno, jak mají být naloženy jednotlivé úseky trasy. Minimum písmenek, maximum obrázků. Mám pocit, že šimpanz s kocovinou by to pochopil, tak zhruba po deseti sekundách. Bohužel šimpanzi s kocovinou v naší noční směně nepracují. A tak se stalo, že noční směna začala mou dodávku nakládat přesně v opačném pořadí, než bylo namalováno na plánku. Pro mě to každé ráno znamenalo skoro půlhodiny zdržení, protože jsem to musel celé přeházet. No a těch půlhodiny dost často znamená rozdíl mezi tím, jestli budete mít pauzu na oběd a nebo se celý den nestihnete dojít ani vytento. První den jsem to přešel jen hlasitým „k...a fix" a nechal jsem to být, druhý den jsem si stěžoval manažerovi a ten mě ujistil, že to dá do zápisu pro manažera noční směny, aby dohlédl na to, že se to nebude opakovat. Třetí den ráno byla opět dodávka naložena úplně naopak a úplně špatně. A to i přesto, že se vedle plánu naložení na zadních dveřích objevila obrovská cedule s mým vlastnoručním nápisem: „Prosím, respektujte při nakládání plán naložení." Abyste mohli pracovat v noční směně u Parcelforce pravděpodobně nemusíte umět číst. Zuřil jsem jak mudžahedín, když mu zreznul kalašnikov. Ten den odpoledne jsem dostal geniální nápad. Večer v depu jsem z kopírky šlohnul tři čisté papíry formátu A4 a černým fixem jsem na každý napsal obrovským písmem příslušný postcode označují daný úsek mé routy a pod to jsem ještě připojil výraznou šipku ukazující směrem dolů. Každý z těch tří papírů jsem nalepil vevnitř do nákladového prostoru na stěnu v místě, kde jsem chtěl mít daný úsek trasy naložený. Ujistil jsem se, že tato znamení jsou dobře viditelná i za zhoršených světelných podmínek a spokojen sám se sebou jsem odešel domů. Tohle pochopí snad i kýbl bláta na nožičkách, a tak jsem doufal, že když už noční směna neumí číst, tak bude schopna alespoň reagovat na obrázky. Ráno jsem přišel do práce, převzal si doklady atd... a zvědavě jsem nakoukl do nákladového prostoru své dodávky. No, co myslíte ? Pokud hádáte, že bylo všechno v pořádku jste nenapravitelní optimisté a měli byste si na to nechat předepsat nějaké prášky. Navzdory naprosto popisnému a zcela jasně srozumitelnému zjednodušení plánu naložení, byla dodávka naložena přesně obráceně. Požádal jsem manažera, aby se na vlastní oči přesvědčil, co je důvodem mé chuti někoho vlastnoručně uškrtit. Podíval se na cedule na stěnách dodávky, podíval se na lejbly na krabicích a povzdechl: „Víš, Horymíre, problém je v tom, že v noční směně nepracují ti úplně nejchytřejší lidé v Parcelforce. Na to jsem mu odpověděl, že pokud bude Parcelforce na těžkou fyzickou práci zaměstnávat slepce, hrozí jí pokuta od Ministerstva práce a sociálních věcí. O chvíli později jsem na ploše depa zahlédl manažera noční směny, který se chystal k odchodu domů. Odchytl jsem ho a požádal, aby se se mnou šel podívat na to, jak pracují jeho podřízení. Nahlédl do dodávky, pokrčil rameny, řekl: „Sorry, už se to nebude opakovat.", a odešel. Jestli se to opakovalo nebo ne, to už se nikdy nedozvím, protože následující den trasu převzal řidič s jinou dodávkou a já jsem byl Kennym na těch posledních pár dnů před svým odchodem přesunut na jinou problémovou routu. Teď momentálně pomáhám jednomu zmatenému černouškovi ve Felthamu. V pátek konečně na High Street našel Argos, což se mu před tím týden nedařilo.

Pokud si myslíte, že můj transfer mezi jednotlivými organizačními složkami zaměstnavatele byla hračka, jste na omylu. Vraťme se zpět do toho pondělka, kdy jsem Kennyho rozesmutnil svou informací o plánovaném odchodu. Řekl mi, že mi samozřejmě pomůže a vysvětlil mi celý administrativní postup v případě dobrovolného přeložení na jiné místo výkonu práce. Musím vyplnit formulář žádosti o transfer, Kenny ji musí podepsat, okomentovat a připojit osobnostní a pracovní charakteristiku mé osoby. To celé se pak pošle na ústřední personální oddělení, které to celé sežvýká, zjistí, jestli je v mé zvolené oblasti volné místo a do třech až čtyř týdnů mi dají vědět. Opáčil jsem, že fajn, že jdu do toho. Kenny slíbil, že mi formulář nechá v mé přihrádce a já si ho večer vyzvednu. Večer tam formulář nebyl, a tak jsem v úterý ráno odchytil Kennyho s otázkou: Proč ? Protože prý náš Operation Manager se osobně zná s Operation Managerem ve Stoke-On Trent, a tak se to vyřídí napřímo, protože to bude mnohem rychlejší. Nakonec to osobní řešení trvalo 6 týdnů a stálo mě příšernou sumu nervů, miliardu telefonátů a dennodenní odchytávání Kennyho, který se občas přede mnou i schovával. Ale je to tam, mám to už černé na bílém a moc se na nové místo i kolegy těším, teda těšil jsem se, až do chvíle, kdy se mi dostala do ruky statistika výkonnosti všech dep Parcelforce. Nejhorší, co do kvality služeb je naše actonské depo, ale to je dané podle mě tím, že odbavujeme obrovské množství zásilek, jednoduše řečeno, co jiní udělají za rok, nám rukama projde za měsíc, takže z toho vyplývá i větší množství problémů. Jenže na druhém místě je Stoke-On-Trent, a to je malé depo.

Začínám mít trošku strach, do čeho jdu. Ale těším se pořád. Je to snad tou mojí neklidnou krví. Já prostě potřebuju výzvu, aby mě život bavil. Jak řekla moje mamka, když se dozvěděla, že se stěhujeme: „Když už jste konečně za vodou, tak si zase vymyslíte nějakou ptákovinu." A v tom to je. Mě, a jak vím, i Eulálii, nějak moc život za vodou nebaví. Jiní skáčou bungee, jiní sjíždějí divokou vodu, jiní šňupou, no a my dva si komplikujeme život. Oba máme neklidnou duši, která, každá sama o sobě, je naprogramovaná na vymýšlení ptákovin. No a teď si představte, když se tyhle dvě duše potkaly a začaly rezonovat. Je to tanec, ale stojí to za to. Řeknu vám sladké tajemství, Eulálie se za celý život stěhovala jenom dvakrát. Co potkala mě, tak se bude stěhovat po sedmé. Prý si připadá, jak Božena Němcová. Ale Božka, jí říkat nesmím. A nemístné otázky jestli už píše Dědečka, vyústily pouze v to, že mi Euláliina čerstvě provdaná vnučka, která je jen o něco mladší než já, říká dědo. Což mě vede k závěru, že když už Eulálie Dědečka nepíše, tak si s ním aspoň užívá. Nashledanou u 41. kapitoly, která bude poslední psaná v Londýně. Tak nezlobte, a pokud to náhodou nevíte, tento týden začal podzim.