Horymír 43.kapitola - Venkovani na plný úvazek

V pondělí 9. října jsme ráno s Eulálií vyrazili na nákup. Nákup auta. Miroslav, toho času zdržující se v nemocnici, nám půjčil své auto, abychom měli naše nakupování jednodušší. Měl jsem seznam pěti adres, kde jsem se chtěl podívat na pět aut, která mě zaujala. Díky satelitní navigaci bylo hračka celou cestu naplánovat s minimem najetých kilometrů. Začínali jsme v městečku Oldham. Bazar jsme našli bez problémů. Zaparkovali jsme v boční ulici a vyrazili jsme nakupovat. A on tam stál ! Naleštěný, vypucovaný a krásně červený. Vypadal jak nový, W registrace, takže rok výroby 2000. Krásný Daewoo Matiz. Ééééé, řeknou si teď asi mnozí. Někdo může mít pocit, že tohle autíčko není pro pořádného chlapa, ale já hledal vozítko s minimální spotřebou, nízkou daní a pojistkou kvůli které si nebudu muset hledat brigádu na víkendy. Měl jsem z minulosti s Matizem velmi dobrou zkušenost a hlavně je to jedno z mála malých aut, do kterého se pohodlně vejdu i se svými 187 cm výšky a metrákem hmotnosti. Byl za 1595 liber, daň zaplacená do konce ledna 2007 a technická (neboli MOT, jak se říká tady v okolí) do června 2007. Prostě ideální koupě. Sice měl kluk nalítáno 85.000 mil, což je hodně, zvlášť na vysokootáčkový motůrek, který je v něm namontovaný, ale byl po jednou majiteli (byla to majitelka), vzorně udržovaný s pravidelnou servisní historií, která byla doložená doklady o všech servisních prohlídkách. Majitelka byla zjevně nekuřačka a na karoserii nebyl ani škrábanec. Sváry a spoje byly pravidelné, žádné známky klempířské nebo lakýrnické práce po nehodě. Vzali jsme Matizka na zkušební projížďku a bylo rozhodnuto. Eulálie však chtěla smlouvat, a tak začala na prodavače tlačit s cenou. Ten se jen usmál a informoval Eulálii, že tohle auto dorazilo v pátek a do středy, že bude pryč i za tuhle cenu. Tak jsme na něj vyzkoušeli psychologickou válku s tím, že máme ještě v merku několik dalších aut a že se pojedeme podívat i na ně a možná už se nevrátíme. Prodavač nám tak akorát popřál šťastnou cestu. Pěkně chladnokrevnej mizera, to vám teda řeknu. Vyrazili jsme ještě na ta ostatní místa, viděli několik dalších zajímavých aut, ale ten Matiz na tom byl pořád nejlíp. Nakonec jsme skončili zpátky v Oldhamu, podepsali smlouvu, vysolili bez bůra rovných 1600 a odkvačili domů s tím, že si pro Matizka přijedeme odpoledne. Já vím, že jsem se v předchozích kapitolách rozplýval nad Smartem, ale jeho cena, a to i ojetého, byla a ještě chvilku bude nad naše finanční možnosti, nemluvě o nehorázné pojistce.

Zpátky u Jitky, v našem budoucím domově, jsem se zavřel k Internetu a jal jsem se milého Matizka pojišťovat. Pojistka je tady nutnou součástí auta a jezdit bez ní je ilegální. Věděl jsem, že chci takzvaně Fully Comprehensive, což je havarijní i povinné ručení dohromady. Druhou možností je Third Party, Fire and Theft, což je povinné ručení plus živelná pohroma a krádež. I když je FC dražší než TP, pro svůj vnitřní klid jsem mu dával přednost. Nejlevnější pojištění je vždycky k nalezení na Internetu. Využil jsem několika pojišťovacích portálů, které porovnávají nabídky desítek až stovek pojišťovacích společností. V konečném výsledku jsem měl skoro 300 nabídek a po hodině prozkoumávání jsem skončil u společnosti SwiftCover (sponzorovali letošní přenosy F1), která mi nabídla FC za 384 liber na rok. Je to příšerná suma za pojistku na Matizka, ale bohužel, jsem profesionální řidič, nemám žádnou bezeškodní historii a Matizek stojí zaparkovaný na ulici před domem, takže ta nejhorší možná kombinace. Možná, že příští rok, pokud nebudu mít žádnou pojistnou událost, ta cena půjde dolů. Uvidíme. Pomocí kreditky jsem pojištění zaplatil, vytiskl jsem si pojistný certifikát a bylo vymalováno. Skutečnost, že jsem pojištěn i havarijně znamená, že mohu řídit i třeba Miroslavovo auto a způsobím-li s ním škodu, pojišťovna ji uhradí, avšak pouze škodu způsobenou třetím osobám, škodu na Miroslavově autu zacáluji ze svého.

Když jsem se po hodině vynořil z Jitčiny pracovny s pojistným certifikátem v ruce, naložila mě Jitka do auta a odvezla zpátky do Oldhamu, kde jsem nasedl už do našeho Matizka a slavnostně ho převezl do jeho nového domova. Dnes máme za sebou měsíc společného dojíždění a kluk šlape jak hodinky. Děláme spolu 70 mil každý den přes hory a přes doly. I když je pravda, že příště to bude do těchto kopců chtít trochu silnější auto, protože Matizek má někdy tendence se zadýchávat, přesto na něj nedám dopustit. Skutečnost, že vzdálenost 35 mil s prudkým stoupáním a klesáním překonávám v průměru za 50 minut je však vykoupena šestilitrovou spotřebou na 100 kilometrů. Což je na auto velikosti Matize až příliš mnoho, ale může za to moje těžká noha a vysoké otáčky, ve kterých jeho motor pracuje. Ale i přesto mě týdně benzín stojí přesně tolik, co mě stála týdenní travelcard na londýnské metro, když jsem dojížděl do práce.

V úterý ráno jsme si s Eulálií udělali výlet do Stoke-On-Trent, abych si zkušebně projel trasu do práce a podíval se, kde to vlastně budu dělat. Stokeské depo mě uchvátilo. Velikostí zhruba pětinové oproti londýnskému, utopené v rekreační čtvrti na jižním okraji Stoke-On-Trent. Už jsem se nemohl dočkat, až vyrazím po okolních farmách s nákladem zásilek. Už jsem vám několikrát řekl, že trpím nevyléčitelnou chorobou, která se nazývá naivní optimismus. Ostatně brzy to posoudíte sami. V to úterý jsme však před sebou měli ještě zbytek dovolené, ale hlavně na pátek naplánované druhé stěhování. Ve středu nám Jitka oznámila, že se stěhování odkládá na pátek 27. října. Tedy až o dva a půl týdne později. Asi si dokážete představit, že jsem byl štěstím bez sebe. Ale co jsme mohli dělat. Jitka nemohla za to, že místní právníci a realitní agenti pracují s produktivitou podnapilého ukrajinského traktoristy. A navíc Drahušina pohostinnost si v žádném případě nezasloužila nevděčný úprk. Akorát jsme tak nějak už chtěli být ve svém, mít to stěhování za sebou a ne žít v provizoriu s věcmi roztrkanými po celém okolí. Zbytek týdne jsme strávili poflakováním od ničeho k ničemu, průzkumem okolí a pomáháním Jitce s balením a úklidem. Ve čtvrtek jsme se zašli zaregistrovat k novému lékaři, aby Eulálie mohla pokračovat v léčení neduhů, které jí léčil Dr. Saludja v Londýně. Zároveň jsme k doktorovi dovláčeli i Horymíra (Euláliina staršího bratra), který si při práci venku na zahradě uhnal zánět sedacího nervu a skučel s bolestmi, které ho nenechaly ani vyspat. Bylo to takové potácení se od ničeho k ničemu, které jsme se snažili vyplnit užitečnou činností. Zároveň jsme pomalinku a nenápadně začali část našich věcí už stěhovat k Jitce. Hlavně květiny, protože o ty bychom velmi brzy u Jakuba přišli. Ne tak z nedostatku péče, jako spíše z její přemíry. Vyklidili jsme místo v rohu Jitčina čistého a suchého sklepa a postupně do něj nastěhovali všechny věci v krabicích a veškerou elektroniku. Vlhkost a špína v Jakubově sklepě našim věcem moc dobře nedělala, a tak jsme se snažili škodu maximálně eliminovat. Nakonec to odnesly akorát dodatečné polštáře do sofa, ale ty jsme oplakali a nahradili lepším řešením. Také jsme byli navštívit Miroslava v nemocnici, kterého tam drželi proto, protože čekal, až se uvolní místo na nějakém speciálním skeneru a protože se ho báli pustit v mezičase domů, aby se příhoda s malíčkem neopakovala v srdci nebo v mozku. A tak Miroslav ležel v nemocnici a příšerně se nudil. Požádal Jitku, aby mu poslala po nás něco ke čtení. Poslala mu Dostojevského Zločin a trest. Knihu jsem mu předával se slovy: „Jó, hochu, co sis vychoval, to máš." I přesto, že neměl co dělat, zvládl jí přečíst pouze do půlky. Pustili ho v pátek, a tak jsme v neděli mohli společně vyrazit do nedalekého Buxtonu, což je bývalé lázeňské město. Trochu mi připomíná Mariánské lázně a hlavně je tam obchod, kde prodávají domácí čokoládu a ručně dělané čokoládové pralinky. Je to hnusně ale opravdu hnusně drahé, ale chutnají naprosto božsky. Bohužel se musíme Buxtonu vyhýbat, protože každá návštěva tohoto hnízda neřesti nás potom stojí okolo 15 liber jenom za čokoládu.

No a pak přišlo pondělí. Vyrazil jsem do práce, seznámil se s novými kolegy, kteří mě přijali dost podezřívavě. Asi tak jako když se Pražák, přestěhuje do Ostravy. Nebo do Brna. Zapadl jsem však velmi rychle a první týden utekl jako voda, protože jsem procházel seznamovacím tréninkem v podobě takové, že jsem se vozil s ostatními řidiči a seznamoval jsem se s okolím. Práce oproti Londýnu úplně jiná. Hlavně venkovské trasy, kdy se najede okolo 120 mil a doručí zhruba 60 balíků. Vzdálenosti mezi jednotlivými „dropy" jsou třeba až 6 mil a většina míst a cest ani není na mapě. A všude krávy, ovce, koně a zase krávy. Když pomineme kamikadze traktory, tak téměř žádný provoz, a když krávy přechází přes cestu z jedné pastviny na druhou, tak si můžete dát v klídku oběd. Útěk z Londýna bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Druhý týden v práci jsem převzal tu nejvenkovatější ze všech venkovských tras po řidiči, který šel na týden na dovolenou. Odjížděl jsem s třiceti balíky a ve 13.00 už jsem stál zaparkovaný na klidné lesní cestě a četl si nebo spal až do půl třetí, kdy jsem odjížděl posbírat kolekce. Jednou jsem v prudkém kopci zapadl do bláta se zádí částečně opřenou o kamennou zídku, takže jsem nemohl ani dopředu a ani dozadu. Zápolil jsem s tím skoro třičtvrtě hodiny než jsem se z toho s pomocí boží vyhrabal. Večer jsem si v předsíni zouval boty špinavé od hnoje a celodenní pobyt na čistém a čerstvém vzduchu měl tak blahodárné účinky na můj apetit, že Eulálie poprvé za ty čtyři roky, co jsme spolu, mi odmítala sdělit, kde přechovává potraviny.

Dny utíkaly v podobném poklidu a přišel dlouho očekávaný 27. říjen. Jitka obdržela klíče od svého nového domu v Disley a v sobotu ráno vypuklo stěhování. Já spolu s Jitčiným manželem, bratrem Jakubem a taťkou Miroslavem jsme začali převážet věci z domu v Newtownu do domu v Disley. Dodávku jsme měli malou, ale díky krátké vzdálenosti mezi oběma místy to bylo v pohodě. Vždycky jsme část naložili a převezli, a tak pořád dokola. Eulálie hlídala malou Jitčinu dceru u Drahuše, Jitka si uklízela nový dům a my jsme pendlovali jak lanovka na Lomnický štít. Šlo to rychle, ale bylo toho moc a síly rychle docházely. Když jsme vyklidili Jitčin starý dům, zajeli jsme do Jakubova sklepa a naložili naše věci, předali jsme láhev vína jeho anglickému sousedovi za dočasnou úschovu a nastěhovali nás do našeho nového domova. Aby toho nebylo málo, Jitka s manželem a Eulálií vyrazili do Ashtonu do nově otevřené IKEY pro postel pro nás a knihovny pro ně. Vrátili se v půl jedenácté v noci a bohužel zapomněli koupit rošty do postele a matrace, které přivezli, měly špatnou velikost. I přesto jsme postel částečně smontovali a psali jsme jak kachňata v ohrádce. V neděli pak následoval nový výlet do IKEY. Když jsme postel definitivně dokončovali, stihl jsem ještě všem Švédům vynadat do debilů. Ten, kdo se někdy pokoušel smontovat něco z IKEY mi určité dá zapravdu. Ale postýlka stojí, slouží a s Eulálií společně intenzivně pracujeme na jejím rozvrzání.

Následující týden Eulálie vybalila a uklidila naprostou většinu věcí, takže jsme další pátek už mohli opět s pizzou jít tzv. „do kina". Tak říkáme tomu, když si pustíme film z mé bohaté sbírky, vyvalíme se na sofa a cpeme se pizzou. Mimochodem pizza je tu dražší než v Londýně a zdaleka ne tak dobrá a věřili byste tomu, že tu nedělají pizzu se zapečeným sýrem v okraji. K neuvěření. Nakonec jsme musel smutně prohlásit, že ta londýnská pakistánská pizza je to jediné, po čem se mi stýská. Ale život na venkově má i jiné nevýhody, třebaže nejbližší pobočka HSBC, která má otevřeno v sobotu, je až v deset mil vzdáleném Stockportu. Ono vlastně v našem nejbližším okolí není HSBC vůbec, ale zase je tu čistý vzduch.

No, takže tak. Máme za sebou první měsíc našeho pobytu a zatím pořád ještě nelitujeme. Jíst nám chutná, milujem se čím dál víc a já si nechal narůst plnovous. Fakt, nekecám.