Ze zápisků řidiče londýnské dopravy: Černý pasažér

  Pozdě odpoledne na konečné na Archway cestující spořádaně nastupují do autobusu  a chystám se vyjet na poslední jízdu toho dne. Mezi  posledními se vřítí do dveří jakýsy tmavý vysoký chlápek a proběhne s neurčitým lístkem kolem mne a zmizí v zádu v buse. Okamžitě za ním volám ať se vrátí ukázat ten lístek. Nic se neděje.  Jako vždy když někdo chce jet zadarmo. Opakuji tedy výzvu dva krát  ještě hlasitěji a důrazněji a opět nic. No dobře teda. Vypínám motor a v buse se rozhostí napjaté ticho. Otvírám dvířka od kabiny otáčím se dozadu a v tom tichu volám na onoho tmavouše vzádu důrazné výzvy . Chlap tam sedí na posledním sedadle, dělá že kouká z okna a naprosto ignoruje okolí. To mne zvedá ze sedačky. Ještě nikdy jsem to neudělal abych za někým vyšel z kabiny a ostatně to máme i přikázané zůstávat v kabině. Tato nehoráznost mne ale zvedla ze židle  i z kabiny a vykročil jsem dozadu. Oči všech asi 20 cestujících jsou upřeny na mne a na onoho borce v zvědavém očekávání co se teď bude dít. Jdu až skoro k němu a hlasitě zavolám „ a nic“ .  Zavolám a zamávám mu skoro před očima a opět nic. Jsem snad neviditelný nebo co? Hlasitě zatleskám až sebou někteří pasažéři trhnou ale tento ignorant stále čumí nehnutě z okna. „No to je vrchol“ bleskne mi hlavou. Nebýt toho že jedu poslední jízdu a chci být doma načas tak volám rádiem dopravní policii a nezapnu motor dokud ten chlap neodejde nebo nezaplatí. V časové tísni však zapínám motor, vyjíždím i s černým pasažérem  a cedím mezi zuby „však uvidíme“ .  A taky se dívám.  Bedlivě střežím v obou zrcátkách jeho velkou, čnící,  kudrnatou hlavu. Dávám pozor kdy kde kdo jak vystupuje a až pak najednou nastává ten okamžik. Černý pasažár se na jedné zastávce zvedá a mačká zvonek že chce vystoupit. Předními dveřmi nastoupilo několik lidí ale zadní neotvírám. Naopak, mačkám vší silou tlačítko „zavřít“. Pozoruji jak černá postava si chce už sama otevřít. Tahá i mačká za co může. Zvonek i tlačítko nouzového otvírání dveří ale nic to nepomáhá. Dokonce je slyšet i jakési nadávky. Rozjíždím autobus a tím i tuto trochu riskantní hru. V zrcátku vidím jak se černá postava prodírá dopředu ke kabině. Když je u mne a snaží se se mnou navázat verbální či slovní kontakt, tupě jej ignoruji pohledem z okna ven. Ve chvíli kdy čekáme na semaforech se pokouší otvírat přední dveře násilím ale stále držím tlačítko „zavřeno“ a tak jsou jeho pokusy neúspěšné. Bezradně se otáčí ke kabině a tím i ke mně. To mne nesmírně potěšilo. Ignoruji jej směle dál  a  zároveň čekám alespoň ránu na plastovou stěnu kabiny co nás odděluje. Místo toho však najednou hrozně hlasitě vyštěkne a vykřikne zároveň. „Skoro jsi mne polekal“ myslím si.  Dál už jej asi nic nenapadlo a tak odevzdaně čekal u dveří až autobus zastaví v další zastávce. 

Ještě několik stanic zůstával v autobuse po něm příšerný smrad který jsem si uvědomil až poté covystoupil a cestující rozebírali právě proběhlou situaci.  Já taky: „konečně nebyla alespoň jedna jízda stereotypní“.