Vzdycky vstoupis do stejny vody...

a ne ze ne, jak rika lidova pranostika. a pakli-ze to neplati ve vetsine zivotnich situaci, rozhodne to plati ve chvili, kdy prekrocim nemecko-ceskou hranici. ale poporadku.

pred mesicem a pul zemrel deda, dohoda rodiny byla jasna. deda si nepral pohreb ("jeste aby mi tam nejakej flandak tklive kvilel nad MYM hrobem..."), proto se rodina rozhodla pouze pro pietni slezinu, v ramci ktere ulozime urnu do kolumbaria, kde spocine spolecne s nasi babickou. a aby to bylo vsechno "koser", muselo se pockat na moji dovolenou.

dulezity podotek: jeste nez jsem na onu dovolenou vubec vyrazil, dovolil jsem si svemu Garfieldovi (je prilepenej na zadnim okne, kocour jeden krasnej :D) vycistit lity kola. umysl bohuliby, provedeni jiz mene - nesel mi povolit jeden sroub na poslednim hlinikaci, byl ozvejkanej. napravu jsem jiz nestihl, neb na jihu anglie zacalo v tu dobu prset, a vubec bylo tak nejak hnusne. neva, udelam to v cechach, garfield urcite jedno spinavy kolo prezije, a ja taky.

trajekt fantasticky levnej, trasa spoctena, nacasovana. nic by me nemelo prekvapit.

do doveru to slo jak na dratkach, na check-in jsem prijel dle predpokladu ve 2200. natesen veci pristich jsem zcela zapomnel na to, ze pasova kontrola sestava ze DVOU stanovist, francouzkeho a britskeho, a v tomto pomateni smyslu jsem zcela suverene zamiril rovnou na pasovku GB, coz se vubec nelibilo dvema urednikum s evidentne poskozenou anglictinou snedeho vzevreni, kteri mne donutili covnout k jejich celni kontrole. nic mene, zadny dalsi zadrhel se nekonal a ja se odebral k planovanemu chrupnuti na 1-1/2 hodiny, nez nas nalodej na NorfolkLine ferry. jediny, co mi bralo nervy a klid byla neskutecna bolest hlavy. nasypal jsem do sebe ctyri ibuprofeny a doufal, ze to cestou pres kanal zmizi.

NorfolkLine mam rad - nejsou tak precpany, jako P&O, a hlavne maj o neco modernejsi lodky. po vypluti z Dover jsem si dal kafe a cigo, pak jsem se odebral zalehnout - sundal jsem botky, natahl sve telo na podelnou polstrovanou lavici, a spokojene jsem usnul.

probral jsem se cca 30 minut pred Dunkerque. dalsi kafe, dalsi cigo a pro jistotu jsem zkontroloval stav financi na uctu - clovek nikdy nevi. diky wifine zdarma jsem se behem dvou tri minut ubezpecil, ze stav konta odpovida predpokladum. v tech chvilich jsem byl stale jeste vesely.

francie, dunkerque, nezapomen ridit na pravou stranu. limit 120km/h je urednim dobrozdanim, realita se v mem pripade ustalila na mnou preferovanych 150. za necelou pulhodinu jsem se ocitl v belgii.

zhruba napul cesty skrze belgicke nudne uzemi jsem si rekl, ze by vubec nebylo od veci castecne napojit garfieldovi bruch, plnou mu potom dopreju nekde v dojclandu, mimo dalnici - obcas se zadari padnout na velmi prijemny ceny PHM. a tak jsem zajel k prvni pumpe, kterou jsem po onom rozhodnuti potkal. aniz bych otom tusil, dal jsem impuls k probuzeni se i Murphyho zakonum zivotnich trablu.

ona pumpa mela podobny system tankovani, jako ma nase Tesco. akorat, ze tady vam to nerekne "muzes tankovat do maxima £99", ale tankovatel sam zadava castku, za kterou chce nabrat benzin a system mu rekne bud JO a nebo NE. zadal jsem cifru £30 a k memu uzasu se na displeji terminalku objevila hlaska "your card wasn't accepted". heh??? nepochopil jsem zcela smysl receneho, a cely proces konverzace se stupidnim strojkem jsem si zopakoval - pochopitelne se stejnym vysledkem. ponekud mne vyvedlo z rovnovahy, ze kontinentalni pumpa ma problem s nekontinentalni VISA  DEBIT kartou. a tak jsem se dost nastvane vrtnul do kiosku, abych si popovidal s obsluhou na tema "co to je za nesmysl?". starsi pan s pomerne slusnou anglinou se mnou pokonverzoval, vzal si kartu na svuj pokladni terminal a - voi'la - muzete natankovat, pane a prijemnou cestu.

uf, to je tedy porod, ulevil jsem si, sotva jsem Garfielda vytlacil zpatky na dalnici smer holandsko a nemecko. po 4 nudnych hodinach na stridave spatne a skvele dalnici jsem se za svitani, v 0700 CET ocitl na hranici s nemeckem. je cas nasnidat nejen sebe, ale pro jistotu i Garfielda, protoze ceny benzinu, jak jsem to tak sledoval, se ani mimo dalnici nijak extra dolu hejbat nebudou.

pumpa ESSO byla velka, s cerstvym pecivem a filtrovanou kavou. to je presne to, co potrebuju. nacpal jsem Garfieldovi 60 litru do bricha, a sel si koupit snidani i pro sebe. k tomu cigara. "muzete to vzit vsechno najednou, doklad nepotrebuji", ujistil jsem prijemnou obsluhu a podal ji svoji kartu. "prominte, ale system nechce Vasi kartu akceptovat", pokladnik znejistel v predtuse blizicich se problemu - nikoliv tak ja. "to je v poradku, mel jsem stejny problem rano v belgii, zkuste toprosim jeste nekolikrat...", ujistil jsem mladika na druhe strane obchodniho vztahu. faktem je, ze po dvaceti minutach marneho snazeni jsem se opravdu zacal potit i ja - a to docela silne.

nebylo jine reseni. mobil do ruky, cigo do druhy a volame Lloyds kdesi v GB.

po deseti trapnych minutach, stravenych jednostrannou konverzaci hlasoveho automatu moji banky jsem se protloukl na asistenta, ktery mi polozil nekolik velmi tezkych security questions ("mohl by jste mi rici, jakou transkaci jste provadel predevcirem rano kolem devate hodiny?" - "no, nemohl, nebot si to nepamatuju. nebyly to cigara nekde na pupme v GB?" - "ano, spravne...") mi sdelil to, ceho jsem se v predtuse vsech moznych i nemoznych komplikaci obaval: "system zaznamenal nekolik pokusu o transakci kdesi v zahranici a proto vam byla preventivne zablokovana karta" - "aha, ale to je OK, jsem na ceste na dovolenou, overseas, a potrebuju zaplatit benzin a tak. muzete to odbloknout?" - "ano, jiste, vydrzte". pet minut trapneho ticha. "vite, je to zvlastni, ale system ma s vasi kartou nejaky problem, muzete jeste poseckat??" - "myslite, ze mam jinou moznost, kdyz uz jsem natankoval auto a musim zplatit 72EUR za benzin a jine ruzne veci?" neopomnel jsem si rejpnout. "dekujeme za trplelivost a vyckejte na lince..." po 55 minutach trapneho ujistovani, ze problem se resi, mi dosel kredit v mobilu.

vyborne. takze stojim na pumpe, ktera je kdesi v polich mezi holandskem a nemeckem. karta je zablokovana, kredit v mobilu dosel. net kavarnu tu nikde nevidim (ze bych promptne preposlal prachy na mamin paypal a ona by mi nemene promptne preposlala odpovidajici cash pres western, ktery tedy jen tak mimochodem taky nejak neni v dohledu...). v nadrzi mam netural za 60EUR, zbytek nakupu a snidani vcetne vody a cigaret do auta nejspis nezrealizuju. v tuto dobu uz jsem mel hnat Garfielda poloprazdnou dalnici mezi Essen a Dresden. Shit, shit, shit, shit, shit.

v case 0950 CET, kdy kontinentalni vedro zacina neprijemne pripominat smazeni se v pekle (pri cemz to neni az zas tak moc daleko od reality) sleduji zbytek svych psychickych sil, jak nenavratne opousteji moje body a odplouvaji kamsi.

s velmi neprijemnym pocitem, ovsem vcelku rezolutne, oznamuji vedoucimu pumpy, ze zasoba mych triku a napadu byla vycerpana, musim se proste pohnout dal. do ruky dostavam dluzni upis na 60EUR. psychicky naprosto vydudanej klopytam k autu - a nevericne koukam na poloprazdny kolo. TO kolo, ktery ma ozvejkanou matku, kterou stoprocentne nepovolim - ne s tim klicem, ktery mam v kufru. je tohle vubec mozny? z nebe se plavne vysune hlava pana Murphyho a zaskrehota: "jiste, VSECHNO je mozny".

prochazim parking u pumpy, spis z letargie, nez ze bych veril tomu, ze se mi postesti potkat nekoho, kdo umi anglicky, cesky, slovensky nebo polsky a kdo bude mit v aute vrtulak na kola... ovsem BUH ma na celou situaci nejspis jiny nazor a nahle mi stavi do cesty auto s polskou SPZkou. lamanou polstinou prosim kolegy o vrtulovy klic. za deset minut je rezerva na svem miste, ja dekuji stridave polskym bratrum a BOHOVI - pri cemz pred nim pro jistotu zatajuji svuj hrich (nezaplacenych PHM) v desu, ze se mi BUH pomsti (treba tak, ze nahle pichnu dalsi tri pneumatiky).

celou cestu na Essen, Leipzig a Dresden jedu s desem v ocich, ze znova pichnu (a dlasi rezervu uz fakt nemam...), a protoze je mi jasny, ze znova tankovat nesmim, jedu max 110 km/h. desny. je 1500 a ja teprve ted mijim Dresden... nic mene, Garfield mnouka, ze ted uz to muzu risknout, s tim co mam v nadrzi, uz bych to dojet mel. zvysuju na 150, nemecko-ceskou hranici projizdim jako jediny v levem pruhu a dalnici opoustim na starych Petrovicich. v Dubi u Teplic me dojizdi pred krizovatkou nejaka slecna s tmave modrym Seatem. zastavuju na krizovatce, ona za mnou. pohledem do zrcatka zjistuju, ze ona slecna zurive macha rukama, stridave si klepe na celo, blika a vselijak ruzne gestikuluje. asi ma zachvat padoucnice, nebo epilepticky zachvat, ci tak neco - ze bych ji sel help? pak mi dochazi, ze jsem v ceske republice - tudiz nutne musim potkavat vynervovany ichtyly a fosilky.

navigace v mem HTC vcelku ani moc nelhala jak v case, tak v milich. je 1725, a ja brzdim u baraku. Garfiled najel hororovych 831 mil na jeden zatah a dve nadrze, odnesla to jedna pneumatika, jeden cerpadlar a moje psyche. to, ze jsem prakticky 10 hodin jel bez vody, jidla a cigaret beru jako bozi trest za vsechny moje predchozi hrichy.

vita me totalne vynervovana matka (ktera mi posilala cele odpoledne sms, kde jako jsem, ja ji pochopitelne nemohl odpovedet, neb kredit je zatim stale nula), a mirne dezorientovana fenka chodskeho ovcaka - trva ji par desitek vterin, nez pozna, ze se ji vratil panicek. v kolem sedme vecer jsem totalne down a jdu zalehnout. probouzim se v jedenact v noci, mirne dezorientovan se domnivam, ze je PET rano, a rikam si "tedy, to jsem si ale pekne schrupnul...".

druhy den jedu do pneuservisu, kde zjistuji, ze pneumatika je v poradku a nikde neuchazi (????). volam do banky, karta je odblokovana, omlouvaji se mi za problemy a zaroven mi sdeluji, ze system stale blokuje zhruba £100 z nejakych overseas transakci. nemam silu to resit, pockam par dni a kdyztak po navratu do GB nahlasim neautorizovane transakce a uvidim, co z toho bude.

dalsi den, cestou na pietni akci definitivne likviduju onu zahadnou pneumatiku, ktera se nejprve tvarila jako pichnuta, aby nasledne v servisu tvrdosijne drzela vzduch jako zidovskou viru a definitivne prdla cestou na hrbitov. svagr me veze do mototechny, kde kupuju vrtulak, abych mohl povolit ozvejkanou matku a opet nasadit rezervu sam, bez pomoci polskych, ci jinych momentalne pritomnych bratru.

priznam se, ze ze zpatecni cesty zacinam mit strach, a to jsem jeste ani nevyjel.

pri pohledu na pohubly zadni behy moji fenky se ptam sam sebe, jestli se Brenda dozije moji podzimni dovoleny. mam neprijmeny tuseni, ze je to tak 50/50. je dost mozny, ze letosni rok uzavru pesimisticky: v lednu jsem pohrbil fenu nemeckyho vlcaka (15 let), v kvetnu dedu a druha fenka ma namale.

Alea iacta est.